Alkoholik

Jano,
děkuji za vaši odpověd, je fajn, že jste našla sílu se léčit a držím vám moc palce, abyste to dokázala.Tak hodně sil!!!
Danny

Děkuji.Nic jiného mi nezbývá Chci-li dál pokračovat v žití.Teď už jsem zvracela samou krev a bylo mi to srdečně jedno.Dokonce jsem se tomu smála.ZTRATILA JSEM TOUHU,ODVAHU I CHUŤ ŽÍT.ZTRATILA JSEM VÍRU I POKORU.

Jani, jsem ráda, že jsi zpátky. Držím moc palečky. Svého času jsem byla bezdomovcem, v té době jsem se rozpila. Teď abstinuji, bydlím i trochu cestuji, což byl můj velký sen od dětství. Takže dá se zvládnout spoustu věcí.

Někdy je ten život tak těžký, že je k nežití.Jenže s alkoholem nevyřešíme nic,sice přijde chvilka zapomnění, spánek, úleva, ale po probuzení je ještě hůř.Chce to sílu se rozloučit na pořád s alkoholem, ale pak je vše jednodušší, klid, radost, člověk dokáže neskutečné zázraky.......

Líbo,ono to nebylo vůbec hezké.Už od začátku.Probuzené pocity viny,strach trýzeň - vnitřně víš,že neděláš vůbec dobře.Ovšem chuť pokračovat v pití je silnější a silnější.Touha umlčet své vnitřní pocity,s kterými ti není vůbec dobře.Začala jsem věřit,že to dám sama,že toto zvládnu sama.Nejdéle jsem vydržela půl roku čistá.Pak přišel zkrat v podobě situace,kterou jsem vnitřně neustála a jelo to opět.Pár zastávek na tři měsíce. To mne držely povinnosti se o mamku postarat.Máma šla do ústavu a rozběhlo se šílené peklo bez brzdy.Bezbřehé opíjení se,k tomu vyklízení bytu.Vidina,že skončím v ubytovně.Bylo mi jedno jestli se upiju tam nebo doma.Bylo mi jedno jak se s tím vyrovnají moje děti.Děs!Upřímně se divím,že jsem to peklo přežila.Jsem tomu vděčná.Pomohli mi přátelé z AA.Nejen,že včas zasáhli-já už vůbec pozbyla zdravého rozumu a úsudku ale též se za mne modlili k Bohu.Do léčebny jsem se dostala zdevastovaná jak prase.Léčbu jsem absolvovala s obtížemi tentokrát ve třech léčebnách.Měla jsem z pekla štěstí.Bůh ani přátelé mne neopustili.Děti se ještě zlobí,ale to věřím,že se časem srovná.Berou to jako moji zradu a mají pravdu!

Znám to.Já ani přestat nechtěla, nejdřív mně alkohol chutnal, myslela jsem si, že mně dává svobodu, piju kdy chci, jak chci, kolik chci. Líbilo se mně to.A už jsem netušila, že pít musím, že mně alkohol ovládá.Také jsem byla robot, hnus, nic nikdo mně nezajímal, jen ten chlast. Byla jsem fakt na dně.Pak léčebna, AA.Bude to 10 let, jsem vděčná za každý střízlivý den.Mít přátele je bohatství, vzácnost.A děti, ani se tak asi nezlobí, ale jsou unavení ze strachu, z nervů, z bezmocnosti.Dokážeš je zklidnit, když opravdu nebudeš pít, určitě se to srovná.Zatím nevěří, nediv se.U nás to bylo taky tak.