Alkoholik

Jiří chce jen opět prudit, lepší bude na něj nereagovat.

Alkoholik má malé množství enzymu v játrech odbourávající aceryldehyd vzniklý právě rozkladem alkoholu v těle..Bohužel je paradox, že jako protijed funguje sám alkohol.Proto alkoholik m usí pít dál, aby mu nebylo zle a tím se dostává do čertova kruhu, ze kterého je těžké se dostat

"Jiří chce jen opět prudit, lepší bude na něj nereagovat."

Jestli na mě někdo chce, nebo nechce reagovat, to je jeho soukromou věcí. S tím pruděním jsi vedle, Libo. Nechci prudit. Proč bych měl? Nejsem úchyl. Jen si tady tak nějak filozofuju. Prostě uvažuju o tom, že umírání asi nebude nic moc. Pokud člověk nemá to štěstí, že to s ním sekne najednou. Postupné umírání s čistou hlavou? Toho bych se docela lekal. Radši být přitom tak našrot, že by mě po odchodu do nebíčka ihned poslal svatý Petr na záchytku. V případě odchodu do "peklíčka" by pak pan Lucifer zahájil protialkoholní léčbu.

Smrti se nebojím, smrt není zlá,
smrt je jen kus života těžkého,
co strašné je, co zlé je, to umírání je
kdy smysly střelené v letu padají ze všeho, ze všeho,
a v rezavém potrubí těla čas hnije jak pomyje,
by rozložil ruce, oči, nervy a každý sval,
kterým svět v náruč jsi chytal a miloval,
smrti se nebojím, smrt není zlá, ve smrti nejsem sám,
umírání se bojím, kde každý je opuštěn, - a já umírám.

Jiří Wolker.

Kromě umírání se bojím ještě blbců...

Od začátku je mi jasné, že největší strach máš sám ze sebe;-)

Lacině vtipné.

Jirko,já jsem byla mrtvá.Nikoliv fyzicky.Má duše byla mrtvá.Pila jsem abych nic necítila,později jsem pila protože jsem musela umlčet vlastní svědomí,nakonec jsem pila,protože jsem už alkohol potřebovala.Nechci se nikdy vrátit do těchto stavů,které jsem nežila.I když utrpení bylo příšerné.Má duše trpěla,ozývala se,prosila abych přestala v pokračování pití.Já ji neslyšela,nechtěla ani nemohla slyšet.Přišel zlom.Už nešlo nic,přestala jsem fungovat.Stejně jako moje pití.Nešlo pít,nešlo nepít-přestat.Zoufalství,šílenství.Toto pochopí jen ten,který to zažil,který měl to štěstí si něco přiznat.Stejně jako já.Od té doby se smrti nebojím.Nemyslím na ni.Přijala jsem,že jednou zaklepe i u mých dveří.Je to jediné pravedlivé pro nás všechny.Co mne to naučilo?Žít docela jinak a vážit si života ale nelpět na ničem.