Alkoholik

Vydrž, držím palce. Já tohle zažíval, když jsem zahodil cigarety. Kouřil jsem 25 roků, a 60 cigaret denně. Snažil jsem se přestat, zkoušel všechno, i náplasti, žvýkačky... Pak jsem si uvědomil, že je to v hlavně, a jen a jen na mě. Ráno jsem si utíkal na benzinku pro cigára, pak mi to docvaklo. Na místě jsem je rozšlapal. A 11 roků mám pokoj. Ty absťáky byly ale hrozné! Nemohl jsem jíst polévku, protože se mi tak klepaly ruce, že jsem neudržel lžíci, rok jsem nepil kafe, protože jsem si ho bez cigarety nedovedl představit. Nakonec jsem nosil v krabičce od sirek vydrolený tabák, a když bylo opravdu zle, dával jsem si drobeček pod jazyk. Třas ustal a dostavilo se blaho. Trvalo to dlouho. Ale myslím, že jsem v pohodě, dokážu si dát i cigaretu do pusy, ale nezapálím. Kdybych zapálil, jsem v tom zase.

Maruš, jedna věc je fyzický návyk a tedy i fyzicke projevy vysazení drogy a druha věc je psychika. Je to přesně to, že si v hlavě říkáš, že kdyby ses napila, tak se ti uleví. A toto je zradne a není to pravda. Ono se ti neulevi, možná jen na chvíli a pak ti bude ještě hůř.
Vydrž!

Další suchý den za mnou. Navečer jsem uklízel ve sklepě, držel jsem v ruce pivo a představil si, jak mi praskají bublinky pěny ve fousech. No, chvilkama to bylo jak v reálu! Pak jsem se zasmál, položil ho zpět, vzal sedmičku vína a donesl ji domů. Potom jsme jeli s manželkou na koncert, po návratu, před spaním, jsem jí nalil skleničku, já si dal bylinkový čaj, a spokojeně jsme šli spát. Na koncertě jsem se setkal s dcerou, řekl jí, s čím bojuju. Řekla, že mi věří. Moc mě to potěšilo!

Tak jsem taky zvládla další den, mám to podobně jako Ivo, jdu se podívat do komory na víno. Dívala jsem na na něho aspoň minutu a představovala si ten pocit kdybych si dala. Pak jsem si šla radši pročítat tyto stránky a narazila na odkaz Deník alkoholičky...bože ta podobnost mě až zarazila!!! Ty pocity, které popisovala při dovolené, kdy místo na moře a slunce řešila kde se napije...to jsem prožívala také. Když jsem měla někam jít a věděla jsem, že se tam prostě nenapiju, tak stres a úzkost, žádný prožitek z daného okamžiku.
Pořád se v tom plácám, ale nechci dopadnout tak, že půjdu do léčebny!!!! Sakra, taky to začalo tak nevinně. Mám si užívat života a věcí kolem sebe a ne aby mi pořád v hlavně znělo, kdy si dám víno.
Večer když to zvládnu tak jsem taaak šťastná, ale ráno jakobych začínala od nuly

Marie, já zjistil, že jsem nervózní, když jsem měl navečer jet autem. To znamenalo, že se po příchodu z práce nemůžu napít! nebo jsem se napil, a pak civěl na hodnoty alkoholtesteru, kdy klesne hodnota na nulu, abych mohl jet. A po příjezdu často vypil první pivo už při najíždění do garáže!! Mrazí mě v zádech, když si tohle střízlivý uvědomím!

Ahoj Ivo, neznáme se, vlastně nikdo tady se neznáme, ale ty příběhy jsou všechny vlastě skoro totožné. Alkoholtestr byl můj dobrý kamarád (( někdy jsem si to přepočítávala na internetu a pořád nemohla uvěřit daným hodnotám, když si šáhnu do svědomí, myslím, že někdy to bylo na hraně a nebo bych i danýchala zbytkáč. Ulevuje mi o tom psát a zároveň mám ruměnce studu na tváři. Takhle už vážně žít nechci!!!

Ano, nechci tak už žít. Vlastně celý uplynulý život se mi táhl tak trochu pod vlivem. Nikdy jsem nespadl na veřejnosti, nemotal se, nebyl opilý v práci nebo za volantem. To ne. Alo mockrát jsem ráno přemýšlel, jak jsem usnul, kdy, a co jsem řekl. Okolí mi potvrdilo, že jsem byl relativně v pohodě. Ale já měl okno. A do toho nemoc, vysoký tlak, dna, cholesterol, špatné jaterní testy, náběh na cukrovku... A smutek partnerky. Hotovo, rozhodnuto. Rád bych dospěl do takového stavu, že třeba na oslavě si dám skleničku, nebo večer s partnerkou víno při večerním posezení pod pergolou. Ale pokud to nejsem schopný zvládnout, tak raděj nic.

Raději nic. Párkrát v roce se mi přihodí,že třeba 1-2 měsíce nepiji. Je to naprosto osvobozující pocit, v hlavě nemáš starosti o to kdy si můžeš dát, jestli toho budeš mít na večer dost atd. Pak si řekneš, ale to už zvládnu dám si skleničku jen jednu, ať nesedím na sucho. Pak jsou to dvě, tři a jedeš v tom zase

Už jsem tu psal... alkohol mě provází celý život. Už jako malý kluk /6 let/jsem dostával k obědu třeba deci piva nebo malý pohárek vína. Bylo to u nás v rodině normální. A od roku 1986 /návrat z vojny/ nepamatuju jediný!!! den naprosto bez alkoholu. Proto jsem teď doslova vyvedený z míry, když si uvědomuju, jak daleko jsem to nechal dojít.

tak další víkend, v pohodě, o suchu. Přijela návštěva, synpartnerky a vnuk, přinesl jsem víno, nalil jim, já si dal kofolu. trošku jim povyjelo obočí, vysvětlil jsem. Přijali v pohodě, zeptali se, jestli mi nevadí, když si oni dají po skleničce. Nevadilo, dali si, příjemně jsme pokecali. Potěšilo mě, že neměli nijaké komentáře, nepřesvědčovali, nenaléhali, nesmáli se. Prostě vzali na vědomí a respektovali.