Alkoholik

Prominte, ale když to tady tak čtu, tak cítím jak moc nenávidím alkoholiky a tím pádem i svojí otřesnou matku. Vím, že je to nemoc, ale je to prostě hnus. Nikdo z alkáčů se nechce léčit, všichni se pořád tváří, že mají vše pod kontrolou.Přitom ničí sebe, chovají se strašně, vypadají tragicky a na ničem jiném než na chlastu jim nezáleží. Celá rodina je z nich neštastná, ale to žádného toho magora nezajímá. Je jim jedno, že mají děti, milující vnoučata, manžely, partnery, rodiče, co jim na nich moc záleží. Ať se uchlastají, když je to jejich priorita!
A moc obdivuji vás, co máte ještě sílu těmto lidem pomáhat. Já ji už definitivně ztratila. Už se o nic nesnažím a vím, že moje matka špatně skončí.
A přeji vám at se vám aspon jednomu podaří toho "nemocného" člena rodiny přemluvit k dlouhodobému léčení a celoživotní abstinenci!!!!!!

Já pila moc, léčit jsem se rozhodla sama, nepotřebuji Tvůj obdiv, dělám si to pro sebe.Vůbec nevíš, jak je těžké takové rozhodnutí, jak ten alkohol ovládá nemocný mozek, alkoholici nejsou ani hnusní, ani magoři, touží po pomoci, neví jak přestat...., jsou oslabeni alkoholem...

Já myslím, že Lucku chápu. Mluví z ní už beznaděj a vyčerpání. Proto ta silná slova. Myslím, že ani neobdivuje žádné alkoholiky, spíš křičí do světa svoje velký zklamání. Lucko myslím, že jsi udělala, co jsi mohla a teď už se musíš začít starat o sebe a svoje blízké, kteří za to a o to stojí. Držím pěsti. Taky jsem zvolila tuhle cestu. Jak se říká: komu není rady, tomu není pomoci a dokud alkohlik/čka nebude chtít něco se sebou dělat sám/sama a pro sebe, stejně s tím nic neuděláš.

oprava: lidi pomáhající alkoholikům (ne alkoholiky)

mapište mi email
Ka.ja.11seznam.cz

Tak se po delší době opět ozývám s tím, že má beznaděj je už fatální. Myslel jsem, že se vše už urovnalo, ale opak je pravdou. Za tu dobu co jsem nepřispíval se toho mnoho událo. Byl jsem dvakrát v nemocnici. Pooprvé s subdurálním krvácením do hlavy (nikdo neví jak jsem k němu přišel) a byl jsem na marodce půl roku. Tehdy po devítidenním pobytu v nemocnici jsem po návratu domů našel v kuchyni v zásuvce mezi stolním olejem i flašku vodky. Byl jsem z toho naprosto mimo. Tak já jsem bojoval o život a manželka si doma popíjela a maličký doma s ní! Pak jsem nacházel různé skrýše, které by nealkoholika ani nenapadly - sklenička pod brindáčky, flaška v kapse kožichu ve skříni apod. Těch pohovorů co jsem s ní měl... Až po čase začala mít zdravotní problémy. Nemohla nic sníst a když se najedla, vše vyzvracela. Chodila po lékařích až jí nakonec zjistili ztučnělé játra! Takže absolutní zákaz alkoholu apod. Na jednu stranu jsem byl šťastný, že je nemocná. Tak se držela, pohoda. I jíst začala. Mj. zhubla z 68 na 50 kg. Pak přišlo 16.září a mě odvezla rychlá se žlučníkovou kolikou. Tři dny v nemocnici a za měsíc operace, pak měsíc marod. Asi po týdnu mi začal vyčítat, že proč jsem vůbec doma, jestli mě to baví apod. Já jsem jí říkal, že se musím šetřit, nesmím nosit nic těžkého a podle zkušeností jiných vím, že cca ten měsíc byli doma taky. O peníze jí nešlo. Jsem celkem zabezpečený, jako bývalý policajt mám ještě výsluhu. Tak jsem začal tušit, že se mě chce zbavit, aby si mohla dát. Taky večer už jsem an ní poznával, že je opilá. Ona samozřejmě zapírala a vymlouvala se, že to má z prášků na tu její nemoc. Prášky však žádné účinky na nervovou soustavu nemají, jak jsem zjistil. Taky mě bylo nápadné, že vždycky chtěla, abych večer vykoupal malého. Prostě jak jsem potom zjistil, potřebovala aspoň chvilku, aby se napila. Před usnutím pravidelně hledá mobil, je zmatená, křičí... Kubík, který si s ní chodí lehnout, jí utíká ke mě, protože já se ještě dívám na televizi nebo si čtu, či poslouchám hudbu. kolikrát se stane, že ona jde na záchod a vezme mi ho, i když si třeba čteme apod. No, a včera to vyvrcholilo. Opět večer před spaním napitá, ale podle ní ne. Začala opět hledat mobil (bez kterého se taky neobejde a má jej i v noci pod polštářem). Malý na ni vždy čeká v ložnici a chudák brečí, že chce spinkat, když maminka chodí po bytě a hledá mobil. Našla jej a šla si lehnout. Asi za pět minut opět hledá telefon. Já říkám, jaký telefon? Vždyť jej máš pod polštářem! A ona na to: dětský, takový růžový! Přitom žádný nemáme! Tak jsem šáhl pod polštář a tam FLAŠKA MYSLIVCE!!! Zůstal jsem v šoku! Tak to je alkolismus největšího zrna! Když jsem si představil, že maličký s ní spí na flašce, chtěl jsem něco udělat, ale nevěděl co! Ta beznaděj je strašná! Tak jsem ještě v noci napsal zde, panu doktorovi, s žádostí o radu. Kdyby nebylo Kubíčka, jsem už dávno od ní pryč.... Starší, dospělý syn jí nic neřekne, asi se jí bojí a já s jejím chlastem zůstávám sám....dokud to Kubíček nezačne chápat...

Mirku, to je mi líto. Ale podle mě je léčebna jediné řešení, tohle sama nemůže zvládnout. Alkohol ji už úplně ovládnul.
Ale jak se tu kolikrát psalo, pokud si to ona sama nepřizná a nebude chtít přestat, tak jí tam těžko donutíš.

Dnes mi ani nezavolá (jsem v práci), že by se omluvila... Ona neví co je omluva. Když je v pohodě, hned po probuzení žhaví telefon a popřeje mi s Kubíčkem hezký den. O léčení jsme se bavili mnohokrát, ale je to pod její úroveň. Jak tu hodně čtu, musí chtít sama a to už chtěla několikrát, ale jen "na hubu" Pořád si říkám, vydržím, až bude Kubík ještě o trošku starší a odejdeme....

Ale proč čekat až bude starší? Protože doufáš, že se manželka změní? Dyť se to opakuje a nelepší se to, a malému to jen ubližuje. Co když se jednou zpije, tak a něco se malému stane? To bys chtěl připustit?

Já jsem si to dokázala přiznat, ale ta touha pít na zahnání smutku byla silnější, že jsem nakonec překonala tu myšlenku, že léčení pro mě není. A musela jsem tam jít kvůli sobě, věděla jsem, že to sama nezvládnu (protože i do léčebny jsem přijela s 1 promilí v sobě).

Po půl roce jsem sice měla recidivu, pak to vydržela asi týden, a říkala si, že mě trochu vína nezabije, a tak se to opakovalo několik měsíců. Ale díky příteli a kamarádovi, kteří rázně zakročili, když mě našli totálně mimo sebe, kdy jsem prý vypadala jako nejtěžší feťák, jsem se vzpamatovala a snažím se...protože už nechci zklamávat lidi kolem sebe. Kdo by mi taky pořád odpouštěl a mohl věřit? Skončila bych sama a upila se k smrti. A mě je 27 a byla by škoda nedožít se ani třicítky.

Pro mě je horší, že jsem v zahraničí, bez rodiny. A teď si nepamatuju jestli jsi to psala, nedotáhl bys jí aspoň na ty AA? Nevím odkud si, ale jestli se stydí, tak třeba v jiném městě?

Už jsem ti Mirku odepisovala na knihu návštěv.Je to tak, jak píše Kat.No, možná by v léčebně byla izolovaná od pití, a snad by jí došlo, co dělá, kam to vede.Už je ve stavu, kdy nemyslí normálně, alkohol jí ovládá, a opravdu může být nebezpečná malému.Aspoň na psychiatrii jí odvézt, a určitě AA.Každý den je to horší a horší, co?Zajdi aspoň Ty na AA, poptej se tam po dobrém odborníkovi v místě bydliště, něco dělej.Přeji celé rodině klid.