Alkoholik

Ahoj.vzpomněla jsem na období,kdy už jsem začínala mít problémy s pitím já.No přiznat si je?To mi trvalo hooodně let a stihla jsem se mezi nimi propít do konečné fáze.-To už jsem na foru psala.Ještě na počátku mého alkoholického popíjení jsem trpěla dilematem jak to se mnou a s mým pitím vlastně je.Opravdu jsem cítila,že to není v pořádku.Náhodou se mi dostal tenkrát i test na závislost,který jsem si i udělala.Vyšlo mi tam už tenkrát,že jsem závislá.Já ho hodila do koše-a řekla jsem kulový.Když nechci,tak přece nepiju.Tenkrát jsem byla ještě ten kvartální piják,který vydržel nepít bez problémů několik měsíců.JEN JSEM SI NECHTĚLA PŘIZNAT,ŽE KDYŽ SE NAPIJU?AUTOMATICKY SE DOSTANU DO TAHU.Zprvu ty tahy trvaly 2-3dny,později se začaly protahovat a intervaly mezi pitím zkracovat.Nechtěla jsem si přiznat,že NEUMÍM PŘESTAT TAK JAK TOMU BYLO DŘÍVE.Toto mi potvrzuje jednu věc-když už začnu o čemkoliv přemýšlet jako o svém problému-on to doopravdy problém je.JENOM MÉ PŘIZNÁNÍ JE TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ A NEJBOLESTIVĚJŠÍ-ALE BEZ NĚHO V PODSTATĚ NEJSEM SCHOPNA NIC UČINIT.

Byla jsem taky v léčebně opakovaně.Zpočátku jsem měla pochybnosti o své závislosti.Později jsem opakovaně podlehla svému přesvědčení,že jsem vyléčená.Chodím ted´do spol.AA,pravidelně se setkávám s lidmi,kteří mají stejný problém.Jedním z důvodů je,že si s nimi opravdu rozumím a ten nejdůležitější důvod je ten abych nezapomněla,že jsem stále alkoholičkou-i když nepiju.Stále jsem ten ohrožený druh-i když ohrožený v podstatě sám sebou.