Alkoholik

ještě doplnění - mně, stejně jako Hance, pomáhání ostatním, kteří jsou na tom ještě hůře, velice pomáhá (aktuálně např. pomoc místnímu hospicu), potěší mě, když můžu někomu udělat radost, rádá "páchám" dobré skutky. Ale musím na to být jakž takž v pohodě. Coby ležící psychické trosce jsou mi všichni trpící světa ukradení.
Ještě co se týká oné zmiňované citlivosti, on o sobě každý tvrdí, jak je citlivý, je to poměrně zprofanované. Nikdo o sobě neprohlásí, jsem bezcitný hajzl, do pocitů jiných lidí se nevciťuji, proč bych to dělal... Jedině pokud bych tak mohl odhalit, jak s daným člověkem manipulovat.
V čem se tedy alas konkrétně u tebe projevuje ta pozitivní citlivost (vyjma dětí a záležitostí s nimi spojenými prosím, to už je naprosté klišé). Děkuju za odpověď.

Zdravím,
taky se přidám, za sebe můžu říct, že se držím hesla :Lítost zkresluje.
Neberu to heslo úplně doslovně, ale....a proto
se taky řídím i větou :Když to neudělám já , tak kdo teda?
V součastnosti se to týká především přírody, zvířat. Každý má to svoje)))
Co se týče pomocí lidem, ano mám i kurzy, nějakou akreditaci, nechci to zde rozebírat. Chci jenom říct, že když jsem pomáhala s tou základní péči ve zdravotnictví, tak mě to osobně hodně změnilo moje pořadí hodnot v mém životě.
Jenom takový obyčejný zažítek popíšu:
Když jdete umývát paní na lůžku, která , a Vy to víte, se už se z toho lůžka do smrti, nedostane a jí udělá neskutečnou radost, obyčejná věc a to když ji dáte na křeslo, přendáte na obyč. židly a sprchujete , A vidíte tu její radost. Má radost z toho, že ji neumývám mokrým ručníkem na lůžku a říká Vám jak je štastná, že ještě se dostala pod tekoucí sprchu, že cítí padat vodu na svoje tělo,Mluvíte s ní o tom a v ten moment si uvědomíte, hodnoty Vašeho života. Až jsem se styděla...v duchu za Ty svoje))) Její radost z obyčejné sprchy, kterou si já můžu dopřát denně.
Prostě to co já můžu mít jako základní, nepovšimnutelnou věc , vykonávanou bežně denně a nejednou vidíte, že to co máte, si ani neuvědomujete a stojí za to si to vážit.
Takových střípek tam bylo hodně a velice mě to budovalo, ani náhodou mě to nestahovalo k depresí, nebo smutku, ba naopak posílilo.

Ahojte, krásně jste napsali. Mnohdy je základ si uvědomit, co všechno mám a být vděčný. Pomáhlat je super, není však potřeba hned běžet do charity, ale stačí se například starat dobře o sebe /tam začít/, o svojí rodinu a dělat svojí práci, i když je to třeba prodavačka na kase nebo cokoli s pokorou a radostí...

Reminiscence, tak to já jsem takový pitvací typ. P) Ono i bez alkoholismu se do pojmu citlivost dá vrazit mnoho věcí, a mně prostě vadí, když se citlivost zaměňuje s přecitlivělostí, negativitou a depresemi. Ne že bych kvůli tomu nemohla spát, ale proč to nedat najevo?

Ode mě určitě nic o dětech neuslyšíte, ani mě to nenapadlo. Zdá se mi, že Stopka a Rachel v něčem trochu odpověděly za mě, jde mi o citlivost řekněme všední a obyčejnou. Citlivost beru jako schopnost vnímat různé možnosti a okolnosti, různá, a třeba i protichůdná zabarvení různých částí života a světa, samozřejmě včetně lidí (a samozřejmě i včetně jejich problémů, a jak říkám, i radostí), a následně schopnost zařadit tuhle „vnímací“ schopnost do svého vlastního morálního systému. (Omlouvám se za nablblou definici, ale nikdy předtím jsem se to nepokoušela dát dohromady. ) Takže k té „pozitivní“ části: já aktivně nepomáhám. Ale co je pro mě v životě priorita, je aktivně neubližovat. Osobně mi to přijde jako celkem vysoká meta...

Stopko, mám několikaměsíční zkušenost s prací v pečovatelském ústavu (staří lidé s kombinací různě pokročilých fyzických a duševních potíží, někteří taky už jen leželi a sotva vnímali, leda bolest. Tenkrát mě nenapadlo, že si tu zkušenost později zopakuju s maminkou ). Ale že by mě to teda posílilo, to bych zrovna neřekla. Spíš mi to tak nějak posílilo a prohloubilo můj postoj „co nadělám, život už je kurva takovej“.

Ještě se obrátím jednou k Vám, Reminiscence, „takovej“, bez hodnocení na úrovni dobra a zla. Podle Vás je těch špatných věcí víc, já to takhle nehodnotím. Ne že bych to hodnotila jinak, já to prostě zhodnotit neumím; připadá mi, že toho vím moc málo, že do svého obrazu života můžu zahrnout jen strašně omezenou část. Mně by se samozřejmě líbilo, kdyby to ostatní brali taky takhle (kdo by aspoň trošku nepovažoval svůj pohled za jediný správný, že ), ale Vy to berete jinak, dobře, lidi jsou různí, a život už je takovej.

Alas,
posíllo jsem myslela v tom, že i když je to svým spůsbem smutné, ale ta zkušenost mě posílila, v tom, že příště mám větší sílu a zase něco dalšího vymyslet, aby to bylo ještě lepší pro ně.
Protože hodně lidi jsem viděla kolem sebe tzv. vyhořelých a velice rychle, nebylo to ani tak časem , ale postojem.
Tak jsem myslela to posilující, že se to vracelo zpět a ve větší sílě směrem k těm lidem, že jsem nerezignovala, nedělala apaticky a jenom prostě vykonávala činnost, ale že mě to posilovalo a chtěla jsem dělat více pro ně, než jenom to nejnutnější.
Jiank o tom žebříčku hodnot, to je jasný, to si uvědomíte co máte a ani o tom nevíte.
Já nevím u kávy by se o tom mluvilo lépe, než takhle u pc)))

Ohledně probírané, až nesmyslně řekla bych, fráze, resp. slova "citlivá". Tohle rozpitvávání mi připomíná hodiny ztrávené učením na zkoušku z estetiky, kde jsem se učila milion dementních významů slova pěkný, šťastný, dobrý, zlý... omlouvám se, nechci nikoho napadat! Ale přijde mi, že to dost odbíhá od tématu. Citlivost je prostě slovo, beztak si pod tím každý představí něco jiného, stejně jako např. pod slovem pravda - co je pravda? Pro každého je odpověď jiná. Je to jako člověku, který neumí dávat najevo city, např. vzít za ruku, pohladit... to co je pro většinu lidí normální a běžné... jak mu vysvětlit, že je málo citlivý? On si myslí, že je citlivý dost. Kouká na to totiž ze svého úhlu, dle svých měřítek, která jsou a budou vždy subjektivní. Jen tím chci říct, že pokud chce někdo někomu vyčíst, že zneužívá slova "citlivý" pak ok, to je jeho věc. Já ho ve svém příspěvku užila a stojím si za tím. Jsem citlivá. Nejsem přecitlivělá. Nebrečím nad posledním kouskem rohlíku v samošce, ale ničí mě nemoce, nemohoucnost druhých, týrání zvířat atd. atd. Nikoho jsem tím nenapadala, že by byl necitlivý, jak jsem popsala výše, tenhle pojem je široký.

Co se vnímání dobrého - když dokážu vnímat to zlé - týče. Zřejmě jste to nezažil(a). Člověk v "depce" (já nevím co to je, lékařsky mi to zatím nikdo nepojmenoval, řekla bych, že je to něco na pomezí úzkostných stavů a deprese, ale těžko říct, nejsem medik), resp. ať se vyhnu nějakým soudům druhých budu mluvit o sobě. Takže já se dokážu vcítit do bezpráví, bolesti, smutku druhých, asi až přehnaná empatie. Staří lidé, reportáž o týraném psovi, to vše ve mě vyvolává strašně úzkostné pocity. Já si to nevybrala, prostě to tak mám. Pak se tahle úzkost spojí se strachem např. o moji rodinu, nebo že jednou i já budu nemocná, nebo už možná jsem... spousta takových vzorců se vytvoří v hlavě a už cítím jen tu tíži na hrudi a nemohu se nadechnout jak jsem vystresovaná. No a pak přichází alkohol mé problémy vyřešit. Takže vnímat to špatné to jde bohužel nadstandardně. Obráceně to však nejde. Já vám neřeknu proč, ale je to tak a kdo to zažil, jako psala např. Reminescence, tak ví. Ten kdo normálně prožívá radost i smutek, ten těžko pochopí, že někdo prožívá v 95 % jen ten smutek, nad vším, lítost, výčitky, pořád. Neříkám, jsou lepší dny samozřejmě. Ale klid jako takový, pocit radosti bezprostřední, to nezažívám, protože pořád v hlavě je ta spousta negativních věcí. X kartářek, různé léčitelky, psychologové, nikdo mě toho nezbavil, tak s tím prostě žiju. Ale jelikož a právě proto, že to zažívám, tak vím, že rovnice - cítím smutek, cítím i radost, tak prostě nefunguje. Ne u každého.

Pomáhání... zde naprosto souhlasím, že to člověka dobíjí. Opět vím, že ne každého, prostě co člověk, to unikát. Ale dost lidí to tak má. Jak jste psala o sprchování paní v ústavu (nemocnici) - naprosto chápu. Paradoxně člověka, pro kterého je pomoc pozitivním stimulem to nakopne, ne složí. Já jeden čas pomáhala v ústavu pro mentálně postižené. Bála jsem se, že s mými úzkostmi to nebudu snášet dobře. Ale chtěla jsem to zkusit. No a opak byl pravdou. Ono mě to úplně pohltilo, ale v dobrém slova smyslu. Viděla jsem, že ti lidé, kterých je mi líto, jsou daleko šťastnější než my v našem uspěchaném životě. Mají radost ze zelené trávy a z obrázku, co nakreslí. Došlo mi, že oni netrpí, jsou šťastní. A to bylo krásné zjištění.

Třeba u mě ta pomoc je dobrá v tom, že ano, sice si o to víc uvědomím kolik lidí, zvířat... trpí, ale na druhou stranu tak to je. Člověk by před tím neměl zavírat oči a než se věčně utápět v lítosti za druhé, radši se pokusím jim pomoct. Tímto děkuji za tuhle debatu, protože mi došlo, co mám dělat. Zvednout se od toho piva a cigarety a radši se přihlásit do nějakého ústavu, domova pro seniory apod. Neříkám, že to bude hned, ale teď už vím, že tohle mi dává smysl. A být lepší dcerou, ne jen tou věčně unavenou, co nasává s bratrem v pokoji, když spí doma. Bude to těžké, ale aspoň jsem si uvědomila, že život je víc, než jen chlast.

Reminiscence, i já se omlouvám za opožděnou odpověď. Měla jsem teď takové období ničeho – váhání nad tím, zda mám problém, touha vrátit se zpět do toho večerního pití a nepřemýšlet nad tím, jestli to je či není špatné. Ale musím ti moc poděkovat, protože díky tobě mi v hlavě stále bliká to slůvko „rozhodné“ období. Nevím proč, zakořenilo se mi to v hlavě a kdykoliv mám chuť (prakticky denně) zase se na chvíli upít do toho stavu relativního klidu nemůžu. Sice mě to štve, protože vím, že těch pár chvil mi bohužel dává smysl, jsem spokojenější když jedu domů a vím, že si ta tři, čtyři piva dám. Ale po tom, cos mi napsala, jakoby se ve mě něco seklo. Hrozně moc ti za to děkuji!! Neříkám, že můj problém skončil, že jsem jak mávnutím kouzelného proutku prozřela, to ani náhodou. Na takovéhle planné řeči už jsem dost stará a vím, že vydržet chvíli jen zvýší chuť a sníží odhodlání. Ale nevím, prostě pomohla jsi mi dívat se na to jinak.
Úplně tě chápu ohledně toho chvilkového otupění, je to lákavá možnost pro člověka unaveného vlastními myšlenkami a negativními pocity. A věř mi, že i co se toho sebevědomí týče máme to stejné. Na střední škole mě parta podprůměrných tragedů šikanovala. A já si tím snížila už tak nízké mínění o sobě. Naštěstí jsem si tehdy našla dobrého přítele, který mi byl oporou a postupně mi pomohl si zase věřit, tak drobet se mít ráda. Ale věř mi, že nízké sebevědomí mám pořád. Já to třeba řeším tak, že si od lidí držím odstup, hodněkrát jsem slyšela, že působím namyšleně. To vůbec ne, jen mi to pomáhá nepouštět si k tělu možné další retardy ze střední, co by mi ublížili. Lidé, kteří mě znají pak naopak ví, jak moc jsem jiná, přátelská, starostlivá... jenže těch lidí je málo, protože mi trvá hrozně dlouho si někoho pustit k tělu a dokázat se s ním bavit normálně, bez stresu. Právě proto, že je pro mě stresující mluvit s cizími lidmi, tak to radši ani moc nedělám. A když, tak přesně jak si psala, pak je tu alkohol, který ze mě udělá ukecanou super parťačku do debaty. Nebo tancovat... tak ráda tancuju.... ale zkrátka za střízliva nee. No a postupně jsem se dopracovala k tomu, že už jen jít do hospody a dát si tam vodu a poslouchat někoho mi vadí. Přijde mi to jako ztráta času. Ale pokusím se to změnit, zkusím to poprvé, posté a musím věřit, že jednou se to povede.
Problémy v zaměstnání také chápu. Ne že bych měla nějaké fiasko nebo tak, ale zkrátka jsem pak unavená a jen pocit, že musím vydržet devět hodin mě děsí. Jen ráno vstanu už cítím beznaděj a po celém dni jsem tak zničená, že se těším, až si dám to pivo a budu mít klid. V ničem jiném nenalézám uvolnění – sport, četba, cokoli. Ale tys mi ukázala, že právě to COKOLI musím najít. A budu zkoušet, slibuji.
Přátelé mám, ale zatím jsem ve fázi, že se jim svěřovat nechci. Doma to už vůbec nemohu říct narovinu. Zkusím to sama. Zatím nechci přestat pít úplně, o víkendu v hospodě si dám, ale musím nekompromisně skončit s tím pitím doma každý den! Strašně to zatěžuje organismus, jsem pak hrozně unavená. Co teprve když se rozjedu a piv je pět, druhý den výčitky, úzkosti ještě silnější...
Myslím, že máme hodně moc společného a myslím, že sis prošla peklem a dokázala ses z něho vrátit. To je obdivuhodné. I když asi tady ten strašák nad námi bude pořád, co? Moc ti děkuji a klidně bych si třeba psala po mailech osobně, protože možná si máme jak pomoct, kdo ví. A je lepší nebýt na to sám. Mě si hrozně nakopla tím co si napsala, vím, že tohle nadšení zase opadne a přijdou stavy bezmoci, znám to. Ale už to, že mi je dnes líp, to je super, díky!!

Stopko, já to tak taky pochopila. Já jen, že mně se podobná zkušenost promítla do života úplně jinak. Kafe nemám ráda.

Hano, co se týká subjektivity pohledu – bezpochyby, já naprosto souhlasím. (Ovšem lidi, co neumí dávat najevo city, mohou být naopak velmi citliví; jenom to ostatní nevidí ... no dobře, tak já přestanu. Kromě toho, po přečtení druhého příspěvku je mi jasné, že to víte.) Ale já jsem jednoznačně řekla, že na deprese netrpím a že to mám jinak. Neřekla jsem, že Vám nevěřím, že to máte takhle. Já mám zase jiné problematické přístupy, které by byly cizí zase Vám. A opakuju, já jsem pitvací typ – takhle to mám zase já, spoustu lidí to rozčiluje, já o to taky nežádala. A gratuluju k získání motivace.

Ano,citim to take tak.
Je nutne pomahat lidem,kteri se uz o sebe postarat nemohou.
20 let byl mym pritelem alkohol.Ublizil jsem psychicky svym detem,svoji manzelce,svoji sestre,mamince ,cele rodine a sobe.
Proc tomu tak bylo premyslim dalsich 17 let.Jsem strizlivy.Nechci se vratit do situaci pred 17.lety.Nemohu je vratit zpatky,mohu zit ale lepe a to take se snazim delat.Leta utikaji a si rikam,jsem sam se sebou uplne spokojeny?Muze byt skutecnym super pocitem zivot,kdy jsem 13 hodin v praci,z toho 2 hodiny na ceste z prace a do prace za 15000kc cisteho?Muze byt dalsim duvodem k spokojenosti odchod ze zeme ,kterou mam rad,mit v jine zemi za praci 11hodin denne 45000cisteho?Takze na uctu budu mit vice penez ale casu na svuj zivot vlastne 6 dni v mesici?Jak to vlastne je?Jak mam zit,aby jsem si na konci rekl,jo stalo to za to,bylo to fajn a legrace.Kolik dobreho jsem v zivote predal?Zit pro pocit ,ze mam na konte balik asi nestaci,kdyz uz,tak tim balikem pomahat tem,co to skutecne potrebuji.Takto uvazuje dnes muj strizlivy mozek.
Uz se nelituji,prevzal jsem za svuj zivot odpovednost,jen ja rozhodnu o tom,jestli se budu opijet,valet ve svych zvratkach,budu hnusny ,nebo budu proste zit tak,aby jsem se nemusel sam za sebe stydet.Dnes se stydim za to,jak jsem se choval tenkrat v opilosti ke svoji rodine,nebyl jsem nasilnik ,ale hadavej ano,Pane Boze co jsem to byl za cloveka,odpust mne Boze,odpuste mne vsichni,kterym moje nemoc na alkoholu ublizila.
Alkohol,drogy nejsou vinikem.Jo,resil jsem jimi utek od meho vnitrniho problemu ,tam to zacalo.
Alkohol,drogy jsou pro mne demonem,dablem ,tak i geamblerstvi,lidske telo si rychle vytvori silnou zavislost,nejsem to ja,jsou to moje bunky,cely system a mechanismus lidskeho tela,pamet.Ja se mohu branit tak,ze najdu uciny zpusob ,jak nemit v zacatcich meho abstinovani alkohol,drogy ,automaty na dohled.Moje telo potrebuje cas ,aby se zbavilo tech sracek a ucilo se zit bez nich.To je cele.Mam pamet a nemel by jsem zapomenout ,co mne zabijelo,nicilo.Jde preci o zivot-NEBO NE?

Cesta k hodnotnému uspokojivému životu je dlohá a já Vám přeju pěkné svátky a hlavně pohodový přelom roku. Byl jsem na skok doma a zase odjíždím a návrat plánuju tak na půlku ledna. Znám chlápka, který čtyři roky abstinoval, měl všechno, obklopen rodinou a přáteli a dohnalo ho to v únoru a zapíjel nový rok dlohým tahem, ze kterého se vzpamatovával další rok... No a lidi mají tendenci to v tomto předvánočním čase všecko moc přehánět, řešit a trpí záchvaty dobroty a já si pamatuju, jak sem si vsugerovával že o nic nejde, věřící nejsem, člověk prostě potřebuje pár dní na vyblbnutí k vůli nějakému odkazu, jako velikonoce jo, a konec roku nic neznamená, jen datum v kalendáři, den jako každý jiný a přírodě je to jedno, lidstvo si vymyslelo spoustu blbostí a nesmyslů, ono to zkrátka potřebuje...-takhle sem uvažoval v době zlomu, abych přežil. Ten zlom trval u mně poměrně dloho, než jsem se propracoval do stavu ve kterém jsem teď a hodně jsem toho obětoval, Vy co to sami nezvládáte- HLEDEJTE POMOC!