|
Ahoj, nechtěla jsem sem ani jít.. už několik dní odolávám této skupině, bohužel ne vínu :/
pročetla jsem poslední příspěvky, někdo myslím Genn -psal o dvou typech alkoholiků, ti co í a ti, co chtějí. Já jsem asi propojením těch dvou .. chci a musím, ale selhávám. Znovuzrozený "den první" se jaksi protáhl... seru na to. Mám takové nervy, že mi manžel řekl, že to se mnou bylo lepší, když jsem pila. Super podpora. Vím, rozhodla jsem se nepít kvůli sobě, může mi být jedno, co si myslí ostatní, ale takový zmar a bezmoc jsem dlouho necítila. Nesnáším Vánoce. Fakt je nesnáším, roky jsem si myslela, že se to zlepší.. až budu mít manžela, až budu bydlet ve svém, až příjdou děti....
Od mala si vybavuju dvě vzpomínky na Vánoce. Ta první ve mě rezonuje do teď. Šly jsme se sestrou do kuchyně pozorovat, jestli ježíšek s dárkama už letí, napínaly jsme uši, kdy už zazvoní zvoneček a my se rozběhnem ke stromku obsypaném našimi nejtajnějšími sny, tak pečlivě jsem je malovala a lepila na okno..Zvonek cinká, srdce buší s očekáváním běžím natěšená a tam...
..NIC
Rodiče se dobře baví mým výbuchem vzteku, pláču a mátím pěstmi do matrace na gauči, tak strašně to bolí.. Byl to od nich jen žert, královsky se u toho baví, prý jsme zlobily tak na nás ježíšek zapomněl. Sestra stojí a tiše vše pozoruje, je ještě malinká, nebo už to taky vzdala. Můj hysterák nejde zastavit, dárky nakonec otec donese, pro mě ale Vánoce tímhle navždy končí.
Druhá má vzpomínka na ně už je jen jako v mlze, od té doby cítím každé Vánoce doma dusno, přetvářku, nesmíme se dotknout výzdoby, nesmíme si hrát abychom náhodou nerozházeli matčinu výzdobu, stromek s ní zdobit nesmíme, co kdybychom náhodou dali dvě červené baňky vedle sebe, takový nesoulad! Nesnáším to, pokaždé se mi chce u stromku brečet.
Jeden den do zítřejších Vánoc, doma je šílený bordel, stromek nám dávno uschnul a smutně sklání svoje větve pod plastovýma koulema, děcka prudí a věčně se perou, s manželem nemluvíme, včera jsme se aspoň hádali, dnes je tu nesnesitelné dusno. Nuceně balím dárky aspoň dětem, absolutně mě to nebaví, představa že se budu drbat se salátem který nakonec vyhodíme protože ho vždy nějakou záhadou udělám tunu, mě děsí, nic není podle mě. (jsem jako svoje matka, zděšení)
Jak by to vlastně mělo vypadat? Co chci?
Jsem nevěřící a největším zázrakem pro mne je fakt, že lidé věří v žida, který k nim příjde domů a dá jim něco zadarmo. Chtěla bych raději slavit slunovrat, na den D jít s dětmi do lesa nakrmit zvířata a pak si doma u svařáku zapnou mé oblíbené Pelíšky a jít spát. Ale rok co rok sklouznu k tomu kýčovitému pojímání Vánoc, nakoupím tuny jídla, jako by obchody nebyly zavřené jen dva dny, ale minimálně měla přijít zombí apoklaypsa. Tak hlavně, že děti mají radost aspoň z dárků, když po nich jejich neurotická matka řve už týden před Štědrým dnem.
Nedávám to, samozřejmě piju, to je na tom veselí to nejsmutnější. Jsem ve stavu přesvědčení, že nemá smysl nepít, když je mi stejně všechno jedno. Je toho na mě fakt moc, koukám na ty instagramové rodiny s dokonale uklizenou domácností a nazdobenými stromy, rodinné fotky v infantilně stejných oblečcích, nejlépe bílo červené proužky a santa čepice, ježíšek jak cyp.
Přemýšlím kde jsem udělala chybu, že se to všecko tak posralo.
No nic, jdu zadělat na vánočku a chleba, protože do obchodu mě už nikdo nedostane, nahrnu bordel pod postel a zbytky dám vyžrat kočkám a psům, nahodím americký úsměv a s pocitem sevřeného srdce to nějak doklepu. Nazdraví
moji sestře
ŽENA SNESE VÍC, NEŽ ČLOVĚK
30.12.220
Každý konec roku mě nutí k nějaké bilanci. Leckdo by tento pomalu nadobro ztracený čas nazval nějak Covidově, ale na Covid já seru. Byl jistým milníkem věcí, které se udály ale nebyl tím hlavním.
Stalo se toho mnoho, roku 2020.
Březen- dělám si prdel z hysterie světa, nějaký čínský virus mě nerozhodí. Do doby, než manželovi zavřou hospodu. Ale i přes to jsme v klidu, vydělávám dost, přátele místo hospod jezdí k nám zapařit a svět je furt v pohodě. S létem příjde svoboda, dovolená..slunce, spousta drinků, nějaký ten festival.. a pak ten telefon.
16.7.2020
Posadím syna v nákupáku k čínským nudlím, jdu mrknout do obchodu na hadry, furt mi někdo volá, asi zákazník.. kašlu na to, mám ještě do konce týdne dovču, je čtvrtek, čas obědu, někteří lidé fakt neví kdy mají volat. Típnu hovor, zaplatím triko v "Gejtu", usedám k synovi, a chystám se ochutnat část jeho sushi.. opět telefon. Zpruzená zmáčknu autoodpověď "jsem na dovolené, prosím sms" ...
a pak se mi změnil svět.
Přichází odpověď : "jde o Vaši sestru..."
v tu chvíli je mi jasné, o co jde.. panebože, umřela.. trhá mě to vevnitř na kusy, bolest chce ven a kutálí mi po tváří slzy jako hrachy... bože to ne...
volám na to číslo, brečím, a je mi jedno, kdo se dívá.
"dobrý den, vaše sestra se pokusila o sebevraždu, předám vám ji k telefonu"
a já jako ve zpomaleném snu poslouchám její hlas... je v Kroměříži na oddělení 10B, podřezala si žíly..."přivez mi kartáček, pastu, sprcháč..." přestávám vnímat a žalem se zalykám, ani nevím jak, všecko slíbím, nějakým způsobem to koupím, a sedím v autě na parkovišti a hystericky brečím.
Volám nejdřív mámě, je v práci, lapá po dechu, vůbec ji to nedochází... pak volám otci, jede zrovna na kole na Lysou horu.. pak jedu směr Kroměříž..
Nekonečně dlouhé čekání na ni. Brečím tam na chodbě a čekám, procházející personál se snaží usmívat aby mi bylo trochu lépe, ale já bych nejradši křičela na celé kolo. Konečně přichází Nela, moje sestra. Objímám ji a svírá se to ve mě jako nikdy, cítím hroznou úlevu, že žije.
Následující týdny ukazují, jaká jsme rodina. Kdo si myslí, že to končí happy endem, tak je na omylu. Otec navštíví sestru jen jednou, a to ještě s mým donucením. Matka tam jede asi 4x, trochu si možná uvědomuje svou vinu, ale je to jako házet perly sviním.
Jsem tu pro ni, najednou mi docvakává vše, najednou je tu moje sestra, kterou jsem nikdy neměla, po 30 letech, zlomená a nepochopená. Stojí čelem situaci, do které se sama dostala. Po několika týdnech už vše chápu. Chodí na terapie, píšeme si, navštěvujeme se, a ona sama stává se mi terapeutkou. Tolik jsem díky ní pochopila. Tak málo ze sebe a přesto mnoho. Našla jsem ji, jako bych ji nikdy neznala. Nový člověk.
Manžel její čin odmítá, kritizuje, nechápe, vzdalujeme se, ale chápu ho. Jeho sestra umřela na rakovinu, bylo jí 33 let. Chtěla tak moc žít a nemohla.. A moje sestra procestovala skoro celý svět a přesto se rozhodla zemřít. To je jeho pohled a nemohu mu ho brát ani se na něj zlobit. Já v tom vidím mnohem více.
Pokus o sebevraždu mojí sestry ve mě mnohé změnil. Otevřel staré rány, o kterých jsem si myslela, že jsou zacelené, ale ony jen pospávaly, a čekaly na příležitost znovu vyplout na povrch. Společnou ranou mne a sestry bylo sexuální zneužívání v dětství. Jsem ráda že jsme to otevřely, a nechaly to skrze nás projít ven. Už to tolik nebolí. Taky tělesné tresty našich rodičů.. dávno odpuštěné ale nezapomenuté. Tehdy dělali to nejlepší co uměli. Ta možnost je pochopit mi dala mnoho, například vědomí, že svým dětem tohle nikdy neudělám.
přicházel podzim, a sním nová vlna šílenství Covid 19, pořád mě to nějak míjelo, ale šaškárny, které vláda činila se mě začaly dotýkat a ačkoli jsem člověk, který nečte bulvár, nemá televizi a používá selský rozum, začala se mě situace dotýkat. Poslední roky jsem trávila hodně času na facebooku, bylo mi na něm dobře. Sledovala jsem ty, kteří mě inspirovali, pozorovala z dálky jejich životy a práci. Sdílela jsem své úspěchy, jak rodinné tak firemní a tiše trpěla v ústraní když se nedařilo. Užívala jsem si chvíle obdivu a pochval, a smazala spoustu těch, kdo se oddali hysterii kolem kovidu a měli potřebu denně shazovat ostatní. Základem rozvratu společnosti a našeho facebookového přátelství bylo totiž označit chytré občany za odmítače a brát jim práva, ovcím předložit lži a dát dočasné bonusy hlupákům.
A pak tu byl reálný život. V osamění a nepochopení. Pracovala jsem na 110%, z práce vyzvedla děti ve školce, cestou domů nakoupila, doma rozdělala vaření a mezitím se snažila suplovat učitelku v domácím vzdělávání. Než jsem stihla alespoň trochu uklidit to cihlové vězení, byl už večer a o nějakém času pro sebe nebyla řeč a tak jsem pila. Denně.
Hltala jsem fotky z dovolených, naklizené domácnosti, upravené a čisté děti, pařby s přáteli, a záviděla tu svobodu. Cítila jsem se nepotřebná a neschopná, manžel mi nedával žádnou pozitivní zpětnou vazbu, jen výčitky, proč není vyprané. Toužila jsem po normálním životě, po pokecu s přáteli, po pochopení manžela. Po ocenění, že to, co dělám, dělám jak nejlépe umím.
Od jakživa jsem toužila po uznání, nejdřív od rodičů. Byla jsem podle mě docela schopné a samostatné dítě, jenže u nás doma se prostě nechválilo.
A tak jsem začala makat víc, v mužském světě, s mužským přístupem. Všechno zvládnu, ocenění nepotřebuju, vydržím víc, než člověk, unesu nemožné.. ženskost zadupaná do země. Dostávala jsem jednu ránu za druhou, ať už v podobě zhoršení bolestí mých zad, nebo neuznání mým manželem, nakládáním víc a víc práce..domácnost, děti, vyprat, uvařit, nakouoit, uklidit, být perfektní, štíhlá, cvičit, vypadat dobře, neustále se usmívat, mít dobrou náladu protože depka je prohra...
a přece každý ví, že JÁ to zvládnu. Tak jsem zvládla.
Jen uvnitř mě se něco pokazilo. Každá zlost, křivda, smutek..vše pečlivě schované pod kůží si začínalo vybírat svou daň. Pila jsem víc a víc, abych utopila svůj smutek a žal. Začaly se ozývat záda ještě víc, přidávala se nespavost, a hádky s manželem na denním pořádku.
Mateřství, psi, kůň, kočky, zahrada, domácnost, práce, ale já to přeci všechno zvládnu. Stal se ze mě nedoceněný workoholik. Manželovi stále přišlo že dělám málo, neustále měl potřebu se mnou řešit, co mám v práci naplánováno, jestli si zaměstnanci moc nepovídají na směně, jestli tam ten je v práci potřeba, proč nevydělám víc a kolik do firmy nasypal on. Už mi pomalu docházelo, že tohle nemám šanci zvládnout. Kamarádky smekaly pomyslný klobouk, protože toho měly nad hlavu i s jedním dítětem na mateřské. Tcháni a moje matka kroutí hlavou, jak je možné, že nestíhám a zapomínám a nevydělám. Učitelky ve školce se diví, že nemám kostým na besídku a zase jsem nedonesla náhradní plíny, a poslední kapkou stát se antimatkou roku je, když přivezu děti do školky v sobou. Nevím ani co je za den. Zapomenu zaplatit DPH a daň z příjmu, soc a zdrav, dluh tam, dluh sem, autu projde technická, zimní gumy nemám už dva roky, na poště nevyzvednuté dopisy s červeným pruhem.. a já se v tom topím. Vše leží na mých bedrech. Začínám mít stavy úzkosti, chce se mi brečet jen co ráno otevřu oči..a můj muž má pocit že to vše jen hraju, z mého neustálého sténání jak mě bolí záda a jak už nemůžu už si dávno nic nedělá.
Z práce se stává práce a radost se vytrácí. Jsem vyhořelá. Chci utéct od všeho, nechat tu manžela a děti, najít si byt kde nikdo nebude dělat bordel a budu mít ticho. S mužem se míjíme v přeplněném domě a míjíme se i v názorech. Kafe dávno pije každý ve svém koutě.
Jsem pro něj neviditelná,
Najednou nezvládám uklidit, uvařit, vyprat, uklidit, vyvenčit psy a nakrmit kočky, po dětech jen řvu. Za zády naštvaný muž, už nejsem schopna plnit svou funkci-ukliď-navař-zařiď - a buď milá.
A tak piju..a vím, že přes čáru. Ale je to můj jediný útěk od reality. Každý rok vnímám jako posun kupředu, ale letošek.. už nemohu.
Procházím kolem zrcadla a hrozím se jak vypadám. Pneumatika kolem pasu, kruhy pod očima a odevzdaný výraz... tohle se musí změnit. Je nový rok výzvou? Nevím.
Kam se poděla ta ženská co všechno zvládne? Schovala se za flašku vína.
Nevím co bude, prostě to nevím
|
Fórum
Alkohol je dobrý tehdy, když potřebujeme něco zapít - ať už je to něco příjemné nebo zlé. Když to zapíjíme moc dlouho, tak se ale utopíme.
