Alkoholik

Ahoj lenko X, to mě moc mrzí, že tohle musíš prožívat. Musí to být těžký. Já trpěla úzkostma a depkama taky, chodila na terapii, ale definitivně mi pomohla až meditace, nebo spíš přechod od myšlení do pozornosti v těle. Můj problém s alkoholem se uplně nevyřešil, ale depky už nemam.... Takže to máme vlastně obráceně. Depku mam jen v kocovině, proto to přepíjim a dělam si problém větší. Hodně sil!

Ahoj Rachel, díky za podporu. A i tobě hodně sil. Holt to na každého z nás funguje odlišně.
Alkohol je svinstvo, mně úplně přestal chutnat, takže v tomto to mám lehčí. A v mnohém zas bohužel ne tak úplně snadné. Meditace zkouším taky, snažím se číst a zdokonalovat jazyky, ovšem tak nějak nemám elán. Dobře už prostě bylo...

Lenka X, kdyz bylo, tak uz nemuze? Neni to nejake divne? To je jak ztrata smyslu zivota.

Rachel, nevim, jak tvoje a ostatnich navstevy u psychologa/zky probehly, probihaji.
Ja od toho nechtel reseni, ale neco jako rozuzleni. Zakazka: pomoz mi se dostat zpet do detstvi, prehrat si kriticke situace a rekni mi, co z toho je/neni normalni a jaky to muze mit vliv. JE jasne, ze tu silu na zmenu ma clovek v sobe, ze je potreba to chtit udelat, vime.

A kdyz clovek povida, popisuje, zacina si sam sobe odpovidat, propojuje se, terapeut popostrkava a nakonec je to "no ty voleee, tak takhle to je!"

Je to jako s lekama, AD mohou pomoct se clovek sebrat ze zeme, nadechnout, rozkoukat, dat se dohromady a pak tu berlicku odlizit a zkouset, zda a jak to jde.

Me asi stacilo tech cca 5 let placani se v necem, co nemelo smysl a stacilo tak malo. Mozna me to naucilo si rikat o pomoc, kdyz potrebuji a nebo kdyz neco nevim.

Já chodila na gestalt terapii. Určitě mi to pomohlo, o tom žádná. Nebylo to uplně o ničem. Došly jsme k jádru problému. Každé sezení jsem odcházela lehčí. Ale pak už to došlo do bodu, kdy se to dál nevyvíjelo, tak jsem to stopla.

Když jsem hledala doktora, kuli depresím a úzkostem, myslela jsem, že už nevydržim. Všude ale bylo plno. Dala mi termín za dva měsíce a to jsem myslela, že nedam. Začala jsem si hodně pomáhat sama, přečetlo co se dalo, začla s meditací. A když jsem tam nakonec k ní šla, bylo mi vlastně už mnohem líp. A tam jsem zjistila, že si umim hodně pomoc sama. Spoustu věcí jsem odhalila a taky spoustu wow momentů prožila sama se sebou. Já piju ze dvou důvodů, ze stresu a ze zvyku. V určitym bodě se přesvědčim, že to nejsem já, kdo s tím má problém, protože moje okolí chlastá mnohem víc a nikdo to neřeší. Dokonce se najdou přesvědčovači, včetně mých rodičů, kteří mi tvrdí, že já rozhodně nejsem alkoholik. No hádat se s nima fakt nebudu DDDDD. Ale v těhle chvílích právě se musim naučit jít domu.

Dobrý večer, ráda bych se k vám přidala. Chodím sem číst už střídavě víc než dva roky, mám pocit, že už by to chtělo nějakou změnu. Zatím nejsem v nějakém průseru, ale piju častěji a víc, než bych chtěla. A hlavně je pití pro mě úleva od úzkostí, což zároveň vede k tomu, že se cítím psychicky hůř a hůř (piju, abych něco zvládla, a v důsledku toho potom věci nezvládám). Několik let držím suché ledny, to si vždycky libuju, jak jsem plná energie a plánů, jak všechno udělat líp, ale pak přijde únor a já se musím odměnit, respektive se neumím odměnit jinak - když abstinuju, připadám si "šikovná", hotovej Mirek Dušín, ale ta odměna tam chybí. Alkohol je odměna od mládí, jako úzkostný introvert jsem vždycky měla pocit, že po dvou sklenkách čehokoli je svět v pořádku, můžu s někým mluvit atd... Každopádně po měsíci abstinence se začnu pozvolna vracet k alkoholu (s úmyslem, že to nebudu přehánět), ale po dvou týdnech jsme tam, kde jsme byli. A nepiju (podle mě) moc, nezvyšuju dávky, ale například moje práce tím trpí. Piju většinou sama, protože se za to stydím. Pracuju z domu, na volné noze, a stane se, že nejsem schopna druhý den pracovat, protože mám prostě kocovinu nebo mi "nefunguje mozek". Kocovinu jsem schopná mít i po třech deci vína. Piju většinou kvůli dětem (to je hrozný říct, ale je to tak). Nejhorší, když jsou nemocný, připadám si uvězněná doma, to si jdu klidně dát panáka, dva, tři. Prostě bych to měla utnout úplně, ale zároveň si říkám, co bude místo toho. Všechno, co jsem zatím zkoušela, (jóga, běhání, pilates...) je na úrovni té šikulky, co se snaží. Ale to uvolnění a relax mám prostě furt jen z chlastu. Což nechci. A co teď s tím?

venla, .. v tvem prispevku jsou otazky a na ne i odpovedi, tak smele do toho Lehke, tezke .. staci mit se rad, tim si pak clovek neublizuje, nekomplikuje zivot sobe a ani ostatnim a ma prostor i pro ty ostatni. Utikame sami pred sebou a pak hledame omluvy pro nase jednani? Umime se vyrovnat se zazitky z detstvi? Na kolik nas ovlinuji? .. staci si to psat na papir jako pribeh, ty otazky a na ne odpovedi. Kam se dostanes?

Co kdyby si se zkusila začíta odměnovat jinak? Třeba si něco hezkýho koupila na sebe, nebo šla na kosmetiku nebo na masáž, to je přece skvělý uvolnění. Nebo do kina a na večeři. Možná je problém v tom, že ses na to upnula jako "odměnu". A ono to zafunguje na chvíli. A pak tě to potrestá. A z toho je člověk frustrovaný. Co když si ale dořeješ něco pasivního, co bude působit stejně? třeba joga pilates je pořád jakoby dřina. CO nějaká relaxace. CO tě baví? Z toho vycházet

Michale, díky za zprávu. Já tam teda ty odpovědi nevidím ) Kromě toho, že bych samozřejmě neměla pít, když mi to nedělá dobře. S tím zapisováním je to dobrý nápad, mám pocit, že se v sobě vlastně moc nevyznám. Jsem zvyklá všechno v sobě dusit, "vydržet". Což si pak kompenzuju tím chlastem. Musím to celé nějak překopat. Jako dobrý začátek mi připadá nepít, protože (jak jsem psala) mám pak mnohem víc energie a chuti něco měnit.

Díky za odpověď, Rachel. To já právě nevím, co by působilo stejně. Když o tom tak uvažuju, spíš bych se neměla dohánět do situací, kdy mám pocit, že tu rychlou úlevu potřebuju. Čímž se dostáváme k jakési dlouhodobé sebepéči, kterou asi zanedbávám, a tam už třeba masáž dává smysl (pro mě teda ne, já nemám ráda, když na mě sahá někdo cizí ) Ale třeba sauna je fajn. Relax je pro mě pobyt v přírodě, hlavně na horách v létě. Jinak z těch "pasivních" činností ráda čtu, koukám na filmy, vařím. Říkala jsem si, že bych po letech mohla zase začít zpívat - ale to jsou přesně rozhodnutí, na která teď jaksi nemám energii, protože mám pocit, že není čas, chuť... Každopádně zkusím zaprvé nepít a zadruhé aktivně pracovat na nějakém uvolnění a odpočinku, který pro mě nebude tak sebedestruktivní.

Tady sis sama odpověděla, hledáš uvolnění. A co si budem povídat, ten chlast je rychlej, vždy zapůsobí, udělá službičku a člověk už nemyslí na tu daň, kterou si pak vybere.