Alkoholik

Květuško, omlouvám se, teď jsem se teprve dostala k odpovědi, mám toho poslední dobrou fakt hodně, ani diář nepomáhá..
No, abych odpověděla, absťák pomine -ovšem šprajcnutý teenager k rozumu za týden nepřijde.
S těmi kříži je to svatá pravda, každého kříž je pro toho svého majitele ten nejtěžší. Svého času, kdy jsem vážně uvažovala nad tím, k čemu jsem dobrá pro společnost, ve které žiju, co ode mě kdo vlastně očekává nebo neočekává a zjištění, že já neočekávám vlastně od nikoho nic, tak toto zjištění mě natolik vyděsilo, že pro záchranu psychického života svých dětí, které by můj definitivní odchod považovaly za zradu, šla jsem na pár let pracovat do ústavu k smrtelně nemocným lidem.
Bylo to důležité pro to, že jsem došla ke zjištění, že můj kříž, ačkoliv se mi někdy zdá těžký k neunesení a koule, kterou s sebou celý život vláčím je z poctivého olova, tak ten kříž není zdaleka tak těžký, jak se mi jeví, že jsou na tom lidé tak hrozně, že to s lidstvím nemá nic společného. Sice jsem tu práci mohla dělat opravdu jen asi tři roky, ne déle, protože by mě to neblaze poznamenalo, což si vzhledem ke svému poznamenání již víc nemohu dovolit, ničilo mě to ekonomicky - kradla jsem doma svoje vlastní věci a nosila je do ústavu, ničila mě bezmoc, utrpení a zoufalství, se kterými jsem byla denně konfrontována, ničilo mě to, že je to každému fuk, ničila mě lhostejnost zkažená morálka odpovědných osob a hlavně mě ničila agresivita středního zdravotnického personálu...Inu - zkušenost.
Tak toliko kříže. Tenkrát mě zachránilo zjištění, že jsou na tom lidé mnohem hůř než jsem já. Ano, absťáky - to kruté pološílenství, i když víte že pomine, jsou "Záhořovo lože". Kdybych měla závislé, byť jedno dítě, nevím, nemohu říci, ale je to pro mě příklad velkého očistce. Nejen proto, že jsem sama závislá a vím, co se mi honilo léta hlavou, ale také proto, že léčebny v ČR jsou silně podúrovňové. Bohužel. Já vím, že nejsou peníze ve zdravotnictví a není to tak dávno, co mi můj bývalý spolužák, dnes psychiatr, říkal, že kdyby měl svoje dítě závislé na drogách, zcela jistě ho nedá do žádné léčebny v Čechách. Já sama jsem byla v léčebnách svědkem toho, že to spíš fungovalo na principu získávání nových a dalších kontaktů. Možná v terapeutických komunitách je to jiné, ale co jsem slyšela o moc ne. Ale asi jak kde. Chce to asi hodně velkou účast celé rodiny a případná rizika včas podchytit...V dnešní době si ale nemůže žádný rodič říci to, co naši předci, a to - ať se mládí vydovádí, protože drogy si sehnat není vůbec žádný problém a tudíž benevolence v tomto ohledu není na místě a riziko dost velké..Dneska je vůbec pro mladé lidi vůbec se nějak prosadit, začít jinak a znovu a slyšela jsem, že i když se člověk, který bere drogy rozhodně přestat, ta komunita dealerů ho stále vyhledává, jsou prý jako štěnice - jasně jde jim o kšefty - hajzlům.
Květuško, jestli se Váš syn vydováděl a dneska je jinde, je naprosto, ale naprosto úžasná zpráva v drogovém moři smutku.
Radka

Raduš,
jse silná osobnost, vaše zkušenosti jsou pro druhé obohacující, jste velice upřimná, vážím si Vás.
Vidět a zažít agresivitu personálu na tak těžkém oddělení musí být něco strašnýho. Trochu ji ale rozumím, neznamená to, že touhlasím když se jí člověk dopuští. Sama jsem měla u sebe roky nechodící maminku, dokud si může člověk umýt sám zadek, tak se dá říct, že žije důstojný život, ale když už to nejde, tak se musí hledat. Řekla bych, že pomáhá mít bázeň Boží, ne jen strach jak ho známe, když děláme špatně z trestu, ale úctu spojenou s vědomím, že mě má někdo tak veliký rád takovou jaká jsem. To mě hodně pomáhalo i když se mi pokaždé taky nedařilo.

Pamatuji si , jak jsem jednou šla dopoledne z maminčinýho pokoje kýblem s vodou, kterou jsem maminku myla, procházala jsem kolem postele, kde spal syn po tahu. Vzpoměla jsem si na předešlou rychlou intervenci u paní doktorky, která vyzněla jako: ,, No tak Pepčo, klidně si užívej dál vždyť se nic neděje"! V té chvíli jsem ten kyblík na něj vylila,oba jsme byli překvapený z této nečekané reakce, i když jsem se strašně bála zachovala jsem ledový klid a řekla, že už toho mám dost. Po emočním vyžadování, abych to dala do pořádku a mím opakovaným odmítání syn postel uklidil.
Když se vrátil z léčby, do skupinek jsem dojížděla dál a aktuální informace jako např. suchý dům uskutečňovala doma. Jednou jsem vyhodila dýmku s hašem,kterou zapoměl s kámošem na wc, bez emocí se to neobešlo, ale úspěch to mělo. Trvalo to delší dobu,kdy zjišťoval, že braní těchto věci se neslučují s tím co by chtěl dělat ( hlavně spotrovat) postupně došel k zjištění, že když chce mít nějaké dobré výsledky nejen, že se neslučují, ale přímo vylučují. Jsem za to moc vděčná, že se to podařilo už to bude 8 roků.

Květo, zažila jste zázrak.Tolik dětí se vrací do léčeben,umírá.Fety jsou podobné, jako alkoholismus, s tím rozdílem, že se naučí, alkoholismus je vrozený.Zkusila jste si svoje peklíčko.

Ahoj Jani,
jak Terka a Ty ? Psala jsi, že má sedmnáctého přijít domů, zdrží-li se i přez víkend, přeji aby se věc posunula dopředu.
Myslím na Tebe Květa

Ahojky.Psala jsem tu o problémovém pití mé 17leté dcery.Poslední náš společný pobyt?Přijela nachlazená-tudíž s kamarády zde nebyla nikde a tím pádem také nepila.Co říct?Tentokrát byla hodně sdílná.Protřepaly jsme toho opravdu hodně.Vím,že alkoholik se slovy nepoučí-tak do toho moc nevkládám.Ona sama je přesvědčená,že problém s pitím nemá.Stále vítězí oni a všichni(pijí a tak).Co jsem si uvědomila i u ní?Její opravdové já je někde schované v koutku-stejně jako bylo dříve to mé.Jako by nebylo!Tím i rozlišování co je správné a dobré pro mne?Co ti říká tvé já?To neslyší.Vítězí stále hořkost,pocity nepochopení.Tím i názory že jí jsou druzí lidé ukradení-ale toto všechno je bohužel její lež,které chce stále věřit.Tímto způsobem je zcela otevřená pro pokračující pití.Na AA jsme nebyly.Co jsme stihly?Zajet společně na hřbitov.Zapálit svíčky její sestřičce,dědečkovi a už též i jejímu otci,který na následky pití umřel letos 2.9.Toto bylo pro ni to nejsilnější AA.Do Prahy na kolej si s sebou dobrovolně odvezla 2 poslední vydání CESTY AA-kde jsou osobní výpovědi alkoholiků.I když to s ní citelně otřáslo,moc nevěřím,že to vydrží.Za sebe?Můžu jen zasít semínko-aby vyrostlo?Musí chtít ona.

vážená paní,

znám to, zažívám to. Není to láska, je to jakási lítost, strach z toho co vám vyvvede, když ho opustíte. Nebojte, neudělá ni, jen se zase ožere. Trvá to dlouho než se "uzdraví" bolavé srdce, duše. Ale radím Vám dobře, běžte od něj. Já to také dokázala. Moc mě to bolelo, ale dnes jsem jiný člověk, vážím si sama sebe. Také jsem trpěla agrofobíí, vím, co je to za hnus, když člověk nedokáže dojít ani do poštovní schránky. Myslete na sebe.Jste nejdůležitěší člověk na světě a ve svém životě. On s pitím nepřestane, jen Vás vydírá. Seberte odvahu tak jako já. Myslelal jsem si, že není řešení, ale je, jen to už udělejte. Přeji Vám mnoho štěstí.

Ahoj asi jsem na tom stejně jako ty.Mám z jeho pítí panické stavy úzkosti.A ve finále jsem ta která je na tom špatně a on je v pohodě on si žádný problém nepřipouští a pokud je něco špatně nikdy za to nemůže jeho pití,ale lidé kolem něj nejčastěji já.Na druhou stranu každý alkoholik ví i když si to nepřizná, že jiná žena by to s ním nevydržela.Takže doporučuji ultimátum bud já nebo alkohol on s tím nepřestane,ale bude to aspon držet na uzdě.Akorát nevím jak dlouho to vydržím já.

Jani, přemýšlím o tom co prožíváš teď s dcerou, zda je to pro tebe lehčí nebo těžší, když to můžeš posoudit z vlastní zkušenosti? V každým případě si uvědomuješ, že cesta je daleko složitější, než-li by se mohla mom zdát. Je bezva, že jsi nepromeškala šanci si s dcerou popovídat o věcech o kterých chtěla mluvit ona, že jste mohly zajít za tátou, kde si mohla alespoń na chvilku uvědomit na jak tenkým ledě se nachází. Odměnou pro tebe byly ty časopisy, které si odvezla. Naděje je vždycky.

Květuš-nikdy jsem neumněla být tvrdá a neoblomná máma.Byla jsem ten typ,který byl tvrdý a nelítostný především sám k sobě.S mým pozdějším pitím už jsem přecházela spíš ke stavům hysterie,sebelítosti a nenávisti nikoliv k dětem(jak jsem si myslela),ale k partnerovi-otci Terezky(také alkoholikovi),to už jsem ovšem stejné pocity cítila i k sobě-což vím až nyní.Jakákoliv závislost je ta největší mrcha.Nikdo a nic jiné není tak tvrdé a neůprosné,aby si vybíralo tu nejkrutější dan´.Dceru miluju,stejně jako své ostatní děti,stejně jako sebe sama.Nemá význam trestat tam,kde se druhý pálí sám.Je pro mne důležité,když ví,že ji stále miluju a jak si jí vážím i vděčím za všechno dobré i špatné,co jsme prožily.Když jí bylo 5let a jejímu bratrovi 7-podařilo se mi koečně odejít od jejich otce do Domova pro matky s dětmi.Byl to můj triumf,vítězství nad partnerem,které jsem musela oslavit.Oslava trvala pouhý týden.Já porušila svým pitím pravidla,která byla stanovena.Mé nezodpovědné chování stálo naše odloučení-děti mi byly odebrány a umístěné v dětském domově.Toto byla první krutá porážka-už mého alkoholického pití,které jsem si nepřipouštěla a s kterým jsem jsem dlouho potom vedla svůj vlastní boj.naučit se být zodpovědný sám k sobě,naučit se přijímat sebe sama takovou,jaká jsem-nikoliv takovou,jaká si myslím,že jsem,naučit si vážit si sama sebe.Toto se nedá naučit příkazy a nařízením.Toto se dá naučit jen když sama po tom toužím,mám motivaci-tou může být jen láska,která je opravdová,patří k ní zdravá zlost,hravost,citlivost i přísnost.Toto musí jít od zdravého srdce,stejně jako jádra.Co je nejdůležitější?Když já chci po milovaném, člověku něčeho dosáhnout?Musím začít nejdříve sama u sebe.Já jsem u sebe začala před více jak 8mi léty.Ve svých 42letech.Nelituju,vím,že to jde-když ten druhý sám projeví zájem.Já VĚŘÍM!Možná její čas ještě nezačal,možná projede celý život?Možná?Já se rozhodla žít naplno,tak,jako by byl každý den pro mne první,ale též poslední-beze strachu.Možná zachutná i jí.

Ahoj Jani,
jak je holka,někde jsem od tebe po svátcích četla, že jsi se omylem napila čtyři dny bojovala, zda se zase napít a nevydržela, nebo jsem to popletla? Nemohu to teď nikde najít. Napiš jak je. Už jsi toho tolik prožila, zasloužíš si alespoň trochu pokoj.