Alkoholik

Zdravím,

už si tu čtu Vaše příspěvky několik hodin a tradičně v kocovině přemýtám o tom, jaký by to bylo, kdybych začal abstinovat.
První zkušenost s alkoholem jsem udělal v patnácti. Začalo mi to chutnat od začátku a hostince jsem několikrát týdně začal navštěvovat téměř okamžitě po tom prvním pivu. Po vyučování jsem se přesunul do hostince, kde jsem vypil tři až šest piv a takhle to šlo asi do devatenácti. Tehdy jsem se zamiloval a řekl si, že budu mít hromadu dětí se svou velkou láskou a budu spořádaný člověk. Vydrželo to asi třičtvrtě roku. S velkou láskou jsem to nějak zvrtal. Pak přišlo studium vysoké školy. Opíjel jsem se téměř každý den, rodiče byli dosti nervózní. Pro nezřízený život a neschopnost odprostit se od hospodkého vysedávání jsem byl v půlce studia vyhozen ze školy. Podařilo se mi přestoupit na stejný obor na jinou vysokou do jiného města. Od rodičů jsem se odstěhoval ve dvacetidvou letech. Samostatné bydlení byl horor. Ještě jsem studoval a rodiče mě tedy dobře finančně podporovali, abych měl čas navštěvovat školu. Přednášky jsem pochopitelně nenavštěvoval a dále jsem vesele a vydatně pochlastával. Tou dobou už tak šest až deset piv každý den a někdy taky mnohem víc a panáky k tomu. Ve 24 letech jsem začal pracovat u otce. Tj. peněz jsem moc nedostával, ale moc toho nechtěl a měl jsem placené volno na zkouškové. Tou dobou už jsme měli takovou partičku podobných existenci, která se každý den scházela v jednom hostinském zařízení. Každý den jsem se probudil s kocovinou a pak šel do práce, kde jsem byl rád, že zvládnu sedět na židli u počítače, v šest jsem byl v hospodě a po zastávce v nonstopu jsem byl v jednu opilej jak prase doma - takhle každý den. Pak mi to moje pracování přišlo trochu neefektivní a začal jsem pracovat v baru. Dny probíhali stejně - probuzení s kocovinou, práce s drobnou konzumací, pár piv někde v nonstopu a poté spánek. V pětadvaceti jsem potkal svoji současnou manželku a od doby, co jsme svoji a bydlíme spolu je to o něco lepší. Nejdřív hospoda jenom jednou týdně a doma jsme moc nepili. Postupně jsem se otrkal a začal si dávat po práci jedno až dvě piva při cestě domů, ale nestává se, že bych se tam zasekl a dorazil opilej domů. Poté co manželka otěhotněla a narodil se nám kluk, tak jezdí sama přes léto pryč a já tu zůstávám. To jsou vždy týdny hrůzy. Návrat do starých kolejí je okamžitý. První tři dny se vždy opiju jako čuně a pak je mi tak zle, že sedím radši večer doma, čtu knihy o abstineci a mám ze sebe hrozný pocit. Stejně jako dnes. Víkend zvládnu s rodinou na chalupě a pak zase tři dny opilecké akce každý večer, kocovina, četba protialkoholické literatury.
Na sezení v AA jsem byl po několika strašnejch večírcích v době manželčina letního pobytu mimo domov asi před dvěma lety. Bylo to super. Nepil jsem asi tři neděle, ale nešel jsem na žádné další setkání AA. A nějak po odeznění kocoviny a především morální kocoviny abstinence rychle skončila.
Lidé z AA měli o dost pohnutější alkoholickou anabázi než já a z legraci říkali, že je skvělé, že jsem dorazil, ale že ta cesta k nepití je dlouhá. Jinými slovy bych asi měl udělat pár pořádnejch průšvihů a ještě pár let pořádně pít a pak bude mé odhodlání k abstinenci větší. Přijde mi ovšem trochu riskantní rozhodnout se pro abstinenci až bude člověk opravdu v koncích.
Problémem je tedy skutečnost, že nepiju jako zvíře každý den jen z důvodu, že většinu roku mám rodinu doma a není příležitost. Ale na alkohol mám chuť a těším se na vhodnou příležitost. Jak jste dokázali, že nepijete z vlastní vůle a nechcete alkohol pít? Co Vás donutilo a motivovalo k tomu, že chcete nepít?

Milý Ondřeji 1-Zdraví,dokud slouží,berem to jako samozdřejmost, 2-Rodina,dokud funguje,berem to jako samozdřejmost 3-Já,dokud funguju,beru to jako samozdřejmost 4-Životní priority,co chci a jak toho dosáhnout Hlavně přiznání sám sobě,jsem alkoholik,jsem alkoholik,nechci takhle žít,pitím ničeho nedosáhnu!Je to v hlavě a v uvědomění si reality.Velké chtění nepít pomáhá nejvíc.Odstrašující případy v okolí mě taky dost nastartovaly k abstinenci.Musíte hrozně moc chtít a jde to,věřte mi.Pokud si budete říkat dneska si ještě dám a zítra uvidíme,tak takhle to nefunguje.AA preferují heslo:dnes si nedám a zítra uvidíme.Dokud pití ovládáme ještě je čas,pokud chlast začne ovládat nás a mi mu to dovolíme je cesta jak z toho ven dlouhá a bolestivá.držím palce abyste si uvědomil.

Ahoj Ondřeji,
nevím, co říkají odborníci, ale podle mě je potřeba pořádný průšvih. Jsem na tom dost podobně, pokud jsem s rodinou nebo v práci, držím se v přijatelných mezích. Ale jekmile mi zmizí dohled, leju to do sebe co to dá. No a nedávno přišel průšvih a ulimátum. Tak jsem se začal zamejšlet, jestli s tím dokážu něco udělat. Začal jsem pročítat fóra, něco jsem přečet. A sekám dobrotu, i když nejsem pod kontrolou. Teda zatím tejden, tak že se teprve uvidí. Zatím mám jenom předsevzetí, a to, jak jsem se dočetl, zdaleka nemusí stačit. Tak uvidíme...

Kluci, chodíte po tenkém ledě!Co je to pořádný průšvih?Bouračka autem, kterou nepřežijete Vy, nebo někdo jiný, nebo něco podobného?Až se dopracujete na dno, což je jasný, máte tam namířeno, už můžete být i bez rodiny, bez pomoci, a taky nemusíte přežít.Taky jsem si myslela, až když budu chtít já!! přestanu-blbost, ten chlast je silnější ještě víc, než si dovedeme představit.Plíživý nepřítel, který dostane každého.Pryč od něj.

taky bojuju a pořád prohrávám...ale nevzudávám se, zrovna mám za sebou víkendové abstinování, taky načteno plno motivační literatury a fór a zase jsem rozhodnutá to dokázat, většinou tak 14 dní vydržím nepít, úplně bez problémů, dokonce ani žádné bažení neprobíhá, pak stačí celý den nuda v práci a vyhlídka na osamocený večer(pracuju jako asistentka-šéf většinou na cestách, žiju sama, přátele tu nemám, je mi 30 let), takže je to z nudy, z nudy jsem i začala, před 5-ti lety, taky osamocené večery, většinou u internetu, plkání přes icq,na FB, různých fórech a k tomu dvě láhve vína, když piju jen ten jeden večer, tak to není tak tragické, ale znáte to, když se ráno probudíte s kocovinou, tak máte chuť tu depku přepít...a když je příležitost, jste v práci i doma sami...a poblíž nějaká vinotéka se vždycky najde....tak většinou tak ty tři dny to trvá a pak dva dny detoxikace, deprese, motivace že už nikdy více......když nepiju, tak je mi ale skvěle, nemám žádné depresivní stavy, jsem docela i úspěšná, v práci se mi daří, dálkově dostudovávám VŠ, rozhodně nevypadám jako nějaká alkoholická troska, jsem taková ta upravená slečna, hezké líčení, elegantní oblečení, atraktivní 30ka...vždycky mě pobaví při vstupní prohlídce do nového zaměstnání, při dotazování na zdrav. stav mi položí lékař otázku: drogy? alkohol? a odpoví si okamžitě sám: ne, na to nevypadáte, haha:)
Pijete někdo taky z nudy, osamocení? já si umím odpovědět, jak se nenudit, najít si přátele, koníčky...ale tohle já neumím, všechno co mě baví, tak je sólová záležitost, nic kolektivního, vždy jsem byla už jako dítě někde zalezlá s knížkou, zatímco ostatní děti si hrály...asi najít si partnera by mi pomohlo, ale poslední můj vztah skončil právě kvůli mému pití, takže nejdřív si musím vyřešit to pití, potom teprve hledat partnera....i když nedávno jsem jeden vztah začala, pak jsem ho zapudila tím, že jsem tři dny byla v lihu(zásadně víno sama doma) a na jeho sms jsem odpovídala, že nemám čas, moc práce...a ve finále mu na mol volala a brečela do telefonu, čímž jsem ho úspěšně zapudila:))
AAčka? do toho se mi taky moc nechce, jsem typ, co když mluví o svých problémech, tak jen brečí, jsem hodně sebedojímavý typ....a říkám si, že na netu právě na různých fórech je tolik rad, tolik AA příběhů, zkušeností, rad...a i dost literatury, takže teoreticky to mám hodně dobře zmáknuté...jen se sem tam nechám zlákat dát si trochu....ale znáte to, chcete si dát trochu jen jako rozptýlení a proberete se za tři dny, vedle postele telefon a v historii hovory na všechny strany a nic z toho si nepamatujete, neznám trapnější pocit:/

Jsem na tom dost podobně, ale bojuju.Nepiju denne, ale kdyz, tak to stoji za to.Ty vyčitky svedomi, to jak jsem si potom odporná !!!!!!!

Anet, to já taky nepiju vůbec denně, většinou těch 14 dní i měsíc jsem v pohodě a pak to ale stojí za to a přesně, i když neudělám žádnou ostudu, protože piju doma a někdy se mi i podaří nikomu nevolat a nepsat smsky, tak stejně jsem si pak odporná, k čemuž ještě přispívají ty poalkoholové depky, před měsícem jsem pila od pátku do neděle sama doma, v neděli odpo jsem se probrala na zemi pozvracená, nemusím říkat jak mi bylo psychicky...jak napsala tady na fóru jedna holčina, tak pak mi je bídně ze sebe a když se za těch 14 dní psychicky zmátořím a je mi skvěle, tak se zase napiju.....když mi je hrozně, tak nezačnu, spíš až se dám do psychicky do pořádku, divné....
a kde byl u tebe začátek? u mě jsem měla slušně našlápnuto už od střední školy, pravidelné sobotní opíjení na diskotéce, pak VŠ, bydlela jsem na koleji a chodila snad obden do klubů, většinou až do rána - neměla jsem nikdy tu záklopku, že by mi bylo špatně, pak jsem začala žít s jedním právníkem, který chodil domů z práce tak v deset večer a já se doma příšerně nudila....a nejhorší zlom asi nastal po rozchodu s jiným přítelem, před 2ma lety, to jsem byla úplná psychická troska, byl to chlap mého života a zničehonic mě opustil a to jsem řešila takovým množstvím alkoholu, že mě až vyhodili z práce...přestěhovala jsem se na Moravu, byla nezaměstnaná a bydlela ve svých 30 s rodiči, bez ničeho, bez žádné jistoty...a plný barák slivovice, to bylo taky krušný...no a teď mám skvělou práci, už nebydlím s našima, dá se říct, že se začalo blýskat na lepší časy....ale pořád ještě občas uklouznu, myslím, že už v tom nelítám tak dramaticky, ale stejně bych pořád potřebovala nějaký fígl nebo co, jak neuklouznout už nikdy....

A opravdu se divím, že po takových letech chlastání, kdy to byla i ta slivovice(třeba půl litru denně), ze mě nikdy nebyla úplná troska, fyzicky.....vypadám dokonce cca o 5 let mladší, mám hezkou pleť, štíhlou hezkou postavu, jsem naprosto zdravá...ale to mám jen štěstí, uvědomuju si, jak hazarduju

jo a teď jak jsem se probudila na té zemi pozvracená, tak jsem se docela vyděsila, jak žiju sama, že takto riskuju, co kdybych ležela na zádech a ne na břiše?

To bys pak dopadla jako Petr Muk. Je ho skoda, ale taky v tom lital !!Jo, ty poopicni deprese jsou hrozny !!!!

A co zkusit léceni, treba ambulantne.