Alkoholik

Dnes mě to horko zase málem zlomilo. Už jsem jednu chvíli byl rozhodnutý koupit si lahváče. Dobré tři hodiny jsem bojoval sám se sebou a nakonec jsem to zvládnul, ale bylo to peklo.

Karle, tohle není dobrý....jednou podlehneš. Přestaň bojovat a ber to, že nepiješ jako samozřejmost. Lehko se to napíše, ale každý boj vyčerpává....přenastavit mozek to chce....ale jak...mě to tam ruplo v léčebně....něco jak píše Angie....už nikdy nechci zažít nic podobného

Dee napsal:
Karle, tohle není dobrý....jednou podlehneš. Přestaň bojovat a ber to, že nepiješ jako samozřejmost. Lehko se to napíše, ale každý boj vyčerpává....přenastavit mozek to chce....ale jak...mě to tam ruplo v léčebně....něco jak píše Angie....už nikdy nechci zažít nic podobného

Máš pravdu, zatím neumím brát svoji abstinenci jako samozřejmost. Vnímám ji jako něco exkluzivního, za co musím bojovat. Kéž by se našel najěký způsob, jak brát abstinenci jako samozřejmost.

Karle ještě jsi si v hlavě nepřehodil slovíčko NECHCI za NEMŮŽEŠ. Pak ta základní věta zní. Alkohol nepiju, protože ho NECHCI pít. A je třebe získat sám v sobě přesvědčení o pravdivosti toho. Pak to jde líp.

Karel Václavek, píšeš:...Kéž by se našel najěký způsob, jak brát abstinenci jako samozřejmost.

Karol, "zvýš počet triezvych opakovaní!"

Čím dlhšie sa budeš "prežívať" triezvym životom, tým to bude pre Teba jednoduchšie a samozrejmejšie, až triezvosť už aj sám príjmeš za svoj vlastný *dynamický stereotyp*.
Kontrolu prevezme podvedomie, hoci budeš v *bdelom stave vedomia = beta*.
Zovšednie Ti to - rezignuješ a vnútornú pozornosť aktívne využiješ v ďalších odvetviach vedomej činnosti.

Ne, tyhle horka hned přejdou. A ty další budou až za dlouho. Takže je to snadný-nenapít se.
Karle, já myslím, že alkomozek s tebou hraje tu starou, známou hru na alibi. Teď mi připadá legrační, že jsem to roky měl docela opačně-vymejšlel jsem si-totiž, já už vlastně nepiju, ale v pořádný zimě si přece toho panáka, můžu dát, ne? A hned mi mozek maloval útulnou horskou putyku, tvrdé lovce kožešin, námořnické grogy, chvilky u kamen se sklenkou-dokonce jsem si připadal, že sem na to káp, že si totiž dám až po výkonu-to znamená, že dojdu do zasněžený horský boudy tolik a tolik kiláků a jako správnej chlap si pak přece můžu dát! Anebo-naštípu dříví, tolik a tolik špalků-a pak se odměnim.
Bylo to špatně. Podváděl jsem se. Prostě jsem si lhal. Alkomozek se dožadoval svýho a naopak vyvolával bažící představu, jak se tělo po doušku ZAHŘEJE.
No a jiný si říkaj, třeba celý roky-já vlastně nepiju, ale hernajs, dyk teď je zrovna svatba nebo něčí narozeniny, no tak přece-zbytek dobře známe.
To si prostě závislost v nás vytváří svý pelíšky, místa odkud znovu zaútočí-a chce tě pak sežrat celýho, mne, jen ve vedru, ale úplně komplet.
A to vedro dneska rozhodně neni tak hrozný.
Dobrou střízlivost!

Tiež som vyskúšal alkohol za odmenu, "môžem pivo, ale iba na horskej chate počas túry". Dopadlo to tak, že vôbec neviem ako som z jednej chaty v Alpách zišiel dolu, stratil všetky doklady (našťastie sa potom našli), grr. Jeden "Mass", druhý "Mass"... a už to lietalo. Aspoň, že ja som nelietal.

Ano, tohle znám. Přesně. Nejvíc mám prochozený Karpaty, Slovensko, Ukrajina, pořádná tůra a cíl krčma. Nebo láhev borovičky hnedka u spacáku. Nebo Podjavorinská voda, uch. A ráno vychozovat kocovinu a bolehlav další tůrou, sledovat, jak po hodinách potu a chůze kocovina ustupuje a připadat si správně-že když šlapu, tak na to přece mám! A v každý boudě pivo-a právě v Alpách se mi jednou povedla strašná ostuda, zcela jsme se s kolegou zmazali ve společný noclehárně, fuj, trapný, nevzpomínat. Vyhodili nás, fakt jsem byli za blbce a hovada východoevropský.
Letos zato střízlivý Krkonoše, radost, že mi nic v báglu ani v kapse necinká a hlavně, že tu vůbec nepotřebuju, nechci, nemusim. Dobrá, lehká chůze.

Sochař napsal:
Ne, tyhle horka hned přejdou. A ty další budou až za dlouho. Takže je to snadný-nenapít se.
Karle, já myslím, že alkomozek s tebou hraje tu starou, známou hru na alibi. Teď mi připadá legrační, že jsem to roky měl docela opačně-vymejšlel jsem si-totiž, já už vlastně nepiju, ale v pořádný zimě si přece toho panáka, můžu dát, ne? A hned mi mozek maloval útulnou horskou putyku, tvrdé lovce kožešin, námořnické grogy, chvilky u kamen se sklenkou-dokonce jsem si připadal, že sem na to káp, že si totiž dám až po výkonu-to znamená, že dojdu do zasněžený horský boudy tolik a tolik kiláků a jako správnej chlap si pak přece můžu dát! Anebo-naštípu dříví, tolik a tolik špalků-a pak se odměnim.
Bylo to špatně. Podváděl jsem se. Prostě jsem si lhal. Alkomozek se dožadoval svýho a naopak vyvolával bažící představu, jak se tělo po doušku ZAHŘEJE.
No a jiný si říkaj, třeba celý roky-já vlastně nepiju, ale hernajs, dyk teď je zrovna svatba nebo něčí narozeniny, no tak přece-zbytek dobře známe.
To si prostě závislost v nás vytváří svý pelíšky, místa odkud znovu zaútočí-a chce tě pak sežrat celýho, mne, jen ve vedru, ale úplně komplet.
A to vedro dneska rozhodně neni tak hrozný.
Dobrou střízlivost!

Tu hru s alkoholem za odměnu jsem hrál mnohokrát taky. Z původně plánovaného jednoho piva pak byla otrava alkoholem provázená brutálním zvracením. Pro pokusy o kontrolované pití si alkomozek vždycky najde nějaký důvod.