Alkoholik

Samozřejmě změnit myšlení a žebříček hodnot mám myslim spravný,a na ostatnim pracuji,dodám ze úspěšně

To bych potřebovala taky Maris Snad to prijde. Dneska se jen tak povaluju, zítra plánuju výlet, asi hory. Co vy?

Maris napsal:
Samozřejmě změnit myšlení a žebříček hodnot mám myslim spravný,a na ostatnim pracuji,dodám ze úspěšně
...pre rozšírenie obzoru ponúkam toto rozdelenie podľa Josefa Zehentbauera:
1url.cz/utIUx ;

(aj s istými pravopisnými defektami.)

Hana napsal:
Vztah se nevyvíjel dle představ, byla jsem věčně sama. ..... přeci mám přítele. A tak jsem byla sama...... Stal se ale mojí závislostí č. 1. Neztratit ho. To už teď, po skoro pěti letech, však není problém největší. Sice se ve vztahu dál o samotě trápím. Ale už tři roky při tom piju...... Dnes už jsem na čtyřech, pěti pivech každý večer. Sedím doma sama, piju a komunikuju s lidmi přes mobil..... Před rokem jsem čtyři měsíce nepila – byla jsem na antidepresivech. ...

Ahoj Hani,
no asi to už sama víš - nebo tušíš, ale ta závislost na jiném člověku tam je jak "vyšitá." ....
A teď jsi na té "nejlepší cestě" si vypěstovat další závislost.... podle toho co tady píšeš to pití ještě není úplně total, ale zrovna TY se svými komunikačními problémy a životním nastavením by jsi se měla vyvarovat jakýchkoli návykových látek.
Přijde mi, že pořád doufáš, že se o tvoje vlastní štěstí postará někdo jiný, asi se věšíš na partnery, ty to podvědomě cítí a couvnou....takže jsi jakoby ve vztahu ale v reálu stejně sama.
A samotu kompenzuješ náhražkovitou komunikací na sociálních sítích...nejlépe pod vlivem.
Vyrozuměl jsem tady z tvého příspěvku, že brala jsi antidepresiva - už je nebereš? proč? Nebo ano a liješ do nich pivo? Docházíš někde k psychiatrovi? Nebo už ne? Ví o tvém každodenním popíjení? A co ta diagnóza na kterou jsi dostala ty antidepresiva? Pracuješ na tom nějak? Nebo to "úspěšně" utápíš v troj až pětipivu / denně....až z jednoho problému budou dva nebo tři.
P.

Ahoj Pavle, promiň že odpovídám po takové době... byla jsem teď pár týdnů opět ve stádiu "ale dyť se vlastně nic neděje, žádný problém nemáš"... Ano, o své závislosti na partnerovi vím a také vím, že to není jeho chyba, je to můj problém, že neumím odejít a zkusit štěstí jinde. Nedávno jsem to opět - asi po sté - chtěla ukončit. První den ok. Ten druhý?? Panika, děs, pocení, záchvaty breku, prostě čiré zoufalství z toho, že už nebudu mít ten kontakt. Aspoň přes telefon. No tak mi to vydrželo ani ne den a zase jsem přilezla, jen pro to uspokojení, klid...
Uvědomuji si, že se pořád na někoho vážu, bylo to tak od mala. Neumím si nic užít sama za sebe. I život vlastně přejímám něčí, věčně se přizpůsobuji. Ale stejně jako s chlastem, nevím co s tím. Já prostě nejsem samostatná jednotka, umím fungovat jen s někým. No a když se mi to teď narušilo, našla jsem si útěk od reality - pivo.
S alkoholem si to vše uvědomuju, bohužel. Jak už tu někdo psal, snad bych byla radši ten pijan, co si problém nepřipouští, ale bohužel. Večer úleva, klídek a od rána výčitky a znovu a znovu omílání proč... Chvíli si lžu, že už ne, ale večer opět je mým hlavním problémem, že až mi ty čtyři piva dojdou, co pak budu dělat? Ani mi to nechutná, vážně hledám jen ten stav. A pak si zase říkám, že tedy přes týden birell, o víkendu klidně si dám v hospodě, jen nepít doma sama. Jenže tenhle můj návyk je tak silný, ta touha na chvíli si oddychnout. Koukat na televizi, číst si, vše po čem přes den toužím, to mi večer přijde jako ztráta času. Hezky mobil do jedné ruky a pivo do druhé. A je mi fajn. Jenže dávky se zvyšují a psychika bije na poplach. Jenže ta samota...
Antidepresiva jsem brala na úzkostné stavy. Jsem celkově dost citlivá a asi mne tehdy položilo to zklamání ze vztahu, ta změna - samota, na tom jsem nebyla zvyklá. Jenže psycholožka mi JEN psala prášky, nic se neřešilo. Tak jsem s nimi skončila. Paradoxně mi vadilo, že mi nějaké látky oblbují mozek - směšné, že? Úzkostné stavy už se nevrátily. Za to pití během pár týdnů. Zkusila jsem je brát znovu, ale pít už jsem nepřestala. Takže v zájmu co nejmenších škod jsem je znovu vysadila. Teď beru kudzu, údajně pomáhá v boji se závislostí. Jenže i kdyby to byla pravda - k čemu mi je, že po něm nemám chuť na chlast, ten mi nechutná tak jako tak, jen je to zvyk a úleva. Teď chodím k psychologovi, ten se mnou vše probírá, hlavně ty mé vztahy. Pít bych neměla, prý to ruší účinek terapie, jenže co na to říct. Moc to nejde. Přijde mi, že nezvládám své emoce, prostě ty negativní pocity jsou pro mě natolik stresující, že je raději takhle obcházím. Zůstávám v tom, co mi vadí, protože být bez toho by pro mě bylo ještě horší - vztah, pití.
Jako nějaký absťák po pití nebo tak zatím nemám, spíš mi to rozkládá mozek řekla bych. Chlast je ta nejhorší berlička na světě. Všechno vím. Jen to asi dost nechci změnit. Nebo chci a nemůžu? Já nevím.
Prostě je to zapletenec problémů. Vím, stačí vystoupit. Udělat tlustou čáru. Jenže je to těžké. Večer si říkám kolik lidí nepije, užívá volna, odpočívá. Ale pak jedu kolem hospody, vidím, že je tam plno a řeknu si - když můžou oni, proč ne já? Alkohol je normální. A zároveň vím, že není. I to, že je rozdíl pití ve společnosti občas a zapíjení samoty doma každý den. Ale nějak už se mi to v hlavě popletlo všechno.
Do toho se objevil další problém - přibírání na váze. Což je v mém případě děs běs. Ale ani to mne nezlomí v tom nepít. Tak radši cvičím jak blázen a říkám si, že za to může něco jiného. Ale co? Vždyť jinak jím tak málo. A pak přijdou panické strachy z toho, že po chlastu budu vypadat jako stará troska. Tak opět varianta: drahé krémy, pleťové masky... jen abych dál mohla zavírat oči před tím, že to mne nespasí, že hlavní problém je chlast. A tak si v tom životě vyčítám úplně vše, bojím se následků, ale z nějakého důvodu to neumím změnit. Dřu se jako blázen, jen abych si udržela to večerní uklidnění. A na tohle nejde nic říct. Ne dokud sama nebudu chtít cokoli změnit a dál se budu před životem klepat s pivem v ruce.
Úplně mě fascinuje doba hippies, teď ulítám na J. Morrisonovi z The Doors (upil se v 27 letech) a tak si říkám, proč? Proč mne fascinují takovéhle pohnuté osudy? Proč se o to zajímám a vše si tím zhoršuji? Prostě můj mozek asi přijal myšlenku "vyššího vědomí" a tímhle si potvrzuji, že to tak je dobré? Nevím, nad vším jen přemýšlím, ale nic nedělám

Ahoj Hani,
aj to, že si svoje problémy (závislosť na partnerovi, alkohole) plne uvedomuješ - je tiež veľkým pokrokom k uzdraveniu.
Skús si pozháňať knihu "Ženy, které milují příliš"(na Slovensku je vypredaná). Táto jedinečná kniha by ti mohla pomôcť pochopiť príčinu tvojich problémov a poskytnúť odpovede na tvoje otázky.
Citát z tejto knihy:
,,Prečo je pre más také ťažké ukončiť vzťah, keď nás partner vláči všetkými tými krokmi a figúrami deštruktívneho tanca?
Základné pravidlo tvrdí: "Čím ťažšie je ukončiť zlý vzťah, tým viac prvkov z nášho detstva obsahuje."
Keď milujete priveľmi, snažíte sa prekonať starý strach, zlobu, frustráciu a hnev z detských liet. Ak vzťah ukončíte, vzdáte sa vzácnej príležitosti nájsť konečne úľavu a napraviť všetky predchádzajúce chybné kroky. Toto sú podvedomé psychologické dôvody, ktoré vysvetľujú, prečo s niekým zostávame bez ohľadu na bolesť, ktorú nám spôsobuje.
Nevysvetľujú však intenzitu našej vedomej skúsenosti.
Je ťažké predefinovať totálnu emocionálnu daň, ktorú platíme v zlom pretrvávajúcom vzťahu. Keď sa žena pokúša oslobodiť od muža, ktorého "priveľmi miluje", cíti akoby jej nervovými zakončeniami prebiehali tisíce voltov bolestnej energie. Zmocňuje sa jej stará známa prázdnota a ťahá ju do hlbín, do miest, kde dosiaľ žije jej detská hrôza z opustenosti...Je prsvedčená, že sa vo svojej bolesti utopí."
Držím palce, nech nájdeš cestu k svojmu uzdraveniu.
Medovka

Ahoj,
ten "strach z opuštěnosti" vzniklý v
raném dětství (0 až 18 měsíců) jako důsledek nedostatečné vazby s matkou , "platí" samozřejmě pro obě pohlaví bez rozdílu. V odborné literatuře se nazývá něco jako - bonding - tuším.
Pocity které potom postižený člověk prožívá u opuštění se prý rovnají jakoby fyzické smrti....a pud sebezáchovy pracuje proti rozumu, který velí patologický vztah opustit a paralizuje organismus psychicky a možná i fyzicky...
Po terapiích co mám za sebou, mě docela alespoň pro začátek pomohlo smířit se s realitou, že DEFICIT vzniklý v dětství už vám nikdo nikdy nesrovná nedoplní a vy jakožto postižený jedinec si budete vědomě nebo nevědomně hledat KOMPENZACI v něčem nebo někom....a s tím se potom dá pracovat.
Jinak po ukončení jednoho vztahu se psychoterapeuticky důrazně doporučují minimálně půlroční vztahové prázdniny a to ještě pro "zdravého jedince".
Jestli se cítíš sama a nevíš co se životem, můžeš zkusit léčebnu...terapie tam jsou a osamocená tam rozhodně nebudeš.
Já sám se na to teď s odstupem času dívám jako na VÝZNAMNÝ ŽIVOTNÍ RESTART
nezmění se třeba tvoje povaha, to si myslím není ani možné (kdo se narodil jako introvert tak jím zůstane až do smrti) může nebo měl by se změnit tvůj náhled na problémy a přístup k životu, tak aby se z labilní osobnosti stala osobnost stabilní...
Můžu za sebe třeba doporučit třeba knížku "Vzpoura deprivantů" sice primárně o poruchách osobnosti, ale ta závislost je tam taky

Aha, no tušila jsem, že to bude mít základ někde v dětství, ale teď už mi to dává něčím podložený smysl - v půl roce jsem byla hospitalizovaná v Motole, nějakou dobu bez matky. Údajně když si pro mne naši přijeli, držela jsem se sestry a k rodičům nechtěla. Pak si vzpomínám na neustálý strach, že mě opustí. Strach ve škole, strach všude. Že se mi něco stane, že na to budu sama. A to mi zůstalo. Hledala jsem na internetu a našla pojem agorafobie - krásně vystihuje mé problémy, s projevem mezi lidmi, se strachem ze selhání, zkolabování (na dovolené mne nejvíc trápilo to, kde je nějaká nemocnice... kdyby něco), i to přehnané sledování zdravotního stavu. A kořeny toto má rovněž v dětství. Takže děkuji, tohle mi pomohlo. Jak říká můj terapeut: je důležité problém uchopit, pak s ním jde něco dělat. Tak to zkusím nějak uvézt v platnost. Ten chlast je zástupným symbolem mého strachu ze samoty, právě z toho, že se mi něco stane a kdo mi pomůže a taky omezuje právě ty úzkostné strachy z opuštěnosti. Určitě tam hraje nějakou roli i to zklamání, že vlastně vůbec sama jsem a proč. Ale hlavní bude to, že po chlastu není ten strach "a co když se stane tohle...". Teď ale co s tím závislým vztahem, aby skončila samota i pití. Nebo jak. Nějak nevím. Pro začátek si dnes koupím tu knihu a třeba se mi rozsvítí. Jinak dávám ruce pryč od hippies a The Doors - sobota bez pití a vcelku pěkný večer, v neděli kouknu na klip a najednou už jsem věděla, že večer jdu pro pivo...