Alkoholik

Co povídáš Hani,tím že jsi nebyla až na dně,šla jsi do toho svou vlastní cestou.Není důležitý jak,ale kam.Přečti si znovu svůj příběh alkoholika a uvidíš sama ten posun.Jseš víš než si myslíš.

Milé dámy, jen se tu hezky vzájemně pochvalte, ale počkejte až bude Pálení čarodějnic. Už se těším, jak budete za svoji laskavost přivázané na hranici a já budu kolem tancovat s kanystrem benzínu.

Tak a teď konec vtipům. Jistě Vás všechny zajímá, jak to dnes probíhalo v AT poradně. Určitě jsem byl pochválen za další týden abstinence od alkoholu. Naopak jsem byl mírně pokárán, že se mi nepodařilo udržet denní dávku Neurolu na 1mg, jak jsme se minule dohodli (bral jsem tak 1,5 mg), prý se mám snažit ještě více, tak doufejme, že se i tuhle závislost podaří časem překonat.
Bude to znít asi divně, za celý týden jsem zažil jen jednu epizodu silného bažení po alkoholu, ale zvládnul jsem to celkem v pohodě, možná je to tím, že moje alkoholická "kariéra" trvala v zásadě cca 2 roky, zatímco Neurol baštím téměř 10 let a asi se mi "zažral pod kůži" docela dost. Pokud si ho delší dobu nevezmu, tak mám "zrychlené myšlení", nesoustředěnost, nespavost, v noci velmi živé sny, dělám zbytečné chyby apod. S tím se ještě musím nějak poprat.

V další části se to celé točilo celkem logicky kolem mého vztahu s přítelkyní. Jak se zdá, tak opravdu je tam vážný problém a bude to potřeba jasně řešit. Prý se mám své přítelkyně zcela jasně a "natvrdo" zeptat, jak si vlastně představuje svoji resp. naši společnou budoucnost a podle toho se zachovat. Zdá se, že se tato lékařka v AT ambulanci velmi dobře vyzná v mezilidských vztazích a dost v psychologii. Docela se podivila, když jsem jí řekl (to, co jsem řekl už před časem tady), že když má moje slečna nějaké problémy, tak se jde schovat pod sukni ke své mamince. To že v žádném případě není správné - tím je sice pro ní problém vyřešen - ale mě nechá zcela bezdůvodně plácat se nejen v mých, ale mnohdy společných problémech mě samotného. Takhle je akorát zaděláno na další malér v budoucnosti, nic víc a nic míň. Jinými slovy, buď se domluvit na jasném budoucím společném životě anebo se rozejít a přestat se plácat na místě. Je to kruté, ale cítím to vnitřně dost podobně.

P.S. Ještě jsem zapomněl dodat, že svět je opravdu malý a během rozhovoru jsme zjistili, že moje poradkyně v AT ambulanci se již z dřívější doby zná s rodiči mé slečny a prý tito lidé nemají v daném městě zrovna nejlepší pověst. Tomu začínám docela věřit. Pochopitelně, že tohle mi řekla tak nějak "nad rámec" terapie (o tom pochopitelně musím mlčet jako hrob), ale i to je pro mě důležitá informace.

Radime, super, já mám už závislost na docházení do Laxusu a děsím se až tam půjdu naposledy, co bude pak, bude se mě stýskat. U tebe to bude za chvíli stejné. A na ty čarodejnice pozor, abys to tady od 1. 5. nemanageroval sám

Ivliku, opravdový příběh mě ani nepřipomínej, nejraději bych ho vygumovala.

Radime,budiž ti útěchou,že radikální vysazení prášků není dobré a musí se pomalu,pozvolna.Zkus si nechat napsat něco obdobného mín agresivního jestli to jde a polehoučku se přesmyknout,časem by možná bylo dobré přejít na antidepresiva,která nejsou návyková,ale tohle fakt nevím,musel bys to probrat se svým doktorem.Já jsem brala stovkovou asentru,kterou jsem pomaloučku vysazovala ale brala jsem ji ještě nedávno asi rok po léčbě. Když ty bys chtěl všechno hned,TRPELIVOST! I tak jsi už o kus ve předu.S tvojí přítelkyní má terapeutka pravdu,psaly jsme ti to samé s Květuš od začátku,pamatuješ? Kdyby měli upálit všechny čarodějnice,kdo by vás hýčkal a foukal svou léčivou silou bolístky? Hani to je právě na tom nejhorší,když skončíš léčbu,co dál?Je na to už člověk sám a musí si poradit.Tudle fázy jsem strašně blbě snášela.O to horší,že tam je člověk sice v izolaci,ale v bezpečí.když jsem vyšla ven,připadala jsem si hodně zranitelná,jak holátko bez peří.Proto je dobrý chodit na doléčko,čím dýl člověk absinuje tím je mu líp a líp.Ježiš,koukám,že jsem se nějak moc rozepsala/to neni u mě zvykem/tak se držte soukmenovci a paaaaaaaa.

Asi jsem zapomněl napsat jednu docela podstatnou záležitost. Já antidepresiva beru, momentálně Citalon. Dříve jsem již bral Seropram, pak myslím Citalec. Všechny jsou se skupiny SSRI (zpětné vychytávání serotoninu). Bohužel jak jsem si tak všimnul, při vyšších dávkách mě po těchto lécích bolí hlava. Dříve jsem to bolení přisuzoval alkoholu resp. kocovině (což by mělo svoji logiku), ale dnes už vím, že je to tímhle. Psychiatr mě nedávno řekl, že to možné je (to bolení hlavy po antidepresivech), ale žádné jiné řešení mě nenavrhnul, snad jen abych toho Citalonu bral co nejméně. Bohužel to přesně nahrává "do karet" Neurolu. Asi by to chtělo kompletně celkovou změnu léků, důkladné krevní rozbory atd., ale už nevím na koho bych se měl obrátit.

Zdravím Radime,
první menší zádrhel je tu,ale Váš systematický postup to vyřeší. Buď to půjde s případnou hospitalizací, jak už máte sám v merku, nebo zkusit něco dalšího nového odborníkem doporučeného. Věřím, že si i toho odborníka vyberete dobře, máte slušný přehled. Chce to čas a chladněšjí hlavu.
Ono fakt není nic zadarmo, někdy to stojí dost úsilí a Vy víte, že se to vyplatí.

Snažím si představit, jak tancujete s tím kanystrem v ruce a nějak se nedaří ha ha .

Radime nevím jak dobrýho máš obvodáka,zkus to probrat s ním,mě osobně nejvíc pomohl,včetně jmenoviteho doporučení na konkrétního odborníka,ale i s tvojí terapeutkou to můžeš probrat,třeba ti taky poradí.

Pro Ivliku - máte pravdu, mám dobrého obvoďáka, nicméně zatím jsem o problému s antidepresivy s terapeutkou z AT poradny nehovořil.
Takže díky za připomenutí.

P.S. Tak že bych vám dámy nakonec udělil milost a na ty Čarodějnice vás nechal na pokoji ?
To platí samozřejmě jen pro letošní rok, příště se uvidí.

Radime, PS: s místníma čarodejnicema je třeba býti zadobře
Můj první psí miláček má malý nádor a v pátek jde na kastraci. Předoperačný vyšetření dopadlo dobře a tak by to v 11 letech měla zvládnout bez problémů. Přesto jsem z toho docela mimo mísu, protože jsem to musela být já kdo se musel rozhodnout, že na operaci půjde. Do pátku budu bez nálady, v pátek mimo provoz a jediné východisko je, že to dobře dopadne, jinak to nerozchodím.

Zdravím všechny diskutující a přeji mnoho sil.Už delší dobu pročítám všechny příspěvky na tomto webu, některé jsou smutné, některé plné nadějí, některé pravdivé a některé hodně mylné.To je ale můj názor.Snažím se abstinovat už rok a půl+-,řekla bych.Pro mě to je celkem úspěch.Čtyřikrát jsem si musela projít léčbou, než jsem pochopila princip závislosti a důležitost mého postoje k ní. Pila jsem mnoho let, sice ne denně, tak jednou za měsíc, někdy za půl roku, někdy za týden, ale vždy naprosto destruktivně. Byla jsem schopná vypít láhev vodky za chvilku, co za den, prostě za půl hodiny.. V léčebně jsem stále nechápala, co vlastně po mě kdo chce, až mi došlo, že vlastně nikdo nic. Pak jsem se začala tázat a "jakže to mám vlastně udělat" - nepít.Byly mi dány různé možné i nemožné rady, že to půjde tak a tak a je důležité vědět to a ono, kartičky a na nich tamto. A co jako a jak jako? Byly moje vnitřní dotazy. Prostě, měla jsem to asi tak, že i když jsem si prošla takovou hrůzou a peklem absťáků, kdy jsem utíkala do lesa se schovat,aby mě nikdo neviděl, kdy jsem utíkala od všech, od sebe, do brutální němoty, kdy se mi chtělo hrůzou vylézt na strom a řvát, nebo se zahrabat pod zem, tak i přesto jsem stále selhávala. Prostě pro těch pár minut - ano!! minut totálního výmazu po prvním panáku. Minut, protože pak jsem usnula a pak mi bylo už jen hodiny a hodiny zle. Co to musí být za obrovskou sílu, ten chtíč, který má takovou moc, že se schová za všechny situace, za všechny emoce, aby vám nakecal, že jedině alkohol a NIC jiného mi nepomůže. Trvalo mi roky, než jsem začala malounko ovládat svoje myšlenky, pomalu, krok po kroku a znova a stále dokola opatrně, při každém emočním vypětí jsem se musela naučit zastavit a říkat si: "Aha!Tak tentokrát se mi ten ďábel ukryl za špatnou náladu a splín, počkám a ono ho to přejde" nebo "tu situaci, nebo fakt, který se mi zrovna přihodil, vidím černě jenom já, protože se mi závislost schovala za za neschopnost vidět situaci reálně, čili ve skutečnosti není tak strašná a je lehce řešitelná". Prostě šílená touha nepít mě donutila naprosto překopat svoje myšlení. Ne můj životní styl, ten prostě radikálně nezměním, ten, pokud jednou mám dvě děti, o které se musím postarat a nikdo mi s nimi nepomůže (dneska jsou už dospělé a i v těch mých "sračkách"-pardon jsem z nich vychovala úžasné lidi) styl zůstává, jednou jsem tak naprogramovaná, naučená a jinak to neumím, ale myšlení, myšlenky, nahlížení na sebe, na situace, na dění, na vyhodnocování - to změnit jde. Ale ten chtíč - po životě - musí přebít chtíč po smrti. Protože jiná - třetí - cesta neexistuje. Je cesta života a cesta pití. To jsou základní principy, které jsem si musela ujasnit. Je to těžká a bolestná cesta a kdo jí neprošel, nikdy prostě nepochopí. Terapeuti v léčebnách dělají co mohou a co je v jejich nezávislých silách a léčba? je opravdu hodně důležitá pro očištění se od alkoholu, ty tři měsíce jsou tak akorát nejméně a zbytek je na lidech a na tom, aby si sami sobě řekli - zcela pravdivě, bez lhaní si do své kapsy, bez tendencí přečůrávat sami sebe, co vlastně chtějí. Já jsem si sáhla na dno a bylo to pro mne nutné, nezbytné k tomu, abych došla k poznání. Pít nebo žít. Všem přeji mnoho sil a minimum bolesti v cestě za uzdravením se.