Alkoholik

Mám z vás radost.Já díky psychoterapiím řešila svoji minulost několik let.Byla to různé fáze,kterých jsem byla schopna.Poslední dva roky to byla vybrečené barely slz.Nikdy mne nenapadlo,kolik ran jsem utrpěla v dětství.Všechno to bylo velice hluboko ukryté a hluboce potlačené.Od dětství jsem žila v přetvářce a problémy rodičů se kopaly pod koberec a zakrývaly všemožnými způsoby ze strachu.A já se naučila totéž.hodně z toho jsem dokázala vtisknout i do mých dvou nejstarších synů,protože jsem nevědomky převzala to,v čem jsem vyrůstala.U těch svých dvou nejmladších jsem si mnohé začínala uvědomovat a přiznávat-to už mi ale začal vládnout alkohol!Dnes jsem ráda,že mám minulost vyřešenou-naučilo mne to odpouštět a jsem za to vděčná.Jsem před otázkou nakolik jsou schopny mi odpustit mé děti.Láska dětí nezná hranic a já si toho vážím opět.Mé děti se vyrovnaly s naší a mojí minulostí bravurně.A já opět můžu smeknout.Upřímná láska dělá zázraky.Odpuštění je klíč ke svobodě-myslím tím odpuštění druhým,ale též sama sobě.naděje je zázrak v uzdavení a odproštění se stachu je klíč ke svobodě.přestat pít opravdu nestačí-je toho mnohem víc co závislý člověk musí podstoupit-čím musí projít aby mohl být i šťastný

Dost se tu píše o vyřešené minulosti.Ano,je fajn,ale já třeba musím po mé abstinenci neustále řešit i budoucnost.Nemyslím teď tu existenční,ale tu duševní.Nějak jsem si prostě přestala rozumět s mužem,se kterým žiju už strašně dlouho.Najednou chci něco jiného než on,jsem zkrátka někde jinde.Vidím,co jsem dřív neviděla,co mě nezajímalo,protože jsem se zaobírala sama sebou a svým chlastem.A taky necítím z jeho chování sebemenší podporu.Kdysi jsem někde od někoho četla názor na abstinenty a myslím,že je to výstižné,i když trochu drsnější,tak promiňte:
Člověk,který přestal pít,si zaslouží ku*revský respekt.
A tak já si tuhle průpovídku občas řeknu sama sobě,protože to od svých blízkých neuslyším.Jasně,nechci po nikom,aby mě denně plácal po ramenou,ale aspoň malinkou podporu bych občas ráda cítila.Vždyť já to považuju za zázrak,že se mi daří nepít a je to moc fajn.Ale je potřeba jít dál a to se mi moc nedaří.

Bez vyřešené minulosti není budoucnosti. Vím jak se cítíš. Moje žena nesnášela řeči o střízlivosti, AA, jak mi to jde..Není závislá tak nemůže chápat proč je to pro mne důležité. A je to dobře, je to moje zkouška trpělivosti a lásky vůči mé ženě. Mám kolem sebe dost lidí se kterými si o tom můžu promluvit a tak to dělám. Důležité je, že si za každou cenu hájím střízlivost. A vztahy jsou to stále lepší a lepší...Co můžeš udělat? Být trpělivá...alespoň jako kdysi byli oni s námi....

Pořád bychom něco chtěli od jiných.Přitom my jsme pili, lili do sebe hnus,a ten, komu nedělá alkohol problémy nemůže chápat, uznávat, on neví co!Proč.

Ahoj H13.Již nějakou dobu pročítám tyto diskuze,ale téměř jsem se nezapojovala.V současnosti mě "trápí" to,co tebe,i když jsem na tom trochu jinak než ty.Já začala intenzivněji pít cca před 6-ti lety.Nikdy jsem si nemyslela,že mě to může potkat,protože má máma je 13 let abstinující alkoholička a já si zažila,co je to být dítě alkoholika (pila 20 let).Nějak jsem to ale měla "zapsané" v mozku a naskočilo to "samo",jako řešení...Před těmi 6-ti lety jsem navštěvovala psychiatrický stacionář,kvůli psych. problémům (prý bych je nejspíše neměla,nežít ve vztahu,ve kterém jsem žila) a problémům v manželství.Je jedno jakým,ale můj manžel byl úspěšný podnikatel(vše přepočítával na peníze),velice sebevědomý,ale citově a emočně chladný člověk,pro kterého já byla nula a dával mi to najevo.Ale zpět.Na stacionáři jsme se sešli "prima" parta.Pařili jsme,pilo se...Zůstala mi odtamtud kamarádka,s kterou jsem začala pravidelně chodit po barech.Vždy jsem se opila a navíc trochu lásky a zájem začala hledat u náhodných partnerů.Chodila jsem domů v noci a s tím,že jsem měla chuť ihned řešit s manželem naše nefungující manželství(dost slovně agresivně).Přes den jsem pak fungovala jako matka na 100%.Alkohol mi také pomáhal na mé psychické problémy,které byly v té době neúnosné.Toto bylo nejdříve tak 1xměsíčně,pak 2x měsíčně...Kamarádka se někam "vytratila",ale já zůstala u zaběhlého systému.Neměla jsem žádné sebevědomí,připadala si hnusná,nepotřebná a ke konci manželství ani ne jako ženská (asi tušíš proč) a i malý,zdánlivý zájem o mojí osobu,při mých "výletech" byl pro mne důležitý,neznala jsem to.Také psychické problémy (manžel je odmítal akceptovat,neměla jsem nárok na nějaké "úlevy kvůli tomu,dělalo se,jak když nejsou) se zlepšily.Střídavě jsem tehdy byla v domácnosti a nebo dělala psychicky dost náročnou práci (jako OSVČ),což mi také nepřidalo.V tu domu jsem na 3 děti(které byly často nemocné-astma atd.),domácnost,nákupy,vaření,velký dům,zahradu,své OCD, byla sama.Také,i když jsem chodila do práce,manžel odmítal být například s dětmi,když byly nemocné,alespoň občas,doma(on přeci vydělává,já téměř ne).Nebyl nikdy a kvůli tomu také chtěl,abych dělala na živnosťák a mohla si to zařídit.Manžel byl v práci od rána do večera a večer chtěl mít klid.Nebavili jsme se...Začala jsem to nestíhat (dnes se tomu nedivím) a moje "výlety",které se vždy "na kuráž" začaly chlastem,byly stále častější.Samozřejmě to začalo manželovi vadit a velice rád komentoval druhý den ráno vše před dětmi,ač nic neviděly.Já ale nepřestala.A jak to dopadlo?To už vezmu méně podrobně.Chlast byl čím dál častější.Nepila jsem nikdy tajně,ale večer si sedla a ožrala se jako dobytek,ráno pak fungovala opět na 100%.Přestala chodit po barech (to jen,když došlo pití,tak nonstop),protože můj kamarád,milenec a ten,kdo mi dodával sebevědomí,kdo "chápal" mé OCD,byl chlast.Ožírala jsem se už každý víkend.Nikdy jsem nepila tvrdý alkohol,ale pivo a víno.Protože jsem nepila denně s tím,že bych si jen "držela hladinku",ale tak,jak jsem pila,samozřejmě to začaly vnímat děti (manžel rád přihodil polínko).Děti mě začaly prosit,abych se tak neopíjela,manžel přitvrdil v nezájmu. Přidaly se sprosté nadávky(pouze doma,protože můj manžel byl chápán jako úspěšný,slušný muž a nechtěl si zkazit "image" a dávání "více najevo",jaká jsem bezvýznamná.Pak následovaly výstrahy,že odejde,když budu pít.Tehdy jsem poprvé přestala.Trvalo to 9 měsíců.Za tu dobu se ze strany manžela nic nezměnilo no a já začala znova.To už mi chlast bral hodně.Důvěru dětí,mého "manžela",dobrou pověst,důstojnost...začaly neúnosné výčitky svědomí,zhoršil se můj zdravotní stav,deprese.Navštívila jsem tedy protialkoholní poradnu,kde mi bylo řečeno,že mám velké problémy s alkoholem,ale nejsem (!) alkoholik.Opět jsem pár měsíců nepila a opět ze strany mého muže žádná změna,natož podpora.Tak jsem to zase "vzdala".Dostala jsem se v tu dobu kvůli psych. problémům do lázní,které mi velice pomohly.Přestala jsem opět pít,kouřit a začala po 3 letech spát bez léků na spaní.Měla jsem tehdy obrovskou radost a chuť do života,kterou jsem tolik let nezažila.Věřila jsem,že i s manželem se vše zlepší...Bohužel,manžel byl už jinde.Oznámil mi (bylo to v listopadu),že po Novém roce odchází(tehdy i někoho měl,ač to nepřiznal).Na jeho přání jsem to zatím neměla nikomu říkat.Připravila jsem krásné Vánoce,jako vždy.Bohužel,nevydržela jsem ten psychický tlak a večer,na Štědrý den se ožrala jak prase.Toto znova po Silvestru (plus,již druhý pokus o sebevraždu).Manžel se sebral a odešel.Následovalo zoufalství,šílené výčitky svědomí,deprese a CHLAST.Před rokem,to už byl manžel rok odstěhovaný,jsem skončila na psychiatrii.Tam jsem 2 měsíce nepila a s odhodláním vyrazila do "nového života".Následoval pád a...poslední dobou se chlast ustálil na schématu-večer 2 lahve vína,když došly tak pro další,prochlastaná noc,další den šílený psychický stav (ale zvládání rodičovských povinností),odhodlání,že už nikdy.Další den vystřízlivění a konstatování,že to zas není tak hrozné,den bez chlastu,pak pro pití a ožrat se jak prase.Další den hledat "střípky" toho,co jsem kde dělala,řekla (okna mívám odjakživa),výčitky svědomí,zhnusení sama sebou,deprese,chuť se vším skončit,pak odhodlání přestat...a tak pořád dokola.Mezitím došlo k rozvodu a výhružkám,že můj ex požádá o svěření našeho nezletilého dítěte do péče (další jsou již dospělé).K tomu dohady s mými dospělými dětmi (kvůli mému chlastu).Také "přítel",který mi dluží peníze ještě teď.Začala jsem se cítit špatně jak psychicky (jak jinak,když jsem chlastala a do toho střídavě brala a nebrala léky),tak fyzicky.Tak jsem si řekla,že takto to dál nejde.Po týdnu bez pití jsem se vydala na AA.S pocitem,že na rozdíl od nich (jak si ten "vychlastaný" mozek umí najít "to své"!)jsem horší a k ničemu,když stále chlastám,jsem si rovnou ze setkání jela pro víno a...Pak další měsíc "bez" a znova...Teď jsem na tom tak,že cca 3 týdny nepiji a chystám se
znova na AA.Tím,že poslední dobou můj chlast nebyl tak intenzivní,mohu trochu jinak vnímat a zkusit se posunout někam dál.Neříkám si,že se dnes nenapiji,ale že se právě teď nenapiji.Ač nevěřím v boha,snažím se oslovit tu vyšší sílu (jak to učí v AA).Jako tu sílu beru "něco" v mém mozku.Říkám si,že pokud je mozek prozkoumaný pouze z 10-ti % a využíváme ho pouze z části a pokud existují lidé,kteří ho umí využít více (třeba budhističtí mniši),mohu i já tam najít něco,co mi pomůže...No a teď k tobě.To,co mi moc chybí a vím,že bych potřebovala,je podpora.Nemám ji.Manžela nemám,přítele nemám a děti?Zejména s nejstarším mám problém.Ač dlouholetý kuřák trávy,který mě stál spousty nervů....jsem pro něj jen "vychlastaná troska".Můj alkohol jim vadí jen kvůli nim,protože jim komplikuje život,ne kvůli mně.Vím,nemohu se jim divit,ublížila jsem jim,nemám ráda ani sama sebe a čekám to od nich,ale...bolí to a nepomáhá.Nevidí a nechápou,jak s tím bojuji a "neocení" ani těch pár týdnů mého nepití.Snažila jsem se je odkázat alespoň na stránky al-anon,marně.Když jsem se jim snažila vysvětlit,jak je to těžké "nepít",vzaly si z toho jen to,že je mi chlast přednější než oni.A tak si říkám proč?Proč přestat pít?Kde najít inspiraci,cíl,sílu?Zatím mi,ač to nevypadá,pomáhají AA.Vždy,když je zle,snažím se si vybavit ten pocit,kdy na závěr sezení se všichni držíme za ruce.Nikdo mě tam
neodmítá,každý se snaží pomoci,jak může...Také mi pomáhá příklad mámy.Vím,že to jde přestat,ona to také dokázala a dala mi,i když až v dospělosti to,o co jsem ji zoufale prosila celé dětství,ale dala.A já bych to také měla dát svým dětem.Abych to dokázala,musím se snažit smířit s tím,co se stalo,jak jsem všem ublížila a naučit se s tím žít.Což,zejména když nemáte sebevědomí a nemáte se rádi je těžké.Ale pokud se mi to povede,paradoxně se začnu mít ráda atd..Samozřejmě to nevím,ale tuším.Mamka říká-to,co se stalo,už změnit nemůžu.To,co změnit můžu je budoucnost (dnes ji ve všech chápu,odpustila jsem jí,i když občas tam ještě výčitky jsou.Nejde úplně zapomenout).Také vím,že nepití si musím vzít vnitřně "za své".Mně by stačilo jen to,naučit se žít "vedle chlastu".Myslím,že poslední dobou jsem udělala "krok stranou" ze svého bludného,alkoholického kruhu a nějak tuším,že správnou cestou.Snažím se nemyslet moc na budoucnost ani na minulost,ale žít teď a tady.Snažím se,když necítím podporu od blízkých,najít ji někde jinde,kde mi na tom záleží.Jinak,jsem rozhodnutá,pokud toto nevyjde,jít do léčebny...Omlouvám se,že jsem napsala tak dlouhý článek,možná zmatený,ale nějak jsem "musela" to tady napsat.Přeji všem,ať se vám daří,najít si "svou cestu" z pekla.Já osobně vím,že pokud to nedokáži,čeká mě jen jedno a to rychlý konec.Jsem už v té alkoholické spirále dost daleko a pokud bych pokračovala,za nějakou dobu už bych přestat nedokázala a hlavně NECHTĚLA.Kvůli chlastu jsem přišla o rodinu,důvěru dětí,práci,dobrou pověst,úctu,důvěru sama v sebe a zhoršila jsem si psychické problémy.I když,kdyby jste mě viděli a znali,neřekli a nehádali byste to,ale je to tak!Teď je v sázce zbytek důvěry dětí,zdraví mých rodičů a můj život.Nechci to kvůli chlastu prohrát.I když zatím nevěřím,že bude lépe,chci se o to pokusit.Chci alespoň zjistit,zda to tak opravdu je nebo lépe být může.Příklad mám v rodině!A pak se uvidí...Držím vám všem moc palce a děkuji těm,co to dočetli až sem.Hezký,střízlivý den.

Ahoj anoine,
nehodlám nijak rozebírat a komnetovat Tvoje pití. Chtěl bych se zaptat, jak válčíš s OCD? V čem se to u Tebe projevuje?
Mám taky OCD, většina by se dala asi popsat jako obsese bez viditelných kompulzí. Ale mám i svoje "rituálky" není jich moc.
Sám jsem vlastně začal abstinovat především kvůli tomu. Dohnalo mě to vlastně na rozcestí mezi psychinu a sebevraždu. Rozhodl jsem se před rokem a půl pro psychinu.
Mimochodem diagnózu alkohlik jsem dostal taky, ale pil jsem asi o méně než ty, když Ti diagnózu nedali. Do teď jsem se vlastně neztotožnil s tím, že alkoholik jsem.
S čím jsem si jist, je to, že chlast mé problémy nikdy nevyřešil. Buď zůstaly stejné nebo se zhoršily. Jsem prostě srozuměn s tím, že alkohol je pro mě problém, a že lepší to je bez něj.
Petr

Anoine, vše chce čas, uvidíš, že když nebudeš pít, změní se Ti život , bude to hezké, klidné, rodina se srovná, najdeš vše, co nyní nemáš.

Stejně jako jsme nemocní my, můžou onemocnět i naši nejbližší. Moje žena se díky mému pítí starala o celý chod domácnosti a byla na to dokonce pyšná. Když jsem již nějakou dobu střízlivěl a chtěl převzít úlohu otce a manžela, narážel jsem na nepochopitelnou bariéru neochoty a nedůvěry. Recept jak to změnit je celkem prostý. Trpělivost, láska, trpělivost. Neočekával jsem, že se všechno změní, jen já jsem se mohl změnit, nakonec jsem zodpovědný hlavně za sebe a svoji střízlivost a svůj přístup.

pro Anoine
Moc ti přeju,aby ti vše vyšlo a ty zůstala střízlivá.Třeba najdeš svou vyšší moc,bude ti oporou v těžkých chvílích.Choď na AA,dělej zkrátka všechno,co ti pomůže.Já si dřív nedovedla představit život bez alkoholu,moc jsem si přála umět ho ukočírovat,ale teď jsem šťastná,že žije vedle mě a ne se mnou.Vždycky jsem si myslela,že to jsou jen blbý kecy,že k životu patří,ale vážně ho nemusím.Děti mám dospělé,ty jsou rádi,vnoučata...a muž,ten nechápal,nechápe a nikdy nepochopí.Nemůže,jak píše Líba,ale ani nechce.Trochu to bolí,ale vždycky stojí za to žít,i když to není na 100% Hodně štěstí.

Ha13.Ty jsi přestala pít-o to větší bohatství jsi za to dostala.Vidíš toho mnohem víc,než kdokoliv jiný,cítíž tak též.Jsou lidé,kteří toto nikdy nepochopí,protože žijí jinak.Všechno berou jako samozřemost,neznají co je vděčnost,ale ani co je opravdová láska-ze strachu.Nemají čas nad vším přemýšlet jako ti,co svůj čas dokázali proměnit jen na alkoholické dilema.Ty ten čas prožíváš,protože jsi ho hodně ztratila.A to jsou všechno malé,ale důležité zázraky pro lidský život.