Alkoholik

Ahoj Pepino a Pavlíno. Váš problém je podobný, nechci říct stejný. Možná váháte s řešením a hledáte všechny možnosti, jak si odůvodnit, že mezi závislé "zatím" nepatříte. Pokud můžu poradit, nečekejte. Postupem času těch příležitostí bude stále víc a bude pak mnohem obtížnější, tu situaci řešit. Mám muže, který na tom byl podobně asi pět let.Taky jsem si říkala, no jo, jednou za dva měsíc se opije do němoty, to není žádný problém.Postupem času to bylo každý měsíc, dnes je závislý úplně a aby toho nebylo málo, k alkoholu se přidaly i léky. Svou závislost si samozřejmě nepřiznává. Tak, jako si ji nepřiznáváte vy v současné době, kdy pijete jen občas. Řešte svůj problém včas.A dřív, než se stanete nesnesitelnými pro své blízké a také sami sobě. Hodně štěstí

Ahoj Pepíno, díky za odpověď. Jo, jo máš přesně pravdu...pořád a denně na to myslím, celý den jsem v pohodě, mám plno práce a pak příjde večer a začne to přemlouvání sama sebe. (hrůza, otázky typu, ještě mají otevřeno tak si tam zaskočím pro pár piv..., nebo mám jít do bytu kde budu sama, furt a furt...) A pak to bouchne, pustím se do toho a nevím kdy přestat! Přestanou mě všichni a všechno zajímat, všechno mě bolí, sotva lezu, je to horší než chřipka a stejně to zas někdy zopakuji... Nevím, když půjdu do léčebny tak přestanu mít to senza zaměstnání. Ale takhle v delším časovém rozpětí nebude, už vůbec nic....Dostala jsem kontakt na jednu psychiatričku tak tam zajdu. Měl by jsi udělat to samé, pokud to cítíš jako já. Jenže, víš nikdo nemávne kouzelným proutkem a bude vše ok, pevná vůle...to je to jediné a já to v sobě zatím nenašla. Muži jsou v těchto rozhodovacích záležitostech a vůli podstatně silnější!!
Pavlína

Hanko díky za radu a Tvou zkušenost, ale víš to peklo co pak nastává je velmi těžce ovladatelné. Vlastně vůbec a manžel Tě může sebe víc milovat a stejně toto se stane prvořadou předností před všemi a vším. Ano půjdu, ale tady asi rady nepomohou, člověk musí sám STRAŠNĚ MOC CHTÍT.

Ahoj Pavlíno. Já moc dobře vím o čem je řeč. Prošla jsem protialkoholní léčbou, stejně jako můj muž, před cca 15ti lety. Velmi dobře znám důsledky a je mi jasné, že já nezmůžu nic,pokud on sám nechce. Poznala jsem na vlastní kůži, co to obnáší, přestat z vlastního rozhodnutí pít. A stejně jako Ty, jsem se k tomu vrátila, jen abych ty pocity nemusela prožívat znovu.Ale čím víc se to oddaluje, tím je potom těžší přestat.Tenkrát se mi snad rozsvítilo v hlavě a šla jsem na léčení. Byla to těžká zkušenost a spousta trápení,ale dnes říkám, díky za ně, protože jsem to zvládla. Držím Ti palečky a sned se správně rozhodneš i Ty

Pavlíno, Tvoje věta "starám se doma o dceru.....je jí 38 let" mi trochu nahání husí kůži. Chápal bych, kdyby jí bylo 8, ale 38? Jestli ji máš ráda, musíš být tvrdá. Následující postup: psychiatrická ambulance - ambulantní léčba závislosti. Pokud neuspěje ambulantní léčba tak potom psychiatrická léčebna. Nekompromisně, jinak alou z baráku. Píšu z vlastní zkušenosti. Taky jsem měl problémy, přišel o práci....a pil. Dlouho a intenzivně. A nechal se živit manželkou s výmluvama, že jsem nemocný, že mi není dobře, že jsem unavený atd. Až mi byl rodinou (manželka, rodiče, dcera)položen "nůž na krk", tak potom jsem absolvoval 3 měsíce v léčebně a 8 let už nepiji (ani nealkoholické pivo). Manželství se mi sice potom stejně rozpadlo, ale dneska jsem v pohodě, se všemi mám výborný vztah, jsem úspěšný v práci, co dodat. Ale kdyby nepadly slova "buď se půjdeš léčit nebo se seber a táhni", tak jsem tu dneska už asi nebyl. Dcera se prostě musí léčit, alkoholismus je nemoc a málokdo se vyléčí sám. Ale musíš ji přesvědčit, že se musí léčit, ne že musí přestat pít. Nepít vydrží každý alkoholik (já vydržel i půl roku), ale potom ten návrat je o to horší. Ale musíš být tvrdá a nekompromisní.

Ahoj Pavle. Palec nahoru,že jsi to takhle zvládl.Jak jsem tady už psala, mám problém se svým mužem.Dříve byl tzv.kvartální alkoholik. Nyní pije téměř denně a navíc k tomu bere léky. Pokud s tím přestane, má silné abstinenční příznaky. Hledala jsem pomoc u odborných lékařů. Domluvila jsem schůzku a muž mi slíbil,že za ním spolu půjdeme.Pouze slíbil.Ale nešel. Rada odborníka byla,že pokud se sám nerozhodne jít léčit, mám mu dát na vybranou, tak, jako jsi dostal Ty. Dlouho jsem nad tímto krokem váhala. Přestože tenhle život je peklo, přece jen jsem se bála, že raději odejde.Ani nevím proč. Lékař říkal, že by se mi ulevilo,protože takový život mě jen ničí.Řekla jsem mu tedy, že buď se půjde léčit nebo půjdeme každý svou cestou.Řekl mi, že se odstěhuje. Je v tom namočený tak moc, že pro flašku opustí rodinu a zřejmě i zaměstnání, protože v něm má už také problémy.Moc bych chtěla aby byl takový, jako dřív. A věř mi, nějaký ten rok s tím už bojuju. Nějak mi ale dochází síly.Vím, že až muž odejde, nezbavím se strachu. Stále budu přemýšlet, co s ním bude dál, jak nakonec skončí. Možná bych nad tím měla mávnout rukou a říct si, že si vybral sám. Ale neumím to. Kéž by se manžel rozhodl stejně jako Ty. Ale to je jen moje přání, k jehož splnění nemůžu už nijak přispět a on sám nechce. Přeji Ti hodně štěstí v životě

Pavlíno, alkoholička jsi, kvartální.Já tak taky pila.Intervaly se budou zkracovat, rodina to pozná, začnou problémy......Neutečeš před chlastem, dostane Tě.Alkoholismus můžeš mít vrozený, je to nemoc, kdyby jsi měla rakovinu, tak pokládáš za normální ji léčit,tak to udělej i s touto nemocí.Chraň si své rodinné štěstí, svůj život.Nepřeji Ti, abys zažila peklo s pitím, jako já.Náhodou jsem se z toho dostala, píši fakt náhodou, protože pak ze dna se dostávat, to je nadlidský výkon, spousta lidí to nezvládne.Dá se žít bez pití hezký život.

Pavlíno, jediný způsob jak z toho problému vybřednout, je vyjít s pravdou ven a začít se léčit. Pokud máš opravdu výborné zaměstnání, výborné rodiče a výborný vztah, tak to všichni pochopí a budou ti držet palce. Pokud to nebudeš řešit, máš 100% jistotu, že časem o tu výbornou práci, výborný vztah, i výborné rodiče přijdeš. Je určitě lepší důvěru neztratit, než ji těžce získávat zpátky. Když jsem před 8 lety vyšel z léčebny, neměl jsem práci, byt ani peníze. Jediné co jsem měl bylo rozpadající se manželství a dluhy. Dneska mám všechno, výbornou práci, peníze, dům, psa, výborný vztah s rodiči, dcerou, bývalou manželkou, a to všechno jen díky tomu, že jsem našel odvahu postavit se chlastání. A právě proto, že jsem přestal lhát a to hlavně sám sobě. A své současné partnerce jsem na prvním rande vyklopil, že jsem alkoholik, a dneska jsme spolu 6 let ve fantastickém vztahu. Nebát se, nelhat....problémy se musí řešit když je na to ještě síla, za čas může být pozdě. Hodně štěstí.

Pavlíno, díky za odpověď, myslím, že se můžeme chytit za ruce a vzájemně si pogratulovat. Máš skvělé zaměstnání, právě tak jako já, které upřednostňujeme, možná se na to vymlouváme. Je zřejmé, že bychom o něj přijít mohli, tato společnost neakceptuje alkoholismus jako nemoc. Asi si odůvodňujeme, proč nechceme na 3 měsíce do léčebny. Nejhorší na tom všem je, co máme též společné, pořád přemýšlet, zda při další "společenské" příležitosti to vydržím, přežiji, myslíš na to doma i v práci a neseš si ten problém trvale. Pro mne je hrozné po každé pijatice přemýšlet, co jsem kde vyvedl, co jsem řekl, kdo mne viděl, co si myslí. Ženy se s pitím více schovávají, nejsou tolik vidět na veřejnosti. Řekl jsem rodině, že pokud ještě jednou, jdu na ambulantní s Antabusem, pokud ještě poté, 3 měsíce. Je to šílený ortel, ale asi je to jediné. Zkoušel jsem Nešporovu větu - dnes ne, snad zítra - držet ji stále dokola, ani to nepomáhá. Jakmile pomine strach z ostudy, hromadí se to v nás znovu, až kotel praskne. Pepino