Alkoholik

Docela nedávno jsem prosila pana doktora o radu, jak pomoci bojovat se závislostí na alkoholu svému manželovi. Pak mi došlo, že pokud nemá zájem on sám, nemá cenu se do nějakého boje pouštět. Proto bych chtěla poradit Lucce - užívej si miminka, věnuj se manželovi a mámu pusť z hlavy. Škodí Ti to a je to boj s větrnými mlýny. Pokud ona nezačne aktivně hledat sama radu u odborníků a s jejich pomocí se nezačne léčit, nech ji být a netrap se s tím. Prožij svůj život po svém a hlavně si nevyčítej, že jsi její alkoholismus nějakým způsobem zavinila. NEZAVINILA, to jen alkoholici dělají z nedostatku soudnosti ze svého okolí příčinu svého selhání. I můj manžel má snahu svádět své pití na mne, přestože dnes vím, že pil už jako mladý a já jsem ho poznala jako zralého pětačtyřicátníka. Škoda, že mi to tenkrát nikdo neřekl! Nekaz si život, už tak Tě to dost poznamenalo.

Chtel bych vsem rict, ze jsem alkoholik. Uz jsem sem parkrat psal a vim, ze to muze nekomu pomoct. Vasim blizkym. Jsem hodne mlady (je mi 27 let), ale piju uz 14 let. Mam nekolik veci, ktere vam muzu sdelit. Alkoholismus je nemoc duse. Tim jsem si naprosto jisty. Bohuzel je nevylecitelny. Vsichni, kteri sem pisete a mate strach o svoje milovane delate spravne. Ale dotazy, jak jim pomoct, jsou bohuzel mimo. Nelze. Nelze jim pomoct. Je to proste tak. Ja sam si problem priznavam. Vim o tom, ze jsem alkoholik. Ublizil jsem milovanym bytostem a ztratil kvuli tomu dve nejdrazsi zeny. Jsem nastesti trosku jiny nez hodne alkoholiku - priznavam svuj problem - svoji nemoc. Pan doktor, ktery zalozil tenhle weby, je neuveritelne hodny. U me je problem v tom, ze si myslim, ze me nikdo nema rad. Beru si problemy sveta moc osobne. Chybi mi objeti a laska. Verte, ze svym blizkym pomuzete jedine tak, ze je budete milovat. Vsechny ty pribehy, ktere jsem tu cetl jsou stejne. Nijak jinak jim nepomuzete. Jsou hodne nemocni - vic nez kdyz mate rakovinu nebo AIDS - protoze tahle nemoc ublizuje i vam - jejich blizkym - milovanym bytostem. Jsem rad, ze vam vsem muzu napsat svoji zkusenost s alkoholem. Myslim si - a nechci byt za chytreho - vazne uz ne - ze je vazne treba o tom mluvit. Naprosto uplne v klidu. Verte mi, ze je to nezabije zitra - zabije je to za par let. Cili je strasne dulezite jit a rict - myslime si, ze pijes hodne. Da se na to umrit. A neni to hezka smrt. Bude to cim dal tim horsi. Budes pit vic a vic a vic a vic. Je to samozrejme tvoje volba. Ale da se to zastavit. K tomuhle vsemu - ja osobne jsem :o))))) HODNE VELKY alkoholik. Jsem schopny pit mesice v kuse. Zacina to pivem a pak jsem schopny, protoze pivo nestaci, pit na ex flasky vina. Drahe flasky vina. Vydelam si dost penez, takze muzu. Znovu bych to vsem chtel rict - myslim si, je to za mne (chodil jsem do AA a vim trosku o cem mluvim) - jedine, co je dulezite, je laska. I kdyz vasi blizci na tu nemoc muzou umrit, tak je milujte. A pro zeny, ktere si mysli, ze zijou s alkoholikem - bohuzel, jak se to pise v knize AA - jste ty nejlepsi zeny - je to tam presen receno - alkoholici si vybiraji ty nejlepsi zeny na svete, aby prezili - musite od nich odejit. Pokud to vydrzi pet mesicu - tak to rika doktor Nespor - ja jsem to zatim nikdy nevydrzel - tak je sance, ze prestanou. Za pet mesicu se telo vycisti od alkoholu. A hlavne duse. Mnoho jich to zvladne - verim tomu. Ja to snad ted taky zvladnu, i kdyz jsem dost opilej a dost na dne. Spis nejvic na dne. (takhle poblitou koupelnu snad nikdo nevidel :o))) Jsem s vaim vsemi. Mam vas vsechny moc rad. To jsem nikdy neumel rict. Diky, ze jste. Vsichni.

Dobrý večer, poradíte mi prosím?
Mám hodně podobný příběh jako mnoho tazatelů zde. Moje 55letá matka je alkoholička, která si to nepřizná, a protože pije jenom ve volné dny, tj. v práci průšvih neudělá, tak si všichni okolo myslí, že na tom tak zle není. Pravdou je, že opravdu jsou asi i horší případy, ale ona tvrdí, že její zásadní problém jsou deprese, které „léčí“ alkoholem, se kterým prý problém nemá, pije, protože jí to chutná.
Bohužel ji znám lépe - do svých 28 let jsem se o ni "starala", je rozvedená a z nás, dětí si udělala náhražku za partnera, jak co se týká podpory psychické, tak finanční. Co si pamatuji, tak pije (tvrdý alkohol) minimálně od mých 10 let, tj. čtvrtstoletí. Vždy jsem ji hájila, i když byla zlá, byla jsem dítě, myslela jsem, že je to normální. Teď jako dospělá jsem ale už začala chápat, že to z ní dělá alkohol. Proto jsem to s ní v těch 28 letech začala řešit, ale ona nic řešit nechtěla, vždy stočila svůj problém na mé problémy a začala se v nich nimrat a docela mě dostávala do situací psychicky ještě horších (jsem neurotická, koušu si nehty, také jsem s ní začala pít, chodila jsem s ženatým mužem, což mi na klidu nepřidalo). Pokaždé náš pohovor skončil hádkou, několikadenním mlčením a následným jakobysenicnestalo pokračováním našeho vztahu.
Na Vánoce před 6 lety ale dopadla pověstná poslední kapka, kdy mi po vypití čtvrtlitru Bechera během 3 hodin (a tvrzení, že si dala jen 2 panáčky) začala diktovat, jak se nesmím stýkat s babičkou, její matkou, protože se také hádaly, a po krátké hádce mě vyhodila z bytu (bydlela jsem jinde už před tím, ale jezdila jsem za ní skoro každý víkend a někdy i pro radost během týdne, když měla deprese a v noci navolávala, že jí je smutno). Od té doby jsme „rozhádané“, i když ze začátku jsem se snažila ji kontaktovat kvůli oslavám (svátky, narozeniny) a milou formou jsem jí dávala najevo, že mám zájem na obnovení vztahu. Bohužel se cítila uražena, že jsem ji tenkrát vynadala do alkoholiků a veškeré mé snahy, slušně, ale odmítala. Vzdala jsem to tedy a přestala jsem ji kontaktovat úplně.
Problém, kvůli kterému Vám ale píši, nastal až poté. Do té doby, když měla depresivní opičku, volala v noci pouze mně nebo mladšímu bráchovi, ale od „rozchodu“ začala kontaktovat více kamarádky a ostatní členy rodiny. A ti to nechápali, najednou zjistili, že ona pije a má problém a sváděli to na mě, že je to kvůli mně, že jsem od ní (v 28!!!) odešla. Navenek jsem se nenechala zviklat a trvala jsem si na svém, že mám právo na svůj život bez stresů, ale uvnitř mě to hryzalo a nutilo k zamýšlení se nad sebou, zda chyba není spíš ve mně. Hodně mi pomáhaly Vaše stránky, kde jsem viděla, že postupuji jakžtakž správně. Takže jsem to nechávala být a zbytek rodiny mě už celkem nechal na pokoji.
Do jisté doby.
Dala jsem si do pořádku svůj život, přestala jsem pít, nehty si tedy koušu pořád, ale je to proto, že to v sobě mám nevyřešené. Je mi 34 a mám hodného muže a půlroční dceru, pohodový život s novou rodinou. Když jsem ale otěhotněla a dávala rodině o očekávaném přírůstku vědět, strýc (matčin bratr), který mě do těch výčitkových stavů dostává nejčastěji, místo gratulace začal zjišťovat, zda jsem to už dala mamce vědět. Jelikož mé těhotenské hormony u mě vyvolaly zase vlnu výčitek a také endorfiny působily láskyplně, tak jsem matce poslala obrázek z ultrazvuku poštou. Hned po jeho obdržení mi volala a zjišťovala, jakoby se těch 5 let mezitím nic nestalo, jestli za mnou může přijet. Prvních 5 měsíců jsem měla těžké nevolnosti, tak jsem jí slušně řekla, že teď ne, že jenom ležím a spím. Urazila se, popřála mi hodně štěstí a práskla telefonem. Pak se zase opila, hystericky obtelefonovala celou rodinu a ta potom „nadávala“ mě, co jsem to zase provedla, že jsem té matce ublížila, že ji nechci vidět. Sebelítostivě dodávám, že v tu dobu nikoho nezajímalo, jak se asi cítím já a jestli náhodou vyvolávání stresů u těhotné nemůže poškodit plod :o( Nicméně, tenkrát jsem je všechny sprdla, že mě teď víc zajímá zdraví a život mého dítěte než moje matka, která sebevraždou vyhrožuje už 15 let a ať mi aspoň během těhotenství dají pokoj.
Dali, ale těsně před porodem jsem zase vyměkla a požádala je, ať, až za námi pojedou do porodnice, s sebou tu mou nešťastnou mámu, nastávající babičku vezmou. Bála jsem se, že by tam mohla ztropit nějakou scénu, proto jsem si vymínila, ať s ní někdo z nich přijede. Samozřejmě to dopadlo tak, že tam přijela sama, ale bylo to v pohodě, moje štěstí z narozené dcerušky mi zatemnilo mozek a povídala jsem si s mámou jako by nic.
Od porodu jsem se s matkou setkala ještě asi 3x, dvakrát z toho s bráchou a neřešili jsme nic ohledně alkoholismu, jen jsme si užívaly miminka. Při poslední návštěvě jsem jí ale začala zpovídat ohledně jejího pití, že jestli se chce s naší rodinou vídat pravidelně, musí přestat pít, protože já už vedu jiný život a nechci se znovu vystavit jejím zlým náladám, když se opije. Takže jí dávám ultimátum, buď alkohol nebo vnučka. Odpověděla, že takhle příkazem jí to dávat nesmím, že nevím, jaké to je, být tam pořád sama, že je nemocná, má deprese. Poučená čtením nejen Vašich stránek jsem jí řekla, že je to začarovaný kolotoč deprese-alkohol-deprese a že prostě trvám na tom, aby nepila. Řekla, že už tolik nepije, ale že jí to chutná a nechápe, proč by si nemohla dát. Řekla jsem jí, že ať tedy dělá jak myslí, ale že bych byla ráda, kdybychom mohly náš vztah obnovit, že bych měla ráda pro dceru obě babičky, ale nepřeju si, aby zažila tu jednu z babiček v tom stavu, jak ji znám já. Tj. že ať si tedy pije, ale pokud se někdy od někoho dozvím, že zase něco vyvedla, nebo pokud mi bude volat a poznám, že je opilá. Tak to zase ukončíme.
Po měsíci od tohoto pohovoru jsme spolu telefonovaly a poznala jsem, že je opilá. Řekla jsem jí, že si zavoláme zítra, až bude střízlivá a chtěla jsem hovor ukončit, protože v opilosti nemá cenu nic řešit a druhý den jsem jí chtěla říct, že to pokazila a že jí nabídnu poslední pomoc – doprovod k lékaři. Bohužel mě ukecala, že mi chce říct po telefonu jen jednu větu, že tak opilá není, že je v pohodě. Polevila jsem a chtěla ji vyslechnout. Tu větu nebyla schopná dát dohromady, jak opilecky koktala a mektala. Pak mi začala přísně diktovat, koho mám a nemám na svou svatbu zvát (udělali jsme si svatbu s mým mužem až po narození dítěte a vzhledem k nehezkým vztahům v mé rodině jsem se rozhodla, že z mé strany pozvu jen bráchu). Za těch 5 let odloučení jsem si odvykla na její poroučení a proto jsem se hloupě nechala zatáhnout do hádky s ní. Nakonec jsme na sebe do telefonu křičely a když jsem jí řekla, že svým křikem ruším mé dítě, řekla, že jí to je jedno. A to byl pro mě docela pádný důvod hovor okamžitě ukončit. Do mailu mi pak napsala, že jsem zlý člověk, který nemá nikoho rád a já si to zase brala k srdci. Ten večer jsem měla málo mléka na kojení, naštěstí se to srovnalo, ale rozčílila mě v tu chvíli tak, že jsem jí na ten mail odpověděla, že nejsem na její opilecké žvásty zvědavá a jestli se s námi chce stýkat, ať se jde léčit. Na to mi také odpověděla ještě něco hrubého, ale od té doby (přes 3 měsíce) s ní zase nemluvím a myslím, že už ani mluvit nechci. A rodina je opět naštvaná na mě, protože se prý matka opíjí proto, že jsem ji nepozvala na svatbu. Nevysvětlím jim, že ona si vždycky důvod najde, kdybych ji na svatbu pozvala, nemuselo by se jí líbit něco dalšího a diktovala by si další své požadavky a přání, která, kdybych jí nesplnila, musela by se z neštěstí opít.
Z tohoto předlouhého textu možná nevyplývá, kolik šancí jsem jí dala a jak moc jsem se snažila, abych jí pomohla – ať správnými způsoby nebo „spoluzávislostí“, kdy jsem byla její kamarádkou. Také z toho možná není úplně jasné, že ona stále nechápe, že já už o ni nemám zájem, že ty kontakty po rozchodu jsem vyvolávala spíš z pocitu povinnosti (který ve mně vyvolávali její přátelé a zbytek rodiny) a z lítosti, že rodina není kompletní, a taky z toho důvodu nevyřešenosti a čeká, že se jí omluvím, že se k ní s pokorou vrátím. Ale i když jsem jí to neřekla, a ani říct nechci, nechci jí ublížit a ranit ji, tak si myslím, že už ji, za to, co všechno nám kvůli pití prováděla, nemám ráda.
Moje prosba o radu tedy zní – mám se sebou něco dělat? Je chyba ve mně, jsem necitlivá, když už jsem ji vzdala a už nemám chuť ani sílu se o napravení vztahu snažit? A druhá věc – jak mám přesvědčit zbytek rodiny, že by neměli tlačit na mě, abych se k matce vrátila, ale aby oni tlačili na matku, aby se začala léčit? Nepovažují její pití za tak velký problém, vždy, když pije s nimi, tak je v pohodě, společenská, fungující a fajn, ale problém s obtelefonováváním a hysterickým pláčem začíná pouze, když jí já dám nějakou ťafku :o(
Moc děkuji za jakýkoliv tip nebo zprávu, ráda bych si i někam zašla, ale s půlročním miminkem to asi jen tak snadné nebude.

Dobry den, chtela bych poradit ohledne piti matky meho pritele, zda se poustet do nejakych kroku nebo delat "mrtveho brouka". Jde o to, ze matka meho pritele pije v kombinaci s tisicimi leky, partner ji neustale omlouva jak mela tezky zivot, ze nema zadne kamaradky a partnera. Kdyz navrhnu, ze by mela vyhledat nejakou aktivitu, tak by byl nejdradeji abych ji nasla chlapa nebo kamaradku, coz je samozrejme nesmysl iniciativa musi prijit ze strany jeji. Problem je take v tom, ze ona nam pak v opilosti vola a ma deprese, ze je sama atd. mam strach, ze by si mohla v onom stavu i ublizit neumyslne, ale ublizit.............Muj partner si nepripousti jeji piti, je to asi tezke priznat si, ze rodic pije, ale mame dve deti a po par opileckych aferkach pred detmi bych pomalu omezila styk coz samozrejme rani jak matku tak partnera. Ja osobne si myslim, ze pokud by si partner priznal matky problem, pak bychom mohli podniknout nejake kroky, ale jinak je to asi bez sance nebo se mylim??? Moc diky za reakci

Dobrý den, začínám být zoufalá, tak se obracím na Vás. Moje máma má problém s alkoholem, nemyslím si, že by byla nějaký alkoholik, ale bohužel jsem ji už několikrát přistihla, jak pije. Dříve si schovávala flašky pod dřezem, ale teď jsem je už našla v garáži. Prostě se je snaží schovat někam, kam tak často nechodím. Není opilá každým dnem, ale někdy trochu ano. Problém je ten, že studuji VŠ v jiném městě a přes týden nejsem doma, takže ji nemůžu nijak kontrolovat. Ona mi samozřejmě tvrdí, že nepije, ale prostě na to pak přijdu, akorát se pohádáme, brečíme a ona mi slíbí, že už to víckrát neudělá...ale třeba po půl roce se to zase opakuje moc Vás prosím o pomoc, už nevím, co s ní. Moje řeči a rady na ni evidentně neplatí... Děkuji za odpověď

Dobrý večer pane doktore. Je mi něco málo přes 50let, třikrát jsem ovdověla,naposledy skoro před 3 lety, vždy nešťstnou událostí, mám jedinného syna kterému bude brzy 30 let, je svobodný,velmi na mě hodný, buduje karieru, nesnáší alkohol a cigaretu nikdy nezkusil. Žiji na malé vsi u Křivoklátu ve vlastním bytě, asi by se nechalo říci, že mi nic nechybí, jsem velmi opuštěná, syn přebývá většinu týdne v pronajatém bytě v Praze. Ale začala jsem holdovat vínu, jsem v plném invalidním duchodu, ikdyž jsem stále dříve pracovala s lidmi, nemám dokončené vysokoškolské vzdělání, potřebovala bych pomoci jak se této závislosti zbavit. Víte, zde nemáte s kým promluvit tak to asi tak konpenzuji.Děkuji Vám za pomoc. Omlouvám se za pozdní psaní.

Manžel (64) loni nastoupil na protialkoholní léčbu, odkud byl po pěti týdnech vyhozen pro neochotu spolupracovat. Nyní dochází dvakrát týdně na Antabus, který ale přepíjí. Špatně mu prý je, ale dá se to vydržet. Chtěla jsem se obrátit na jeho ošetřujícího lékaře, ale prosí, ať ještě počkám, že si s tím poradí sám. Za celou dobu od začátku léčení nepřiznal, že by měl s alkoholem nějaké problémy, zapírá, že se napil - já to poznám na jeho chování okamžitě. Teď poprvé slibuje, že se chce závislosti zbavit, ale já už nevěřím, že to může zvládnout sám. Už jste mi jednou poradil, pane doktore, poradíte znovu? Děkuji. Věra

Mému manželovi je 34 let, jsme spolu šest let. Pije od mládí, už na střední škole chodili s kamarády pravidelně do hospody. Jeho otec je alkoholik, pije denně, rodina ho za to sice nenávidí, ale ze soucitu to neřeší, ignoruje ho a živí ho. Manželův dědeček se upil k smrti asi v 50 letech. Můj manžel se potřebuje opít asi dvakrát týdně. Pije většinou pivo, někdy i tvrdý alkohol, poté je nevyhnutelné okno a téměř bezvědomí. Pije i doma sám, pokud kamarádi zrovna nejdou do hospody a on má potřebu. Já to považuji za jasný znak alkoholismu. Nevydržel nikdy déle než 7 dní nepít, ale nepovažuje to za problém, ani se o to nikdy nepokoušel. Díky svému zdraví a způsobu života to nikdy vydržet nepotřeboval. V práci si vezme volno, když má ráno zbytkový alkohol, pitky si v průběhu týdne plánuje tak, aby měl druhý den pohodu, nemusel řídit apod. Někdy však také dochází k situacím, kdy jde do práce evidentně pod vlivem a "podá špatný výkon". To nepovažuje za problém. Nevím, zda si v hloubi duše připouští, že je alkoholik. Mně nebo okolí to nepřizná, odmítá to řešit a hlavně, za problém považuje pouze funkční problém (neschopnost chodit do práce, dluhy) - ale on chodí do práce, plní své povinnosti (nebo si zařídí, aby je plnit nemusel), tedy on nemá problém. To, že zbytek rodiny a já to za problém považujeme, mu nevadí. Často se srovnává s kamarády, kteří pijí a zvládají to. Pokud někdo má kvůli pití problém v rodině nebo nějaké opilecké scény jsou pro něj spíš úsměvné. Jeho ideální představa rodinného života je normální soužití, ale 2x týdně by se rád opil "někde v ústraní", aby ho manželka a případné děti neviděly. Myslí si, že takto to ukočíruje do konce života. Co se týče jeho "opic", po čtvrtém pivu začíná mluvit z cesty, vydrží osm i deset, ale to už není při smyslech. Totálně se opije tak jednou za 14 dní. Sám říká, že se potřebuje opít, čistí si tím hlavu, normálně moc nemluví, opilý si všechno "vyřeší" a pak zase nemá potřebu se k čemukoliv vyjadřovat. Tvrdí, že problém nemá a chce takhle pokračovat dál. Já na to nemám sílu. Rozhodně nechce přestat pít, nikdy mi to neslíbil, vždy říká, že ho to baví a že pít bude. Na excesy a opilecké hádky za střízliva nereaguje, opilost je univerzální omluva na jakékoliv chování, jako kdyby nebyl za své chování odpovědný, když je pod vlivem. Co s ním? Je to alkoholik? Rozhodně nechce přestat pít úplně, není to ještě ten typ, co pije neustále, ale svou míru také nezná, nedokáže vydržet se nějakou dobu neopít nebo odejít po třech pivech. Existuje na to nějaký nástroj, aby se naučil pít s mírou? Myslím, že nemá šanci naučit se pití omezit kvůli příliš silnému zvyku. Zároveň si pitím řeší psychické problémy. Může psychoterapie pomoci s tím, aby řešil problémy jinak, než chlastem, tedy mohl kontrolovaně pít, ale nepotřeboval to tolik? Díky

Dobrý den. Žádám Vás tím to o radu jak přimět manžela,aby přestal pít. Mému manželovi je 35 let a je alkoholik, sám to i přizná, ale nedělá s tim nic. Nevim jak se s nim mám bavit. Chtěla bych mu pomooc máme 3 děti, a už kvůli nim, nechci aby děti ho viděli, ví to sám že to je špatný že ho viděj,ale nic pro to nedělá. Jeho otec byl alkoholik, styděl se manžel za něho. Ale bohužel dětem dělá to samí. Pije denně pivo, víno a panáky. Jeden čas byl i hnusný když byl napitý, urážel mě slovy, když jsem mu to druhý den řekla tak o tom nevěděl. Prosím poradte mi co dělat. Děkuji.

Chtel bych se vas timto zpusobem zeptat co mam delat z otcem podle mne alkoholikem. Nevydrzi ani jeden den bez alkoholu, chodi uz od boziho rana, i kdyz to by nebylo to nejhorsi. To nejhorsi je ze, uz zacina vypadat jak male dite, nic si nepamatuje ani co delal natos kde byl. Vypadky pameti jsou uplne na denim poradku ale ted i dava klice od bytu cizim lidem.
Proto vas timto zadam o radu ci telefoni kontakt kam bych mohl otce poslat dekuji za brzkou odpoved

Ako si mám prestať nahovarať že za manželov alkohol môžem ja, aj ked pil už prv.

Dobrý den pane doktore,
rád bych Vás požádal o radu a Váš názor co dělat. Ve svých 35 letech jsem došel do stavu, kdy neumím pomoci svým rodičům ani bratrovi. Začnu podobně jako mnozí přede mnou sdělením, že kdysi bývala naše rodina ještě celkem normální. Každý týden jsme jezdili k babičce na venkov a rodiče se o nás starali. Pilo se u nás vždy a to ne pouze na rodinných oslavách, ale i přes týden. Postupem času začali rodiče pít čím dál častěji a více. Dnes cítím obrovskou propast ve vztahu se svými rodiči a nevím co mám dělat. Častokrát jsem zkoušel naznačovat, že je v naší rodině alkoholu nad rámec toho co je normální, ale nikdy to nebylo k ničemu. Ba naopak jsem odcházel s výčitkami, že nerozumím jejich problémům a zajímá mě pouze můj vlastní život. Dnes mám dvě děti a nechci, aby viděli jak jejich babička s dědou pijí. Myslel jsem, že je třeba vnuci přimějí k tomu, aby přibrzdili v pití, ale spletl jsem se, lahev stála na stole i když jsem jim svěřil děti na hlídání. Od té doby jsem si sám uvědomil, že se jedná o alkoholismus, že nemohou přestat pít. Můj bratr svůj život nezvládá a ve svých 30 letech má dost podlomené zdraví, těžkou cukrovku a dluhy, které za něj platí matka. Začal pít jako každý normální kluk v pubertě, ale nikdy nenašel sílu z toho rozjetého vlaku vystoupit. Častokrát jsem také vídával společně pít rodiče se svým bratrem.

Na vašem webu je mnoho rad co dělat a mnoho z nich také říká, že pokud nechce alkoholik sám se svým problémem něco dělat nelze mu pomoci, takže se ptám:

Lze vůbec něco dělat, když vidíte jak se Vám rodiče alkoholem ničí před očima, začínají Vám závidět Váš úspěch a vyčítat vzdělání, které Vám kdysi zajistili?

Děkuji za Vaši odpověď

Ladislav

Mirko, myslím, že těch pár vět, které manžel v opilosti údajně řekl, hovoří za vše. Jsou o tobě a o něm. A tam je příčina jeho útěku k alkoholu.Alkoholismus má vždycky příčiny a zázemí v psychice jedince a ve vztazích. Budeš si muset vybrat, zda to budete řešit společně, nebo každej zvlášť. Každopádně máš co u sebe řešit. Pokud ho máš ráda, přizvi ho k tomu.
Sdružení AA je hlavně pro tebe. Dozvíš se tam hodně o sobě a o svých postojích k lidem. Ne od nich. Od sebe. Budeš konfrontovaná s příběhy, které budou jako vejce k vejci a v tobě se urodí pocity, které jsi ještě neměla a vynoří se postoje, o kterých jsi nevěděla. Budou jednoznačně asociální. Budeš si muset vybrat. Tvůj přerod nebude jednoduchý a recidivy budou. Možná zvolíš cestu tu, že manžela hodíš přes palubu. Čistá jako lilium z toho ale nevyjdeš nikdy. S tím se smiř. Čeká tě práce, kterou možná nedoděláš. To nevadí. Ale zkus udělat co nejvíc.

Dobrý den,
chtěla bych poprosit o radu. Moje maminka začala asi před třemi roky pít. Není to žádný extrém, dříve to bylo jen nárazově, nijak pravidelně. Poslední rok to bývá většinou o víkendu, ale poměrně se to zhoršuje. Vždycky má období, kdy ji hrozně trápí výčitky svědomí, a tak nám všem slíbí, že s tím přestane. Chvíli jí to vydrží, ale pak je to zase znova. Psychiatra několikrát navštívila, ten jí sdělil, že se jedná spíš o workoholismus. Pracovně je maminka skutečně velmi vytížená, pracuje celý týden, soboty a neděle, často až do rána, bývá hrozně unavená a k alkoholu před starostmi a prací zřejmě utíká. Teď už ale začala zapírat, že pije a odbornou pomoc vyhledat nechce. Schovala jsem jí už i lahve s alkoholem (zřejmě to vypadá zoufale, ale nevím, co s tím), udělala sem na nich rysky lihovou fixou a dnes objevila, že je pryč skoro polovina z původního objemu. Mohl byste mi nějak poradit, co bych měla dělat? Mockrát děkuji

Dobrý den, mám problém s manželem, nikdy nebyl svatý, co se týče pití piva, ale poslední dobou se hodně rozpil. Dovede pít třeba 3-5 dní v kuse (třeba i odpoledne, když přijede z práce), už mu stačí 4 piva a je opilý. Pak slibuje, že toho nechá, drží se tak týden a vše je nanovo. Už jsem mu předložila žádost o rozvod, protože mě to strašně trápí. Žádost jsem ještě nepodala, nemám na to sílu a chci, aby přestal. Máme spolu 3 děti,tak to není jen tak, se rozvést. Není agresivní, ale v opilém stavu mě jakoby slovně psychicky deptá (např., že proti němu navádím dceru, že on už tady nic nemůže, o všem rozhoduju já a on už bude radši zticha atd.) nedá se to vydržet. Včera jsme si sedli a promluvili,řekl, že se sebou chce něco dělat. Mohl byste mi, prosím , poradit, co by bylo nejlepší.
Potřebuje do psychaitrické ambul. doporučení od OL, nebo nemusí být? Jak funguje sdružení anonymních alkoholiků? Ráda bych, aby se už něco pohnulo k lepšímu. Děkuji za odpověď.