Alkoholik

Vážení a milí diskutující, děkuji za možnost svěřit se a požádat o radu na tomto webu. Můj táta (63 let) je alkoholik, pije mnoho let "na spaní", vždy pil doma a tvrdý alkohol. Poslední cca rok užívá antidepresiva. Moje máma si vážnost jeho stavu -to, že je na alkoholu závislý - připustila před cca 10 lety, kdy mluvila i o tom, že je z toho nešťastná. Poslední roky však je pro ni toto téma tabu, tvrdí, že táta je v pořádku, že je jen trochu sebestředný a přecitlivělý, ale problém s alkoholem NEMÁ. Zároveň však narůstá mámina frustrace z nespokojenosti v manželství, kterou řeší letitým přejídáním se všemi negativy, které z toho vyplývají (hypertenze, artrosa, cukrovka). S rodiči už nebydlím, mám vlastní rodinu (když jsem u nich ještě byla, tátovy večerní hádky s mámou kvůli malichernostem byly na denním pořádku a my děti jsme chápaly, jak jí to ubližuje), ale vždy, když s mámou mluvím, zahrne mě výčitkami z nepodložených důvodů, má pocit, že jí všichni kromě táty ubližují, pláče do telefonu. Když jí v něčem oponuji, označí mě za nevděčnou dceru. Vyhledat pomoc psychologů ale jednoznačně odmítá. Oba mí rodiče jsou velmi inteligentí vysokoškoláci, otec na VŠ učí, jejich nejsilnější společný argument vždy je, že jsou uznávaní lidé, jen já, jejich dcera (i má sestra), je prý neumím vyslechnout a vážit si jich a být vlídná. Když jsem si jim před rokem (byla jsem tehdy těhotná) postěžovala, že náš devítiletý syn je dost divoký a dává nám doma zabrat, osočili mě z neschopnosti jej vychovat a z krutosti, která se projevuje údajně tím, že jsme mu s manželem během návštěvy u rodičů odepřeli sladkosti před obědem. Tehdy jsem musela zmínit, že mě a moji sestru v předškolním věku táta bil silným drátem a že my s manželem děti nebijeme. To jsem ale přilila oleje do ohně, máma mi řekla, že mě měla řezat daleko víc, když jsem nyní tak nevděčná za jejich rady. Shrnuto, nevím, jak mám komunikaci s rodiči zlepšit, pro mě je tátův alkoholismus nepřekonatelný problém a mámy je mi líto, že to odmítá vidět a odmítá si připustit, že kdy mohla taky udělat nějakou chybu. Děkuji všem za případné reakce a přeji hodně zdraví v novém roce.

Olgo, nemůžeš dělat nic.Táta pije, máma je na něm závislá, už nevidí ten alkohol, žijí si ve svém světě.Chtěla by jsi změnit to, co nezmůžeš.Máš svou rodinu, život, nech rodiče v tom, v čem žijí, vyhovuje jim to.

Vaši mámu pití manžela zlomilo.Našla si svůj svět ve kterém chce věřit tomu,že problémy nejsou,že on problémy s pitím nemá.I to se stává.Je to únik z reality,která byla pro ni hodně tvrdá.Škoda,že nenašla sílu od něj včas odejít.nemějte to mámě za zlé-snažte se přijmout její svět i s ní.Nálady opilého člověka se prudce střídají a stejný dopad to má i na lidi z nejbližšího okolí,kteří jsou neštastní ale mají strach.i ona prošla velikým zklamáním,které ji změnilo.

Děkuji moc Libě i Janě. Chtěla bych ještě doplnit víc informací a poprosit o radu ohledně mých vlastních dětí - co a jak jim o babičce a dědovi případně říct, aby se jich nebáli a neměli o ně strach, jestli to je vůbec možné.
V původním dopise, aby nebyl příliš dlouhý, jsem nenapsala o své životní zkoušce - jsem vdaná podruhé, první manželství bylo bohužel také s alkoholikem. Stalo se to tak, že ačkoliv (nebo právě proto?) jsem od malinka měla k alkoholu odpor a jsem celý život abstinentka, potkala jsme na vysoké škole spolužáka, který se divil, že si jediná mezi spolužáky dávám v restauraci kofolu, když ostatní pijí všelijaký alkohol. Řekla jsem mu tehdy, že mám ve svém blízkém okolí člověka, kterého alkohol ničí. Tento spolužák začal o mě tehdy usilovat (pochopila jsem až dodatečně, že mě citově vydíral, abych se o něj postarala), byl inteligentní, ale zdál se mi čím dál víc nemocný. Tvrdil, že po své matce zdědli problémy s vnitřními orgány a já to neměla kde ověřit (jeho matka také pila), takže jsem jej litovala a on mě vlastně citově vydíral tak dlouho, až jsem svolila ke svatbě. Moje rodiče mi k mému tehdejšímu údivu svatbu nevymlouvali, on se jim líbil, choval se podobně jako táta - ve dne např. spal, když mu nebylo dobře.. Bála jsem se jej, ale nenašla v sobě dost síly nemocného člověka opustit. Bohužel jsem neměla hodnověrné informace o jeho stavu; když by mi někdo řekl, co je jeho skutečný problém, byla bych utekla. Jenže kvůli lékařskému tajemství mi nic neřekli ani na krizovém centru psych. kliniky, kam jsem jej doprovázela, když prodělával delirium, to jsem již byla na počátku těhotenství. Lékař mi tehdy poradil na uklidnění třezalkový čaj..bývalý manžel pil vodku a džus, cítit to nebylo, dělal to potají, takže trvalo ještě několik měsíců, než jej zahlédla moje sestra a prodavačka z naší ulice. Ještě těhotná jsem mu řekla, že půjde-li se léčit, počkám na něj, jinak je konec. Tehdy si bez váhání vybral sebe, já byla najednou ta nejhorší, léčit se nechtěl. Léčení nakonec absolvoval na nátlak svého otce, neúspěšné, rozvedli jsme se a před 4 lety zemřel, nebylo mu ani 30 let. Z tohoto manželství mám moc šikovného syna, je mu 10 roků. Biologického otce nepoznal, ten se o něj nezajímal. Biologická babička také ne (je alkoholička), v synových 4 letech se začal zajímat biologický děda, kterému vlastní syn zemřel. Když byl syn batole, bydlela jsem s ním u rodičů, když se narodil, chyběly mi už jen závěrečné státnice na VŠ,studovala jsem pak ještě další stupně VŠ a ze stipendia a rodičovs. příspěvku splácela byt v jiném městě, kde od synových necelých 3 let žijeme. Mamka má však k synovi majetnický vztah, nahrazuje jí zřejme jak manžela, tak vlastního syna(říkala mi kdysi, že chtěla mít syna místo dvou dcer). Snaží se svému vnukovi proto organizova letní prázdniny, zlobí se na mě, že za ní dost nejezdíme (ono to ani nejde, bydlíme daleko), nebere vážně mé letité prosby, aby jej tolik nekrmila sladkým a tučným jídlem. Vím, že babičky tohle běžně dělávají, ale syn po pobytu v délce 10 dní přibral minule 4 kila...
Můj současný manžel si nejstaršího chlapce nezrušitelně osvojil,seznámili jsme se v synových 4 letech, získali jsme tak úplnou, krásnou rodinu, manželovi rodiče jsou hodní lidé. Syn už si také všiml, že moje maminka střídá nálady, nerad s ní telefonuje, protože mu příliš "domlouvá", jindy ho ale zase příliš rozmazluje a nechává ho sedět hodiny před TV, PC, neomezeně mlsat. K našim dvěma mladším synům mamka má zcela jiný vztah, dokonce si plete občas jejich jména. Moje otázka, když to zjednoduším, je, jestli můžu a mám nejstaršího syna k našim posílat na delší návštěvy, aniž by mu to nějak ublížilo (?) Mamka mi také tvrdí, že když o něj stále projevuje (i když od počátku pouze povrchní) zájem jeho biologický děda, měl by možnost synka navštěvovat, kdykoli o to projeví zájem - tyto návštěvy se odehrávají právě u mých rodičů, tak dvakrát třikrát za rok, dozvídám se o nich až zpětně, syn dostane většinou několik stokorun jako dárek (nenapsla jsem ještě, že po rozvodu jsem od manžela nedostala výživné ani pro sebe, natož pro dítě, ani žádné jiné peníze z této strany). Mám tedy dál tyto návštěvy umožňovat, když právně a snad ani morálně nemá biologický děda na setkávání právo?
Díky, hezké dny, Olga.

Olgo,věřím,že máte strach o syna.Vidím taky,že máte naprosto jiné názory i přístup k tomu všemu.Bránit vlastnímu dítěti aby se stýkal s prarodiči není příliš vhodné.Je rozumné říct,že babička i děda jsou nemocní-což jsou.Děda alkoholik,závislý na alkoholu a babička se stala závislá na dědovi a jeho emocích.Mluvte o tom se synem.Je důležité aby porozumněl co alkohol způsobuje.Toto se mu může v dospělém životě hodit,když o tom rozumně bude uvažovat.K závislosti může mít indispozice po otci.Co se týká přístupu vašich rodičů?Syn není malý a toto bych nechala bez komentáře-možná,že váš syn sám začne odmítat návštěvy u nich.Pak bych se řídila jeho přáním.Co se týká peněz od dědy-zkuste mu navrhnout,že mu je budete spořit.Souhlasím s vámi,že by dítě nemělo disponovat s velikým kapesným.případně at´si šetří sám,částky si zapisuje které dostává ale i ty,které vydává včetně toho za co je vydal.I toto se mu bude v dospělosti hodit stejně jako jeho vlastní zkušenosti

Dobrý den, díky ještě jednou. Ano, řeknu synovi, že jsou prarodiče nemocní, takto jsem mu před lety vysvětlila i to, proč pro něj nechodí do školky žádný tatínek. Řekla jsem mu, že jeho tatínek byl moc nemocný, a proto s námi nemohl zůstat a starat se o něj. Byly mu jen 4 roky, ale netajila jsem mu ani to, že alkohol je nebezpečný - sám se mě ptal, když viděl před večerníčkem v televizi reportáže o alkoholicích na ulici. Potom jsme potkali mého současného muže a syn jej úplně přirozeně přijal za tátu. Alkohol, alespoň zatím, odsuzuje, stejně tak nemá rád kuřáky. Doufáme s mužem, že se nám podaří výchovou jej odradit od toho, aby své případné životní krize řešil pitím.
Díky, že jste měla pochopení pro mé dotazy. Pomohla jste mi, i paní Liba.
Olga.

Olgo, Vy se starejte o svou rodinu, rodiče Vás jen zneužívají, není to schválně, jsou fakt nemocní, opičí lásku k prvnímu vnukovi berou jako výkupné, špatné svědomí.....ničí ho, jistě ne naschvál.Toho druhého dědy je mně líto, určitě je mu smutno, zažil a zažívá s alkoholem peklo, možná k vnukovi nemohl, nevím.Nezlobte se na něj, odpusťte, uleví se i Vám.A synovi klidně řekněte, jak vše je, bylo.Ty děti nejsou blbý, pochopí víc, než si myslíme a vezmou to celkem v klidu.Naši vnuci o mém alkoholismu dávno ví, bavíme se spolu vážně o této nemoci, o AA.......A není rodič ten, kdo dítě udělá, ale ten kdo ho vychová.A syn má další prarodiče, i tátu.

Libo,
díky i Vám. Ještě k tomu druhému, biologickému dědovi. Mám s tím odpuštěním zatím problém. Jeho jsem se totiž ptala, když manželovi bývalo zle, jestli neví, z čeho to má, on však zarytě mlčel, nechal mě trápit. Ani potom, když se syn narodil, o nás (o mě a dítě) neprojevil žádný zájem, a to ho k tomu mohl soud donutit, měl podpůrnou vyživovací povinnost. Zvala jsem ho dokonce na návštěvu, nepřijel. Já jsem byla velice naivní a vděčná pak alespoň za ten klid od celé této rodiny, nežádala jsem proto soud ani o to základní, co mně a dítěti náleželo. A tento člověk, jakkoli se jistě musel trápit, to mu neupírám, se objevil u nás poté, co svého syna již "odepsal" s tím, že chce moje dítě -své vnouče, o které původně vůbec nestál - vídat. Ne dát mu peníze do života nebo omluvit se nám, ale že ho chce prostě vídat...mám s tím opravdu stále problém, i když věřím, že jednou vše odpustím. Synovi jsem už pověděla, jak to bylo, věcně, zdá se, že je opravdu v klidu. Vy musíte být moc statečná žena, obdivuji, že jste se vyléčila a přeji už jen klidný a šťastný život. Olga.

Oli, vyléčená nebudu nikdy.A přála bych Tobě, vnukovi i dědovi najít čas na poklidné popovídání, musel si fakt vytrpět své, žena i syn alkoholici, styděl se, bál se Ti něco říct-věřila bys mu?-, ..nevíme.Stárne, dochází mu to,smutní, a kluk má na něj také právo.Doufám, že Tě zlost přejde dřív, než ten pán zemře.Možná je vše jinak, jenže, jak se vše dozvíš?Zkus mu popřát k Novému roku, a uvidíš, jak dál.

Libo, díky, to je vše pravděpodobné, co píšete. Musím to zkusit se mu ozvat. Viděla jsem jej naposled osobně, když měl syn ty necelé 4 roky a on se najednou objevil, mluvila jsem s ním klidně a řekla mu i to, že mu odpouštím, vídat ho ale sama pořád nemám sílu. Víte, ale on nežije sám, mám zprávy o tom, že žije u své dávné přítelkyně z mládí a těší se z její rodiny včetně vnuků.
Taky se nejdřív musím nějak srovnat s tím, co jsem tušila, ale nepřipouštěla si: že moji rodiče oba jsou nemocní a nemůžu jim pomoct..a že v nich nemám oporu, v jakou jsem vždy věřila. A je tu ještě moje sestra, je o dva roky mladší a od malička dost labilní, ale taky si nenechá nic líbit, dovede být hodně nepříjemná, hádavá. Rozešla se s přítelem, žije sama, její práce je málo placená, užívá už skoro dva roky antidepresiva a s našimi rodiči si taky nerozumí. Stalo se nedávno, že s ní naši přestali úplně mluvit, hodně se vzájemně rozhádali a já jim dělala prostředníka. Vidíte, už jsem napsala vlastně vše, co mě trápí, ani jsem nechtěla toho tolik psát. Zdravím a díky za všechny dopisy. Olga.