Alkoholik

Jardo,
ještě bych chtěla dodat, je jasný, že relaps hrozí každému z nás alkoholiků.
Děkuji, že jste zde napsal a sdílel zkušenost s maminkou.

Dobrý den,
jak bylo mnohým z vás jasné, matka se nastavené ruky nedokázala chytnout. Po návštěvě Ambulantního zařízení Alma a kontaktu s psychiatričkou přichází dva relapsy v rozmezí dvou dnů.

Naše snaha jí pomoct a změnit prostředí díky možnosti být u strýce se mění na "pohodlí" ve kterém nemusí na sobě pracovat, stačí se užírat svými pocity vinny a zmaru a pak si zajít pro lahev vodky.

Strýc vystřízlivěl i ze spoluzávislosti a dnes jí hodlá postavit na vlastní nohy. Já jsem ještě svázán. užírám se pocitem, že když jí nechám napospas osudu tak se upije jako se to skoro podařilo před 14 dny.

Neslyší nás, lže nám o kontaktu s psychiatričkou (přede mnou nechávala prozvonit číslo a říkala mi že psychiatrička je na dovolené) Lže o dávkování prášků (vymyslela si že dostala prášky na potírání chuti na alkohol) a mohl bych pokračovat.

Motivovat jí do léčby je v tuto chvíli nemožné, vše odbývá větou:"zvládnu to, zítra už to bude lepší."

Dnes se hodlám spojit s trojuhelníkem Alma-psychiatrička-příjem v Bohnicích, kde mi jistě potvrdí, že pokud nepřijde rozhodnutí ke změně z její strany tak s tím nic neudělám. Nutně potřebuji též najít odbornou pomoc pro sebe, protože cítím že se brzo složím taky.

Děsí mě hloubka propasti kam může spadnout, děsí mě, že přijde o práci a propadne do neřešitelnosti svých dluhů. Děsí mě, že se upije.
A děsí mě že jediné co v tuhle chvíli můžu dělat je dbát na svojí bezpečnost. Víc než předložením všech dostupných kontaktů, vylíčením svých pocitů a snahou podpořit jí v řešení ji pomoct nemůžu, děsí mě ta bezmoc.

Máme za sebou telefonát ve kterém si alespoň nahlas vyslovila že jí naší pomocí jen podpíráme a musí to chtít sama. Jede tedy zpět do svého bytu a chce se tomu postavit sama. Její snaha řešit to ambulantně za pomoci jiných léků než antabusu mi přijde neúčinná. Ale, je to na ní že? V kontaktu s psychiatričkou a ambulantním zařízením je. Teď tedy myslet na sebe.

Ani nevíš jak moc ti rozumím a naprosto chápu tvé pocity. Jsem na tom úplně stejně jen s tím rozdílem, že mě se upíjí otec a už je skoro na dně (Nebydlíme spolu a poslední 3 měsíce se už ani nevídáme. Přišel o práci, nemá žádný příjem, bydlí u kamaráda). A já blbec ho v tom podporuju, dávám mu peníze aby chudák neumřel hlady, ale jemu jde jen o chlast. V neděli byl odtržen od flašky rumu (ano, každý den dá flašku), protože penízky prostě došly a já odmítám jakoukoli další podporu krom jídla. Dnes je tedy druhý den bez chlastu, tak čekám co se bude dít (před půl rokem měl epi záchvat s následným deliriem). Po tahu, který trval asi 20 dní prostě musí něco přijít. Dnes jsem s ním telefonovala, prý je mu už lépe a světe div se, chtěl zase peníze... A já pořád přemýšlím, zda nejsem moc zlá... Je to normální? Oni nás využívají, chtějí jen chlast, nechtějí nic změnit a my máme výčitky? Musíme konečně otevřít oči a soustředit se na sebe a svůj život! Drž se, moc na tebe myslím.