Alkoholik

Ahoj jsem Ondra a mám problém s alkoholem.Je mi 27 let a piju už docela dlouho ale posledni rok je to až moc sice nepiju každý den ale když začnu nemužu to zastavit.Druhý den mam hroznou morální kocovinu že se mi nechce ani vylézt z postele sem sám na sebe hrozně naštvanej ale za dva dny sem znova v hospodě a jedu zas na novo.Problem je ze si nejak nedokážu říct ne vydělávám docela dobré peníze a skoro všechny utopím v chlastu.Bojím se to říct rodičum nechci ji přidělávat starosti.nevím co mám dělat příjde mi to hrozně složitý napsat všechno.

Věem přeji krásný den. Ani nevím,kde začít. Poprvé jsem se opila v 15, intenzivně (v podstatě každý den) piji dva roky. Netrvalo dlouho,kdy se k alkoholu přidala tráva,ze které jsem však již úspěšně venku (alespoň doufám). Z kombinace alkohol-tráva jsem se doslova zbláznila a skončila na dva měsíce v léčebně v Dobřanech. Teď bojuji s alkoholem, zatím bohužel neúspěšně. Přesně za sedm dní nastupuji do léčebny a mám z toho strach. Nevím,co od toho mám čekat...Vždycky jsem si myslela,že lidská svoboda je jedna z nejdůležitějších vlastností člověka. Najednou jsem však zjistila,že jsem naprosto svázaná a omezená svojí závislostí. Nikdy jsem se necítila tak bezmocná. Připadám si jako malé dítě, kterému chtějí vzít jeho nejoblíbenější hračku. A já nechápu proč. Proč už si s ní nemůžu dál hrát? Já v podstatě ještě jsem malé dítě. Je mi pouhých 22 let. Nikdy jsem nahlas neřekla, že jsem alkoholik. Nedokážu to. Nevěřím tomu. Ačkoli mi to všichni kolem říkají. Rodina, přátelé, doktoři. Mám pocit,jakoby mě někdo zavřel mezi čtyři stěny a řekl:"Tak bojuj!"...ale já nevím jak...

Evi,nejsem na tom tak zle jako ty ale alkoholik jsem. Píšu to tady veřejně ale nahlas jsem to do očí nikomu neřekla. Dokázala jsem pít tajně, takže i kdybych to teď veřejně prohlásila, tak by si okolí a rodina mysleli, že jsem se zbláznila. Začala jsem to řešit ambulantně a jsem přesvědčená, že to zvládnu. Ale chápu o čem tady píšeš. Pro mě je představa nástupu do léčebny hrozba, nedovedu si to představit, je to pro mě noční můra ale když už jsi tak daleko, že nastupuješ, tak věř, že ti to pomůže a že to zvládneš. Držím ti pěsti

Evi, ještě jedna věc, bude to znít asi hodně divně, ale vlastně ti docela i závidím to, že jsi pro svoje okolí alkoholik a všichni vidí jediné řešení v tom, aby si šla do léčebny. Já vím, že problém s alkoholem mám, ale dokázala jsem pít tak, že o tom vlastně nikdo neví, a je mě hanba to někomu říct. Nemám odvahu se svěřit manželovi, i když spolu máme skvělý vztah. Stydím se. Jsem vzorná manželka, která problémy nemá, naopak z problémů pomáhá ostatním. Dostala jsem se do toho sama a musím se z toho sama dostat. To je můj cíl. Třeba píšu úplnou hloupost, ale ty se vrátíš z léčebny s nálepkou alkoholika a tvoje okolí k tobě bude tak přistupovat. Já hledám nejrůznější lživé výmluvy proč pít nebudu.

Návod k nápravě? Velmi jednoduchý a na 100% funkčí. Nevymlouvat se na kdekoho a na kdeco. To jsou RACIONALIZACE. Nehrabat se v minulosi, neskuhrat. Nevezmete-li veškerou vinu za svoje pití na sebe, nemáte šanci se vyléčit. Někomu se to zdá kruté a proti srsti. V té situaci jsem byl i já. Až jsem si jednoho dne přiznal, že za všechno si můžu já, nastal zlom a všechno šlo jak po másle. V člověku se všechno příčí proti tomu vzít všechnu vinu na sebe, ale je to nejúčinnější metoda jak nad alkoholem vyhrát. Tato finta platí ve všech oblastech života.
Jakmile se to povede, můžete se plně soustředit na sebe a nezdržovat se zbytečnými úvahami jak vám kdo kdy ublížil a ubližuje. To je naprosto zbytečné a nic vám to nepomůže.

S nálepkou ano, ale to je nálepka označující kvalitu člověka. Já se s nálepkou chlubím. A mnozí vám ji budou závidět. Je to větší úspěch než zdolat 10 hor 8mi tisícovek. A s nálepkou si zachráníte život.

Závislost na alkoholu jsem si dobrovolně koupila, je to můj problém a můžu si za to sama, ale rozhodně se nehodlám řídit radou: pít co nejvíc, aby se člověk co nejdříve dostal do léčebny. Neroztahovat to na celý život. To bychom potom mohli zrušit všechny AA a AT ambulance, propustit všechny, kdo se nám tam snaží pomoct a všichni se můžeme hned nechat zapsat do léčebny. Mám o své nálepce důstojnější představu.

já tedy musím doufat,že mi ambulantní léčba pomůže,protože do léčebny jít nemůžu určitě a to protože jsem na mateřské dovolené a vychovám 21 měsíčního syna,který mě potřebuje,určitě každého napadne,že můj syn hlavně potřebuje zdravou abstinující matku a tou se stanu jen po absolování lečby v léčebně.již jednou jsem v léčebně byla a to mi bylo pouhých 22 let,po skončení léčby jsem 5 let nepila vůbec.pak jsem si začala myslet,že jsem starší a rozumnější a zvládnu se občas napít ve společnosti,aniž bych měla nějaký problém,je to samozřejmě hloupost.další tři roky jsem se opravdu napila jen tak dvakrát až třikrát do roka,bylo to sice vždy úplně na doraz,protože můj hlavní problém je že nemám záklopku.nyní jsem ve stádiu,kdy mám veliké problémy v manželství a já začala popíjet mnohem častěji,upozonila bych na to.že nikdy mě nenapadne pít když jsem se synem sama,ani si na alkohol nevzpomenu.horší je to když jdu do společnosti to se neudržím.jenže inntervaly mezi abstinováním a pitím se nebezpečně zkracují,je fakt že už jsem se napila i sama doma,ale syna jsem v té chvíli neměla u sebe.když jsem měla poprvé problém s alkoholem,tak jsem pila každý den,teĎ bych řekla,že jsem se přesunula do role kvartálního alkoholika,ale bojím se že se to může za nějakou dobu přehoupnout do každodenního pití.poslední alkoholickou epizodu jsem měla tento pátek a předtím na silvestra,ten interval se opravdu zkrátil hodně.takže zítra volám panu primáři u kterého jsem se léčila.ráda vám sem časem napíšu zkušenost s ambulantní léčbou,zda se to dá zvládnout tímto způsobem či ne.tak mi držte palce.

Ahoj všem,kteří možnost jít do léčebny vnímají jako poslední zastávku,kdy prohrávají boj s alkoholem a poslední nevyhnutelné rozhodnutí,které se možná může stat i skutečností.Psal jsem zde o tom,že mám důvody, ne výmluvy, tam nejít.Okamžitě nastaly reakce a psali mi příspěvky lidé,kteří léčebnou prošli,že jsem makový,na tvarohový,že se vymlouvám,že lžu sám sobě,že jsem........a jít do léčebny ,je to nejlepší řešení.Počítám s tím.Jenom bych se chtěl těm tkzv.polepšeným také pochlubit.Když mi bylo osmnáct ,dostal jsem pohlavní nemoc.Moc jsem se tím trápil.Nakonec jsem skončil v léčebně.Tam mně uzdravili a dnes mohu napsat,že přes 33.let abstinuji.Chlubit se, ale není účelem mého příspěvku.Domnívám se,že my zkažení a nepolepšení víme,že se můžeme nechat odvézt do léčebny,že tam řekneme,tady mně máte a starejte se,nebo se mnou něco udělejte,že to budeme mít placeno od VZP.A pak tu snahu ošetřujících lékařů budeme křičet do světa.Ale stejně si nakonec(ať chceme nebo nechceme)budeme muset přiznat,že jsem v podstatě dokázali jen to,že jsme našli odvahu zvednout zadek a dojít do té léčebny a přizpůsobit se.
Moc bych si přál,kdyby do této rubriky napsal něco člověk,který si dokázal poradit sám se sebou a prostě si řekl dost,jít tam nemůžu, končím s pitím.To by bylo úžasné!
Tohle psaní je o tom,že do léčebny jít nechceme.My víme,že tam třeba nakonec stejně dorazíme.Spíše bych zde ocenil příspěky s tématem:vím o svém problému,snažím sa najít jiné řešení než léčebnu,pojďme to zkusit společně se podpořit,dokážeme to i bez léčebny. Ahoj.

No, to by bylo Jindo perfektní,kdyby to někomu vyšlo jen s AT. Tady je možnost sdílet se s pocity ( které nejsou jenom černobílé) a ne jenom fakty (i když jsou také důležité).
Květa

PS. Kéž to Jana zvládne. Proč ji nepodpořit. Udělala hodně, že si to uvědomuje a chodí na AT.