Alkoholik

Sice to není moc pozitivní reakce, ale raději bych volila jinačí léčebnu či detox než jsou Bohnice. Už jen ze své vlastní zkušenosti. Jsou jiné a lepší a i kvalitnější léčebny než Bohnice. Brno, Jihlava a nebo Bílá Voda či Korměříž. Já mám zkušenost jen z Brnem a Jihlavou, ale další města co jsem uvedla mám informace od známých.

Nezbyde ti než odejít, v žádném případě nezachraňuj, když nechce. Je to jeho volba. Obavy nemám v tuhle chvíli o tvého přítele, ale o tebe

Souhlasím s Ivanou, Bohnická léčebna, aspoň pro mě, už nikdy! Mám a měla jsem problémy s alkoholem. Většinou jsem nějaké ty měsíce vydržela abstinovat, ale pak bylo zle. Na radu přátel(lékařů)jsem nakonec souhlasila, že absolvuji odvykací léčbu v Bohnicích. Šla jsem tam sice po dlouhém přemlouvání, ale víceméně dobrovolně. Ještě předesílám, že kromě občasné přemíry alkoholu jsem mívala panické ataky úzkosti. No a ty jsem zapíjela alkoholem. Zpočátku to šlo, nicméně léty jsem se propracovala k alkoholové závislosti.
Ale zpět k Bohnicím. Naštěstí jsem nemusela absolvovat "horní detox", protože jsem přejížděla z psychiatrického lůžkového oddělení jiné nemocnice. Na horním detoxu vás zbaví akutního absťáku a pak buď odejdete - s cejchem nevyléčitelného (P.S. - po pouhé jedné návštěvě horního detoxu a chování sester se odchodům nedivím) anebo nastoupíte na "dolní detox".
Tady musím říct, že lékařka zde ordinující byla erudovaná a hlavně velice lidská se snahou nám alkoholikům pomoci.¨
Některé z nás pacientek (oddělení je pouze ženské, mužské je v jiné budově)byly dost vystrašené, nicméně odhodlané se se svou nemocí prát. Většina z nás se snažila spolupracovat a tak jsme postupně opouštěly detox a šupajdily na uzavřené oddělení Bohnické protialkoholní léčebny.
A tady to začalo. Nehodlám zde zcela zpochybňovat léčebné metody, hodlám poukázat na přístup a erudici zdejšího
personálu. Chápu, že je potřeba, abychom se my alkoholici naučili kázni a sebeovládání. Chápu systém bodování,chápu, že nejsme v lázních, ale v léčebně.
Ovšem co nechápu, byla př. erudice zdejších psycholožek.
Možná je to tím, že jsem měla možnost srovnání. Dvě mladé kočeny jely podle jednoho scénáře, který je buď naučili při studiu nebo který jim předestřeli vedoucí lékaři tohoto oddělení. Aspoň mě tedy nic nového nenaučily. Co mě poučilo, byly osudy mých spolupacientek.
Další věc - přístup sester, možná součást léčby?
My jsme pro některé z nich nebyly ani lidské bytosti, pouze nějaký odpad, naprostá spodina společnosti. Žádné vcítění se, žádná pomoc... Jen pro příklad, když jsem si šla pro prášek na uklidnění (předepsaný zdejším lékařem) abych mohla usnout, dostalo se mi odpovědi, že já přece spát nemusím, vždyť přece druhý den do práce nejdu, tak proč bych se potřebovala vyspat, že..
Teď to už zkrátím. Dle mého názoru šest týdnů ve zdejším zařízení je až dost. Pro další abstinenci buď postačí nebo ne.
Věřte mě alkoholičce, že bojovat s touto nemocí je velice obtížné. Je to na celý život a velká frajeřina od těch, kteří to zvládnou bez následných excesů.
Ještě k mým spolupacientkám. Dobrá polovina z nich vydržela zdejší léčbu jen proto, aby je nevyhodily z práce, aby jim nevzali dítě, aby vyhověly rodině. Těm, které se rozhodly, že
odejdou dřív, nebyla léčba hodnocena jako úspěšná, prostě zklamaly. To si mohly dovolit jen některé, finančně zajištěné.
Pro ostatní to byla jen cesta k ještě většímu vyloučení ze společnosti, cesta ke dnu.
Já jsem tam ty tři měsíce vydržela, neviděla jsem jinou cestu, jak si zajistit své tehdejší zaměstnání. V Bohnicích mě udržely jen návštěvy mého manžela, v posledních týdnech tajně držený mobil a malé množství tajně přinesených "návykových" prášků na zklidnění, které v nezměněném množství užívám dosud(již několik let)s vědomím mého psychiatra.
Já blázen jsem se poslední den přiznala k tomu, že jsem užívala i jiný lék, než mi byl předepsán v daném zařízení.
A bylo. Protože pracuji ve zdravotnictví, tak následovalo nedoporučení, resp. zákaz práce v oboru.To by mě a mou rodinu odsoudilo k žebrotě. Bohužel nebo bohudík, naši rodinu živím. Ale to už je jiný příběh.
Naštěstí mě moje obvodní lékařka zná natolik, že zprávu z Bohnic nepovažovala za absolutní. Proto stále pracuji ve svém oboru, nějaký úlet jsem měla, ale snažím se držet zuby nehty.
Jde to, jde to strašně těžce, ale jde to. Neházejte flintu do žita, když selžete. Začněte znovu, hodinu po hodině, den po dni. Každý den bez alkoholu je pro vás vítězstvím.
Zlomte vaz! Alena

Ještě jedna důležitá věc. Ve svém příspěvku jsem líčila pobyt na ženském oddělení pražské léčebny. Na mužském je pan primář Nešpor. Tento vzácný muž nás vedl jedenkrát týdně na cvičeních jógy. Z celého jeho výrazu, chování, bylo cítit snahu pomoci a pomáhat, bral nás jako důstojné bytosti, byl jako jedním z nás. Pane primáři, vřelé díky. Jste jeden z těch, pro něž je jeho práce posláním. Alena

Také jsem podobně smýšlela chvilku o personálu léčebny, kde jsem byla , dávno vím, že ti lidé nemají zájem pacienty buzerovat, urážet.....vím, jak je těžká, vyčerpávající práce s alkoholiky, většinou zbytečná,věřím, že lidem pečující o nás nemocné , záleží na tom, abychom dokázali přestat pít, obdivuji je, vážím si jich.

Líbo,
nedá mi to, abych na váš příspěvek nereagovala.Už dřív jsem psala, že máte můj respekt a nyní o to větší, když jsem četla vaši reakci na Alenu.Jste mimořádně moudrá osobnost, bez ohledu a možná i díky tomu, čím jste si prošla.
Já na detoxu nikdy naštěstí nebyla jako pacientka, ale jezdila jsem tam za bratrem a snad mohu posoudit lékaře i sestřičky takto z dálky.Taky je moc obdivuju,jejich práce má minimální výsledky, hrozí jim syndrom vyhoření, přesto a to přímo v Bohnicích se chovali moc hezky i ke mně, a co vím od bráchy, že i k němu velmi, velmi slušně.To, že tam je přísný režim, je dle mého ok, klidně bych to i zpřísnila, nemoc alkoholiků je dle mého sebestřednost, sebelítost, zpovykanost, slabošství a řád opravdu potřebují!
Lékaři i sestřičky podle mne tam mají svatozář!!Je zcela jistě možné třeba i osobní selhání jednotlivců,atp., to bych nepopírala.
Pan primář Nešpor je respektovaný odborník na závislosti a dle mého zasvětil celý život lidem, o které by se druzí ani nezajímali!
Danny

Pro Danny,
dobrý den, jen krátce, nemám teď prostor pro delší vyjádření.
Ve svém přípěvku jsem hodnotila pouze ŽENSKÉ oddělení Bohnické léčebny.
O primáři Nešporovi jsem se vzápětí vyjadřovala jako o vzácném člověku.
Tolik prozatím...
Alena

Aleno,
máte pravdu, já opravdu nevím, jak to vypadá na ženském oddělení a věřím, že máte takové špatné zkušenosti.Taky si myslím, že to je pro člověka strašně těžké, když se odhodlá jít do léčebny a je citlivější než jindy na jakékoli nepěkné chování.Prostě cením si lidí, kteří se odhodlali k léčbě a věřte mi, že vím , o čem mluvím, bratra nemůžu přesvědčit, aby se šel léčit.Tak jsem jen popisovala zkušenosti z mužského oddělení, protože jsem to považovala za fér vůči zdravotníkům.
A určitě moje krátké, velmi krátké zážitky nemůžu porovnávat s vašimi.
Mějte se
Danny

Dobrý večer,nedá mi to nezareagovat. Především, to že se střední a nižší zdravotnický personál k pacientům chová nevhodně, naprosto bez úcty a nadřazeně, není problém jen psychiatrických oddělení.
Sama jsem Bohnicemi prošla, a s personálem jsem neměla sebemenší problém, protože jsem hned od počátku dala najevo, že nejsem jejich podřízená, nejsem chovanec a nejsem vězeň. Jsem pacient, řádně si platící zdravotní pojištění a daně, díky čemuž oni mají práci a tou je pomáhat pacientům. Zhruba tak jsem reagovala při prvním konfliktu, kdy jsem se se sestrou dohadovala o to, jestli má nebo nemá právo sebrat mi můj vlastní olivový olej k dochucení jídla. Od té doby jsem si na ničí chování stěžovat stěžovat nemohla.
Neříkám, že si nevážím práce zdravotních sester a ostatního personálu nemocnic, ale vážím si jen práce těch, které jí dělají dobře! Stejně jako práce řidičů autobusů, pekařů, pokladních atd.

Danny, tady Vás cituji
"nemoc alkoholiků je dle mého sebestřednost, sebelítost, zpovykanost, slabošství!"
Víte Danny, tohle je názor mnoha lidí, kteří sami na sobě nepocítili obludnost téhle nemoci.
Bylo by strašně jednoduché si říct, tak, a odteď nebudu pít.
To by pak léčebny mohli zrušit.
Ale pro nás je výhrou každý den, hodina či minuta, kdy nepijeme.
A odsoudit někoho je strašně jednoduché.
Já jsem se po Bohnické léčbě ještě další rok nemohla dát dohromady. Byla jsem vyplašená, nejistá, všeho jsem se bála.
A v boji s démonem alkohol je potřeba sebrat všechnu sílu.
Bohnická léčebna mi tu sílu vzala.
Při léčbě byly světlé chvilky, za které jsem byla vděčná.
Hodiny jógy s primářem Nešporem, rozebírání kapitol z bible s panem doktorem Prokopem a jejich poučení pro naši dobu i naši chorobu. (podotýkám, že jsem ateista, ale ta sezení byla velmi podnětná), služby sester, které měly pochopení.
Jinak mám pocit, že metody léčby v Bohnické léčebně jsou zkostnatělé a jedou pořád ve stejných kolejích.
Alena