Co se alkoholu týče, nikdy jsem se mu nebránil, ba naopak, alkohol je mým věrným průvodcem v dobách zlých i dobrých, při různých příležitostech nebo jen tak, bez důvodu, mezi lidmi, ale úplně nejraději o samotě a bez omezení. To vám potvrdí skoro každý, kdo mě zná trochu lépe.
V rodině z matčiny strany se pije, ale nevím o nikom, kdo by se s tím potýkal tak, jako já, ale samozřejmě nevidím do pozadí ostatních.
Alkoholismus jsem viděl od malička u dědy, ale ne tak často. Prarodiče bydleli a
Co se alkoholu týče, nikdy jsem se mu nebránil, ba naopak, alkohol je mým věrným průvodcem v dobách zlých i dobrých, při různých příležitostech nebo jen tak, bez důvodu, mezi lidmi, ale úplně nejraději o samotě a bez omezení. To vám potvrdí skoro každý, kdo mě zná trochu lépe.
V rodině z matčiny strany se pije, ale nevím o nikom, kdo by se s tím potýkal tak, jako já, ale samozřejmě nevidím do pozadí ostatních.
Alkoholismus jsem viděl od malička u dědy, ale ne tak často. Prarodiče bydleli asi 60 kilometrů daleko, a tak byla jen otázka, jak zas bude vypadat, až přijedeme. Někdy byl střízlivý a opravoval s námi, dětmi, motorky, jindy jsme tam přijeli a děda byl celý víkend v lihu, buď v hospodě anebo doma, ale ve svém kutlochu a někdy se na nás ani nepřišel podívat. Ale nejde o dědu, ten se propil do selhání jater, jde o mě.
Nevím, jestli tyhle "zážitky" z dětství způsobily, že bych časem dopadl podobně, nicméně když jsem se v 15ti letech na čarodějnice poprvé opil, tak to bylo super, namíchal jsem fernet, rum, víno, nějaká ta piva a kdoví co ještě. Byl jsem na kaši a ani trochu si nevzpomínám, co se dělo, když pro mě přijela máma.
Asi tak začala moje alkoholová kariéra a musím uznat, že se mi to hned od začátku docela líbilo.
Zprvu mi jen moc nechutnalo pivo, jenže netrvalo dlouho a pivo bylo to hlavní, co mě na střední škole zajímalo.
A na střední dělá člověk blbosti, kdo v pubertě nechodil do hospody, že? Jenže já, pokaždé, když jsem měl příležitost, jsem se opil, jak jen to v mých finančních možnostech bylo. O víkendech, kdy mě pravidelně museli 2 lidi z vesnice táhnout domů, ani nemluvím. Ve škole a na internátu jsem dostal za opilost podmínku a ješte jsem si z toho dělal srandu a chlastal dál. A jelikož jsem to asi moc neuměl, tak jsem postupně přišel o většinu kamarádů.
V té době jsem taky začal dělat do muziky a fungovat v kapele. A chlast k tomu prostě neodmyslitelně patří…
Po škole jsem začal pracovat a to byla doba, kdy jsem se těšil na vlastní peníze a na to, jak už se nebudu muset v chlastání omezovat jen na to, co dostanu doma.
Jenže moje práce byla taková ta, jak běháte po chodníku s deskami v ruce a nabízíte služby mobilních operátorů. Poté jsem se dostal k prodeji pojištění a to byla doba, kdy se mi i dařilo ukecat spoustu lidí, což mělo za následek poměrně pěkné peníze na dvacetiletého kluka, někdy dokonce i dvojnásobek toho, co vydělali naši dohromady ve fabrice, což mi hrozně zvedalo sebevědomí. Byl jsem frajer, jezdil autem do hospody s tím, že z ní autem taky odjedu, a to klidně po několika pivech a panácích, kdy jsem sotva našel klice od auta. V hospodě jsem se vychloubal a čím víc jsem pil, tím víc jsem byl okolí na obtíž.
Myslel jsem si, že prachy budu vydělávat furt, tak jsem si vzal úvěr a měl leasing na auto.
Jenže já hrozně nutně potřeboval přes hubu, tak se stalo, že to moje obchodování přestalo nějak fungovat, já neměl z čeho žít, natož splácet, a tak jsem se dostal do maléru. A co bylo ještě lepší, nemohlo to být načasované líp, než na rok 2008/2009, kdy se svět zmítal v krizi a já nejen, že jsem nemohl najít zaměstnání, ale neměl jsem ani nárok na podporu, protože jsem fungoval na IČO a neměl jsem odpracovaných 12 měsíců jako zaměstnanec.
A tak jsem trochu přestal blbnout a když mi kamarád řekl, že berou v nedaleké fabrice, neváhal jsem po půl roce bez zaměstnání ani vteřinu.
Bohužel ve fabrice se musí makat a chodit včas, takže moje rebelské myšlení to bojkotovalo do doby, než mi mistr po třetí oznámil, že už to takhle opravdu nejde a že mě bude muset vyhodit. Najednou mi došlo, že to tak asi vážně nejde a s prosíkem mi dal ještě šanci.
Začal jsem makat a dělat přesčasy, abych napravil škody, které jsem napáchal, začal jsem zase mít svoje peníze, takže jsem to mohl opět roztočit.
A tak, kromě toho, že na mě nebylo kolikrát moc spolehnutí, mi došlo, že jsem vlastní blbostí po krk v dluzích, rozešla se se mnou perfektní holka a já se topím v depresích… a když byla příležitost, tak i chlastu.
A pak přišla další rána - začaly se mi hromadit zmíněné dluhy a exekuce. Zakousl jsem se a na čas začal fakt makat, srovnal jsem si situaci a i když jsem dlužil, stabilně jsem splácel. Pak jsem už nechtěl být sám, tak jsem měl nový vztah.
A jak se mi život trochu srovnal, tak jsem v nové společnosti popíjel. Nejdříve večery u vína, nějaké ty zábavy, diskotéky a pomalu jsem se dostával do problémů, jelikož tehdejší přítelkyně se moc neměla k tomu, aby si našla práci. No a já většinu věcí platil, na což jsem taky později těžce doplatil.
V roce 2012 jsem na prvního ledna přestal kouřit, zato jsem začal mít neodolatelnou chuť na pivo. A tak se stalo, že jsem si nezřídka z nákupu přinesl karton PET lahví s pivem, což je šest krát čtyři piva. A do rána bylo většinou všech 24 piv pryč.
Já měl zas jen kocoviny, prázdnou peněženku, výčitky a jednou jsem dokonce na WC omdlel a musel jsem tak opravit záchod, na který jsem celou váhou dopadl.
Kouřit jsem ale ani přesto nezačal. Jupí…
Abych to celé zkrátil, dopadlo to tak, že i doma na tom po finanční stránce nebyli bůhvíjak dobře, za což z velké většiny mohly moje problémy a já s pěti exekucemi a šestou na cestě jsem se dozvěděl, že mě bývalá přítelkyně podvádí, v té době jsme navíc přes realitku museli kvůli dluhům prodat barák, který jsme zdědili po prarodičích.
Když jsme předávali klíče novým majitelům, tak jsem se poté šel opít, jenže nejhorší bylo, že jsem před sebou měl noční směnu.
Bohužel, ten den mi nikdo nevyšel vstříc, aby by za mě šel na přesčas, tak jsem se ožral z toho celého smutku ze ztráty domova a přítelkyně a šel do práce.
Tam jsem se pustil do vedoucího směny, vynadal jsem mu do kreténů, ať už za mnou nikdy kvůli přesčasu nikdo neleze a ať jdou všichni do p*dele. A tak se stalo, že jsem si druhý den došel pro výpověď, díky bohu na dohodu a bez áčka.
Takže tak jsem během pár týdnů přišel o vztah, dům a práci… a veškeré sebevědomí.
No, neožer se… !!!
Po vyhazovu z fabriky jsem začal pracovat ve zdravotnictví a nebudu lhát… tam se člověk k tomu alkoholu taky dostane. A bohužel jsem to rozjel ještě víc, než doposud. Byly dny, kdy jsem do práce buď nepřišel vůbec nebo přišel, ale ve stavu, kdy teď mohu být vděčný za to, že jsem neprovedl nějaký malér.
V té době jsem se dostal do fáze, kdy jsem od rána myslel na chlast a těšil se, až bude odpoledne. To jsem ještě bydlel sám a moje nová přítelkyně se stavila vždy po práci, občas přespala, ale každý jsme měli svoje, takže vždy, když odjela, jsem přesně věděl, že si "potřebuju" dojít na nákup.
Začal jsem postupně inklinovat k tvrdému alkoholu a stále mi přišlo docela v pohodě vzbudit se s otevřenou lahví whisky vedle postele s tím, že mi o půl sedmé volá kolega, jestli dnes zase nepřijdu…
Když už jsem slíbil, že tedy přijdu, dopil jsem, co zbylo a dorazil. A těšil se na odpoledne, až si to zase načnu.
Po pár letech jsem podal výpověď z finančních důvodů a odešel za prací do Anglie, abych víc vydělal. A samozřejmě jsem si namluvil, že tam!!! rozhodně!!! pít nebudu, protože dostat výpověď v Anglii není to samé, jako dostat výpověď doma.
Jenže opak byl pravdou.
Pracoval jsem na severu Anglie a většinu času mimo práci jsem trávil o samotě zavřený ve svém pokoji.
A tam jsem se vyškrábal na svůj alkoholový Mt. Everest.
Jelikož jsem asi po měsíci začal pracovat pouze na noční směny, míval jsem pak ve dnech volna kupu času přes noc, jelikož jsem přes den spal.
- "A co asi tak mám přes noc dělat? ", říkal jsem si.
Tak jsem si navečer chodil pro pití do nedalekého krámu.
Bylo vážně super, že tam prodávali balení po 10 pivech v papírové krabici, která se mi vešla do batohu, takže venku nebylo vidět, co si nesu. Zachvíli jsem zjistil, že se mi do batohu vejde ještě láhev tvrdého, většinou to byla whisky nebo 2 láhve vína, kdybych měl náhodou málo.
Takže mým cílem bylo zmapovat situaci, jestli v obchodě není nějaký kolega a téměř každodenním standardem se mi stalo minimálně deset dvanáctek a láhev tvrdého, kterou jsem skoro vždy vypil do dna anebo 2 láhve vína, které jsem si ani neobtěžoval nalít do skleničky.
Jednou jsem své pijanské úspěchy korunoval tím, že jsem k ránu zjistil, že už nemám co pít, tak jsem se v 6 ráno sebral a došel si pro tu samou "dávku" do asi 2 kilometry vzdáleného obchůdku. Vzal jsem pár piv na cestu zpátky a pokračoval jsem.
A věřte mi, že 20 piv a 2 láhve whisky už s vámi udělají své.
Nebylo však výjimkou, že jsem si došel pro chlast ráno hned po směně, i když jsem věděl, že večer musím zase fungovat. To bývalo taky poměrně často.
A tak se čím dál častěji stávalo, že jsem první 3, 4 hodiny odbíhal od práce a trávil čas na záchodě s hlavou v míse a pozvracet se třeba 8 krát.
Tímhle stylem jsem žil tak 4-6 dnů v týdnu po dobu několika měsíců. Úchvatné… ale to nejlepší teprve přišlo.
Po návratu z dovolené v USA (divím se, že jsem tam přežil) jsem vyrazil do Skotska na metalový festival s jedním známým, kterého jsem tam potkal. Narazili jsme tam na pár Skotů, se kterými jsme strávili většinu festivalu a celý víkend tam pili whisky namíchanou v půllitru se silným pivem. Ale někdo míň, někdo víc.
A to byl pro tělo impuls dát mi najevo, že takhle už dál ne!
To byla ta nejhorší opice v životě, zvracel jsem jak blázen už od 7 hodiny ranní, na hotelu, na chodníku, v restauraci, kde jsem se z toho zkoušel zas dostat, což ale už nešlo, ve vlaku, prostě všude, kudy jsem šel jsem blil… a přestal jsem tak kolem půlnoci.
Celkem jsem napočítal asi dvacet pozvracení, ale teprve když už není co zvracet, tak si člověk užije tu pravou bolest žaludku, rozpraskané žilky v očích, bledý ***čej a výraz zombie po lobotomii… prostě peklo.
Takže jsem přestal na 14 dnů chlastat.
Jenže pak jsem se vydal do města na koncert a lítal jsem v tom zas. A v práci si toho samozřejmě už asi dávno museli všimnout, takže jsem přišel o zaměstnání právě v té Anglii, ve které jsem o něj přijít nechtěl.
A tak jsem byl zpět doma a žádné velké ponaučení jsem si z toho neodnesl, protože jsem pil veselé dál. A hned z kraje, ještě ve zkušební době v novém zaměstnání, jsem se několikrát opil jak hovado a šel na ranní směnu - tedy vlastně jel autem. Naštěstí pro mě, dostatečné upozornění, že se často dělají kontroly a vyhazuje se bez pardonu, vzaly za své a já se opravdu umírnil. Tedy, pokud jsem měl jít do práce. Když bylo volno, tak jsem potřeboval "voraz".
Dokonce jsem měl jednou pozitivní kocovinu, to je taková ta kocovina, kdy jsem se naštval a přestal na půl roku pít, zhubl 20 kilo a cítil se jak král, po alkoholu se mi vůbec nestýskalo, spíš naopak.
Pak jsem vyrazil s kamarádem na koncert a on řídil.
To bylo poprvé, kdy jsem zažil, co to je silná otrava alkoholem.
Přijela tam kvůli mě záchranka, protože jsem se složil na zem a byl v totálním bezvědomí, probralo mě až pár dobře mířených facek.
Odnesli mě do sanity, aby mě z toho dostali a já jsem jim to tam za odměnu poctivě pozvracel.
A už jsem v tom zas lítal.
Časem, a koronavirem způsobené krizi, jsem z výroby přešel zpět do zdravotnictví, kde jsem opět ztratil zábrany a alkohol si hodněkrát donesl i do práce, protože jsem měl kocovinu a musel jsem udržet hladinku, aby se mnou vůbec něco bylo. Pak už se mnou kolikrát nebylo zas nic.
Začal jsem být kolegům pro smích a aby těch problémů nebylo málo, tak jsem nedávno byl na hospitalizaci s lupénkou (kterou trpím díky všem stresům, super životnímu stylu a pravidelnému pitnému režimu), kde se o mě skvěle starali až do doby, kdy jsem se jednou (vlastně to bylo celkem dvakrát) v neděli večer vrátil z propustky… a jak jinak, než totálně na plech.
Abych to upřesnil, tak ještě den předtím jsme měli rodinnou oslavu, kterou jsem zvládl, ale stejně jsem se po návratu domů musel "zrušit" a vypít, co šlo.
A v neděli jsem pokračoval, šel jako divák na hokej… a na stadionu najdete pivo všude.
Cestou z propustky do nemocnice jsem se nechal odvézt na nedalekou pumpu dopumpovat promile, což si už moc nepamatuju a ještě jsem měl z domova preventivně v batohu sbalená nějaká ta piva, která jsem samozřejmě nenechal zteplat ještě víc.
Když mi v pondělí dopoledne odebrali krev se "zbytkovým" alkoholem 1,75 promile, tak mi zrovna oznámili, abych se sbalil a odešel, takže mě vlastně z té nemocnice vyhodili za chlast.
Aby mi nebylo špatně, koupil jsem si cestou domů na nádraží pivo. No, moc mi to nepomohlo, jen na chvíli, pak ještě pár piv večer, aby mi nebylo zle a to byla ta poslední kapka…
Tak se ptám - stojí to za to?
Je lehké se toho zbavit?
Bohužel obě odpovědi jsou ne.
Vždycky jsem věděl, že mě to ovládá, i když jsem si namlouval, že to mám pod kontrolou, jenže ve skutečnosti nevím, kdy mám dost, dokud se neopiju, a to nejlíp do bezvědomí.
Deprese, výčitky, úzkosti a myšlenky na sebevraždu nikdy nebyly výjimkou a smysl života v nich rozhodně člověk nenajde.
Teprve teď, když jsem dopsal tyhle řádky, si uvědomuju, jaká je alkohol zkáza pro zdraví, duši a vztahy.
Nejlepší bude začít novou etapu bez alkoholu, i když to nebude snadné, ale myslím, že jsem typický příklad toho, že člověku alkohol vezme víc, než dá, aniž by si to po dlouhá léta sám připouštěl.
Začal jsem hledat nějakou pomoc a navštívil setkání anonymních alkoholiků.
Byl jsem z toho hodně vedle a připadal jsem si, jako kdybych byl blázen. Chtěl jsem před setkáním odejít, ale dal jsem tomu šanci a byl jsem víc, než překvapený, jak takové setkání dokáže otevřít oči a zalepit díry na duši.
Plánuju tam chodit pravidelně, protože člověk zjistí, že alkohol může být ještě větší zlo, než si myslel, a to skrze příběhy lidí, kteří si prošli tím samým nebo mnohem, mnohem horším.
Tenhle článek má 2 významy.
Jednak poukázat na to, co spousta lidí neví, nevidí nebo, hůře, nechce vidět.
Alkoholici umí skrývat ne to, že jsou zrovna na plech, ale alkoholismus, když jsou zrovna střízliví, tedy touhu po tom vypít všechno, co se dá a neřeknou, jaké mají ve skutečnosti s alkoholem trápení, protože by byli za blázny a to přece nejsou.
Někoho, kdo pije, někdy vůbec nezajímá, co si okolí myslí a zda tím někoho obtěžují, jediný smysl ve chvíli, kdy se chce opít nebo už hladinku má, je získat další alkohol, a to bez ohledu na ostatní i bez ohledu na sebe.
A tak se to kolo s prvním napitím roztáčí znova a v určité chvíli už neexistuje brzda a kolo se musí urvat, aby se vůbec zastavilo.
Následují výčitky a omluvy sobě a okolí, že jsem urvaným kolem způsobil škody anebo, v opačném případě, přesvědčení, že to není moje chyba.
A pak… se to opakuje.
To je alkoholismus.
A dalším smyslem článku je, že jsem si souběžně s odvykáním stanovil cíle, mezi které samozřejmě alkohol nepatří, protože by k jejich naplnění nikdy nedošlo, to je prostě fakt.
Tyhle cíle beru jako závazek vůči sobě a vůči ostatním, dosáhnu jich.
Hlavním cílem tedy je každý den vyhnout se alkoholu, případně odmítnout.
S tím souvisí, že chci zároveň zhubnout 15 kilo nebo více tím, že:
-budu pravidelně sportovat
-zlepším stravu
-budu mít pravidelný pitný režim (čistá voda, nealko, sportovní nápoje, káva, čaj)
Dále si nastavím priority v oblasti práce, vztahů, financí a případně dalšího vzdělávání.
Držte mi palce…
Alkohol je dobrý tehdy, když potřebujeme něco zapít - ať už je to něco příjemné nebo zlé. Když to zapíjíme moc dlouho, tak se ale utopíme.
