Alkoholik

Dobry den pane doktore,
pisu ohledne meho tatinka. Dlouhy roky byl silnym alkoholikem, 2005 absolvoval protialkoholickou lecbu narizenou soudem, ale po par letech opet zacal pit.
11/2014 nalezen v hroznem stavu doma a hospitalizovan v psychiatricke lecebne v Dobranech kde je stale. Jeho zdravotni stav se velmi zhorsil a demence zapricinena alkoholem byla potvrzena. Nyni je veliky problem pro tatinka najit nejaky ustav ci zarizeni kde by mohl byt. Chtela bych se zeptat zda nejake zarizeni v Cechach existuje. Tatinkovi je 50 let a doktori z Dobran delaji co muzou, ale chtela bych jim pomoci, a protoze neziju v Cechach tak jsem odkazana na internet a vase stranky vybehly jako prvni. Budu se tesit na odpoved. Dekuji Vam. S pozdravem LM

Bude mi 17, můj táta už pije od mého dětsvi. Měl hroznej život a celá jeho rodina měla problémy s alkoholem, táta jezdí avií, ale vždycky na zimu nemá žádnou práci kvůli počasí, takže pije třeba 5 měsíců v kuse a jen leží a moc toho nejí (přes léto taky pije, ale s mírou a pracuje) za ty léta už jsem si na to zvykla.
Tenhle rok (2015) to nějak nezvládám, musela jsem začít chodit k psycholožce a každý den na to myslim.
Otec se klepe, když s ním mluvim tak občas mluví uplně z cesty, za den si dá pár lžiček polívky nebo vůbec nic. Bracha a mama už to neřeší, ale ja mam strašnej strach, že umře. Doktoři a psychologové jsou pro něj tabu. Tam ho nikdo nedostane.
Snažim se s nim mluvit, dauám mu každej den alespoň hořčík a čaj, ale to uz je zbytecny.
Tak co už mám dělat?

Zdravím Vás Verčo,
Jsem abstinující, dvakrát léčený alkoholik a vím o čem mluvíte. Celou problematiku své závislosti a problémy s ní spojené jsem si uvědomil až po druhé léčbě, na kterou jsem šel tentokrát dobrovolně sám za sebe a která z mého pohledu měla už konečně význam. V případě mé první léčby bylo vše jinak, stejně tak jako Váš přítel jsem si svou závislost nechtěl moc přiznat, cítil jsem se dotčený, když mě rodina říkala, že mám s alkoholem problém, a že bych se měl jít léčit. Tenkrát jsem byl přesvědčen, že mám své pití pod kontrolou a klidně dokážu abstinovat, nebo snížit dávky alkoholu. Omyl! Přesně to je problém závislého, zlehčovat situaci a nepřiznat si problémy, které jsou pitím alkoholu způsobeny. I přesto jsem se tenkrát na žádost a přání rodiny šel NEDOBROVOLNĚ léčit. Proč zdůrazňuji nedobrovolně? Vím, že to pro Vás rada moc nebude, ale pokud si závislý neuvědomuje svoji závislost, a jde na protialkoholní léčbu nedobrovolně, postrádá to téměř jakýkoliv význam. Mluvím nejen z vlastní zkušenosti. Léčba nebude natolik úspěšná, aby byl Váš přítel schopen nějaké delší abstinence. Plně chápu Váše obavy, co bude dál a zkusím Vám v rámci možností aspoň neco poradit. Určitě nemá cenu na přítele naléhat, aby nastoupil ústavní léčbu, ale bylo by dobré mu občas (možná zatím opatrně) připomínat- poukazovat na to, jaké mu alkohol činí potíže. Mám na mysli potíže třeba v sebeovládání, potíže společenského charakteru, potíže ve vztahu, v práci, potíže ze spánkem, odvykací potíže. jak psychické, tak i fyzické (třes rukou, pocení, slabost, špatný spánek, špatná nálada) atd. Určitě by bylo dobré, aby si výše uvedené potíže začal uvědomovat. Může to trvat delší dobu, ale jinak je velice důležité, aby si byl těchto problémů aspoň trochu vědom a pak by to mohlo být na správné cestě. Po čase, (dle Vašeho uvážení) zkusit si společné promluvit o návštěvě psychiatra a pokud to půjde, domluvit si s ním schůzku. Jsem si vědom, že o tom nebude chtít vůbec slyšet. Pak už je to na Vás, jakou formou mu to podáte, tak aby byl ochoten na tuto první návštěvu přistoupit. Pokud se Vám to podaří, bude to na dobré cestě. Všechno totiž začíní v psychiatrické ambulanci. Zatím Vám asi víc poradit nemůžu. Doufám, že moje rady Vám budou k užitku a se Vám podaří přítele přesvědčit, že má opravdu problém, který jde řešit a žít život plnohodnotně. S přáním velké trpělivosti Michal R.

Dobrý den,
mám přítele - je mu 32 let. Pije více či méně každý den. Někdy si dá třeba doma jen jedno pivo, někdy přijde dost pod obraz. Je málo dnů, kdy si nedá nic.
Když na něj uhodím, přiznává, že má "menší" problém s alkoholem a slibuje, že to omezí. Toto mu vydrží jistou dobu (kdy si dá doma třeba to jedno) a pak je vše ve starých kolejích, kdy klidně přijde několikrát týdně na mol.
Často se vymlouvá - "piju, protože tam byl kamarád, co jsem ho dlouho neviděl nebo protože ty se mnou nemluvíš…" Myslím si již delší dobu, že je alkoholik a ráda bych mu pomohla, ale nevím jak, když sám si nejspíš myslí, že má vše pod kontrolou.
Díky za odpověď.

Dobrý večer,
mám bratrance a je mu 33 let, jsem si jistá že je alkoholik, pije několikrát v týdnu i několik piv denně a alespoň 1x týdně se opije úplně do němoty. Tento víkend jsem s ním zažila opravdu víkendový tah, vypil toho tolik, že by to zdravého člověka porazilo (tak 20 piv, 2-3 lahve vína a nějaký rum a to vše během 36hodin) a do toho denně vykouří několik jointů. Navíc v těchto stavech má opravdu úplně pozměněnou osobnost, napadá všechny kolem, uraží je a to velmi vulgárním až primitivním způsobem.
Přestává o sebe dbát, sociálně se izoluje a tvrdí že nemá rád lidi. Z tahů se vyspává, takže leckdy není schopný vstát do práce. Neustále hledá nějaký důvod proč se napít a je mu všechno jedno. Chtěla bych mu pomoct, je to velmi inteligentní vysokoškolák, který pomalu a jistě míří dolů. Poradíte mi ten první krok?

Bratr je vážně nemocný, stará se o něho jeho syn (19 let), žije s nimi odděleně bratrova manželka, nevlastní dcera, podmínky k zoufání. Syn se o něho nemůže postarat, jak by měl dát mu stravu léky inzulín atd. Co s tím, každou chvíli bratr zkolabuje, prošel už spustu zařízení, nechci se více angažovat, musí oni, ale nic pro to nedělají.
Je mi ho líto je mu 52 a třetím rokem je chudák,taky ho čeká dyalýza ledvin, má demenci, rakovinu varlat měl, už mu to vyoperovali.
Je to zoufalá situace,nebo koho tam poslat na kontrolu, děkuji.

Je mi 25 let a jsem kvartální alkoholik. Nemám problém delší dobu nepít, Ale jakmile začnu, neumím přestat… S alkoholem mám potíže již v podstatě od chvíle, co jsem se poprvé, jako ještě nezletilý, napil. Jsem přesvědčen, že se tento problém v naší rodině dědí. Dědeček v podstatě zemřel na alkoholismus. Moc si na něj nevzpomínám, ale když mi táta, jako malému klukovi, šel ukázat dědu, musel mě za ním dovést do zaplivané hospody, protože tam trávil většinu svého pijáckého života. Otec též dodnes holduje alkoholu, kvůli jeho velmi agresivnímu chování, to jen když byl opilý, se s ním máma rozvedla. Byl mi necelý rok. Starší bratr, alkoholik, je celý náš otec. V opilosti je agresivní, vyvolává konflikty a rvačky… Zajímavé je, že ačkoliv s bratrem otce částečně nenávidíme za to, že rozvrátil naší rodinu kvůli chlastu, tak sami kopírujeme jeho chování.

Když mi bylo necelých osmnáct let, odstěhoval jsem se žít vlastní život do Prahy, kde od té chvíle zažívám neskutečná muka spojená s alkoholem. Je to změť událostí s nejrůznějšími následky, avšak časem čím dál tím horšími a horšími. Začalo to, jako vždy, nevinně. Zábavy, večírky a oslavy nejrůznějšího charakteru, které měli společného jmenovatele, alkohol. Zpočátku to byly jen malé "nehody", kategorizované spíš jako vtipné historky, jak se říká, "z natáčení". Spíš jsme se tehdy ještě chlubili, kdo byl víc "namol" Avšak velmi brzy se situace začala čím dál tím více zhoršovat. Začali mě vyhazovat z jedné práce za druhou, protože jsem nebyl po tahu schopen dorazit a nebo jsem se prostě probral až za dva dny. Snižoval se počet přátel, které nahrazovali „chlastací“ známí z podniků. Byl jsem schopen s nimi propařit klidně i týden v kuse a pomalu nic jsem si z něj nepamatoval. Během těchto "výletů" jsem se dostával do mnoha nebezpečných situací a paktoval se s hroznými lidmi. Ve stavu opilosti jsem byl svolný naprosto ke všemu. Od sexu, přes porušování zákona, po braní drog. Chodil jsem domu zbitý, otlučený, špinavý, s novými šrámy a ranami, ze kterých se později staly jizvy, které mi jsou neustálou připomínkou toho, co dokáže chlast. Samozřejmě blízcí a nezúčastnění věděli vždy jen upravenou verzi pro ně, kde jsem byl téměř vždy ta oběť já a všichni ostatní padouši. Své odporné chování jsem znal jen z vyprávění. Bylo různorodé. Jednou jsem byl zábavný, podruhé zase lítostivý, pak zlý a jindy jsem byl prostě jako smyslů zbavený, lezl po lidech, válel se po zemi apod. Nebyl problém se jít uprostřed parketu vymočit ke zdi, ani nikoho nepřekvapilo, když jsem posléze prolítl skleněným stolem. Probrání-se, v lepším případě doma, s naprostým oknem pro mně bylo a stále je nepředstavitelné trauma. Jsem zachvácen výčitkami, vztekem na sebe, strachem co se zase dozvím, že jsem dělal. Vydržím takto klidně i dva týdny v těžké depresi, nejsem schopný mluvit s lidmi, vycházet ven apod. Jen spím, klepu se, potím, brečím. Jediné co zvládnu je televize. Zařekl jsem se už tolikrát, že nikdy, nikdy se nedotknu chlastu. Přemítal jsem si představy o tom, jak všem odpovídám na pozvání pít „nene, já už nepiji, žiji teď zdravě a cítím se báječně“ Jenže stačilo jedno pozvání na večírek od kohokoliv a vezl jsem se znovu. Můj problém je, že nedovedu říct NE. Vždy jsem se uklidňoval tím, že teď už to mám pod kontrolou a nedopustím, abych se zas "zlil" pod obraz. Skoro nikdy se tak nestalo… dnes už se jen modlím, aby vše proběhlo co možná s nejmenší ostudou. Snažil jsem několikrát o návrat do rodiště v domnění, že změna prostředí a domácí péče mě z toho dostane. Ale takhle to nefunguje… pokud jste doprovázeni „kámošem“ chlastem, můžete žít třeba na kraji světa a jemu přesto neutečete… Ano, podaří se vám jako mě, udělat si dlouhé pauzy, během níž si dáte život zpět do kupy. Já začal sportovat, našel jsem si dobrou práci, urovnal vztahy. Měl jsem konečně koníčky, o kterých jsem vždy jen mluvil. Ale problém je tu stále, ač se zatím neprojevuje. Ani neplatí, že o čem se nemluví, to nemá nad vámi moc. Začaly přicházet malé příležitosti, jak otestovat svou pevnou vůli. Z počátku jsem to zvládal na jedničku a byl na sebe pyšný. Už nebyl problém dát si večer skleničku bez potřeby dostat se na dno lahve, prostě paráda. Posléze ale pomalu začalo opět přituhovat. Co večírek to okno, druhé okno, třetí okno… „Pořád dobrý“, říkám si, „byl jsem sice víc opilý, ale v rámci slušnosti“. Dokonce jsem prý vyžadoval odchod domů, príma, už vím kdy mám dost. Jenže nyní má naivita dostala zas "nafrak" a já jsem rázem na začátku toho kolotoče. Pořád se jen bezvýsledně snažím přesvědčit sám sebe, že to dokáži ukočírovat. Nechce se mi taky věřit, že jsem to tak dlouho vydržel. Když se tak zamyslím, měl jsem mnohokrát takové štěstí, jaké bych si snad ani neměl zasloužit. Tolikrát mě přepadli, zmlátili, okradli… nechci ani myslet co všechno se mi mohlo stát…

Mám báječné přátelé, o které se můžu opřít a ještě báječnějšího partnera, který se mnou zkouší už sedm dlouhých let. Možná vás zajímá, proč mi tedy nikdo z nich nepomohl. Je to jednoduché. Mnoho z nich ani neví, že mám takový problém s pitím, nebo možná nechtějí vědět, nevím. Vidět někoho opilého na v hospodě jim nepřijde neobvyklé a že to jsem většinou zrovna já, to tak asi nikdo nevidí. Nemám taky v povaze chodit se svěřovat se svým trápením, nedovedu ukázat slabost. Jsem smutný klaun. Před přáteli vždy pevně stojím na zemi, jsem zábavný a pro každou srandu, vždy ochotný pomoci. Nikdy si nestěžuji, tak lze těžko uvěřit, že mě něco velmi trápí. Pokusy svěřit se tu samozřejmě byly, ale nikdo to nevidí tak, že by můj problém byl závažný jak tvrdím. Nejhorší jsou asi věty typu „no bóže, tak ses ožral. Víš kolikrát já jsem se ožral? “ Dost snadno se s tímto tvrzením ztotožním a jde se dál. Když ale skoro deset let zažíváte rok co rok, měsíc co měsíc, týden co týden takovéhle patálie, tak nejde neříct „mám velký problém. “ Partner pochopitelně extrémně nesouhlasí s mým pitím, protože zažil nejvíce mých excesů. Když mě musel vyzvedávat v hospodách, protože mu známí volali, že jsem mimo, nevím ke bydlím a nemůžu chodit. Když jsem se nevrátil dva, tři dny domů… ty nekonečné výmluvy, že jsem potkal po letech kamarádku, nebo že jsem zůstal u kolegy z práce, protože nejezdili autobusy. Tolikrát mi pak hrozil, že mě opustí, pokud nepřestanu pít. Já se slzami tolikrát bědoval a sliboval, jak bude vše jinak, jak se změním. Jsem od přírody dobrý řečník a dokáži přesvědčit dokonce i sám sebe. Bolí mě, co se mnou musel už všechno zkusit. Kolik ostudy ale ještě snese než uslyším to poslední „KONEC“? .

Já už takhle dál jít nechci a nemohu, jsem na pokraji sil. Věřím, že mě chlast jednou docela dobře zabije, tak jako dědu. Nevím jak dlouho ten nápor zvládnu. Mám strach sám ze sebe, sebevědomí na bodu mrazu. Toto přeci není život, jaký chci žít. Mám spoustu ambicí, jsem dobrý v mnoha věcech a nechávám se porážet takovou hloupostí… Nelituji se, ale jsem zoufalý. Neskutečně se stydím jít k doktorovi, ještě vzhledem ke zkušenostem. Když jsem to naposled udělal, bylo to otřesné. Naprosto žádná asertivita a neomalené chování ve mně vyvolaly jen pocity beznaděje, marnosti a depresi. Vím, že jsem měl prostě jen smůlu na doktora, ale další takovou návštěvu bych snášel jen těžko. Jsem velmi citlivý, pokud se jedná o téma alkoholismus, chovám se jak vyplašená laň a trvá mi pak dlouhou dobu než se k podobnému činu odhodlám. Nyní jsem dospěl opět k momentu, kdy si myslím, že je potřeba vyhledat pomoc. Nevím ale, za jak dlouho proměním tyto plány v činy. Jenom na tento web se snažím napsat už možná tři roky. Ale říkám si, je to první krok.

Píšu tento příběh hlavně pro vlastní upomínku. Toužím po tom jednou přečíst tyto řádky, datované ke dnešnímu dni, s vědomým, že můj alkoholismus je jen dávná vzpomínka ve světlé budoucnosti. Nechť je tento příběh o smutném klaunovi též hrozbou pro ty, které alkohol láká na lep, tak jako lákal mě. Je to ďábel, který si vezme výměnou za příslib pár hezkých chvil obrovskou daň. Vezme vám duši…

Přeji si, aby jsme každý našel sílu poprat se se svými démony, zejména pak s démonem jménem Alkohol.

Dobrá práce,
tenhle web se vyloženě povedl. Jsem 2,5 roku (od 07/2013) abstinující alkoholik a myslím, že o problematice alkoholismu vím hodně, ale tady jsem zase našel hodně nových poznatků a informaci, které můžu využít ve svůj prospěch v celoživotní válce s tímhle tím démonem…

Dobrý den. Mám problém s pitím. I když vím, jak alkoholici dopadaj i jak vypadá delírko i absťáky (znám to z práce) mám chuť pít. Ne teda stále, ale občas mě přepadne a hlavně neumím včas přestat. Řeknu si "dám si jen dvojku" ale téměř nikdy to nedodržím. Nemám prostě záklopku. A navíc, po pití mi není zle - fyzicky. Jinak mám výčitky, že jsem to zas přehnala…
Piju doma a tajně. Jsem už důchdového věku, v práci budu končit a tak mám obavy, jak to bude vypaat, až budu doma stále. Mám spoustu jiných zájmů - vnoučata, cvičení, knihy, ale když jsem večer sama doma manžel má noční, tak si něco dám. Třeba včera, myslela jsem, že si dám tu dvojku, ale opět jsem nevydržela a dala si ještě 1 pivo a 2 velké panáky rumu. Teď mě to štve, mám na sebe děsný vztek. Na léčení jít nechci, dělám vlastně s těmi, co léčí alkáče a tak bych se cítila děsně trapně. Poradí mi někdo co s tím?

Dobrý den,
je mi 32 let a mám problém s alkoholem v tom smyslu, že jej piji v nadměrném množství. Nemyslím často na pití, ani když se jdu pobavit, tak se vždy neopiju. Bývá to ale spíše pravidlem. Nemám problém nezajít na skleničku třeba měsíc. Většinou, když jdu s kamarády na pivo a vím, že bych měl vypít např. jen 4 piva, abych byl jen v dobré náladě, posezení se zvrtne a já piji nekontrolovaně dál a dál. Tvrdý alkohol pít nechci a piju jen pivo. Někdy jich jsem schopen vypít třeba 15 a pak jsem ve stavu, že nevím, co dělám a jsem schopen pít ještě dál, což velmi kazí vztah s mou přítelkyní, se kterou žiju.
Chtěl bych Vás požádat o radu, jak mám zvládnout kontrolu nad pitím nadměrného množství alkoholu. Úplně abstinovat začít nechci, ale chci najít svou míru a hlavně umět včas přestat.
Alkohol piji asi 1 x do týdne přiměřeně a jednou za měsíc, až dva bez kontroly, viz výše, vždy většinou na nějaké větší akci, ale stává se to i když jdu např. jen s přítelkyní na skleničku.
Děkuji Vám za radu.

Matka (45 let) má přibližně 10 let neléčené psychické trápení nastartované vlnou těžkých životních událostí v jeden moment. Brala antidepresiva, často pila. Před rokem vlivem hypnotik a alkoholu dostala epileptický záchvat. Po něm byla asi rok čistá, hypnotika nebrala, nepila.
V poslední době je vše zpět. Hypnotika bere nepravidelně a neočekávaně, v různých dávkách, údajně popíjí tvrdý alkohol. Dramatické je, že se sama stará o děti (11 a 15 let). Tvrdí, že pomoc neexistuje, nepřipouští si problém, v současné době cca rok nezaměstnaná.
Děkuji za jakoukoliv odpověď, která nás nějak a někam nasměruje.

Dobrý den, mám přítele, je mu 37 a poslední půl rok začal hodně pít. Většinou se opije do nálady, ale někdy je schopný přijít i nad ránem opilý. Pořád od něj slyším sliby jak nebude pít atd. Ale jsou to jen řeči které nikdy nesplní. Naštěstí do práce chodí, ale večer si jde sednout do hospody. Nevím si s ním dál rady. A opouštět ho nechci, pořád věřím v nějaké řešení.

Dobrý den, mám syna, jaderného fyzika (30). Je alkoholik, pije od 18 let, nadměrně pije určitě posledních 6 let (2009-2015). Ne každý den, vydrží měsíc, někdy jen 14 dní, ale pak pije cokoliv po dobu několika dní. V těch dnech se zcela změní jeho povaha a to tak, že mám strach z nějaké duševní choroby (bratr je schizofrenik, můj otec i otec mého muže alkoholici). Už se léčil v Bohnicích, ale po měsíci odešel - prý kvůli povinnostem v práci. Hned druhý den se opil.
Nevíme si rady a strašně nás bolí, když vidíme, jak si ničí život i vztahy. Ale domluvit se s ním rozumně nedá kvůli jeho velkému egu. Ambulantní léčba také nevyšla. Tak se zoufale ptám, co máme dělat? Jak můžeme pomoci my - rodiče?

Děkuji mnohokrát za Vaše stránky, zachránili mi život, ale dojde k jejich inovaci?
Stránky jsou nepřehledné a dost temné. Lidé, kteří hledají info, se v nich ztratí a po minutě je opustí. Ale i tak díky, díky, díky.
S pozdravem DS

Chcela by som sa spytat, moj muz pije a uspesne to tajil. Ked som na to prisla, tak som mu dala sancu, ale zopakoval to a klamal mi, tak som od neho odisla, ale uz bolo po svadbe. Teraz slubuje, ze sa polepsi. Objednal sa k lekarke, neviem ci mu da lieky, alebo ako sa to lieci? Neche ist do liecebne, uz uspech je, ze jej vcera zavolal a 21.1. ide k nej. Uz tam raz bol a nevydrzal tam cely pobyt. Vraj dva mesiac nepil a potom zas pil. Muz pije len po poobediach, ked pride z prace, a pije tych 6 piv, vzdy mi povie, ze mal "couple". Nezniesla som ked namiesto toho, aby sme isli spolu spat, ostal hore, aby mohol vypit extra vino k tomu pivu. Ako dlho trva vyliecenie? Je to vobec mozne? A co vsetko musi pre to urobit? Pred dvoma rokmi prestal fajcit vdaka biorezonancii, no ked som od neho odisla tak opat po dvoch rokoch zacal, ze ked ja som bola ako general. Uz je to mesiac co fajci a nevie prestat, vraj ma menej a menej. Da sa tak emuto cloveku verit? Myslite si, ze mu biorezonancia moze pomoct aj s alkoholom? Stale musi mat alkohol, kazdy vecer. Moja rodina chce, aby som sa s nim rozviedla. Logika mi hovori to iste, ale mam ho rada, deti spolu nemame. Asi preto, ze je alkoholik. Uz vraj priblizne 11 rokov. Ale pracu ma stabilnu cca 18 rokov, lebo pije len poobede. Som strasne zmatena. A nechcem cakat na neho cely zivot, on ma 43 a ja 33. Rani ma to, ze si myslia, ze som nevedela co so sebou, tak som si vzala americana. Ja som sa nikdy nedivala na narodnost, vzala som si si ho z lasky bez ohladu na to akej je narodnosti. Niekedy by som najradsej odisla do neznama a zacala zit od znovu bez vsetkych.
-dakujem za radu, vsetko dobre, M.