Alkoholik

Zvláštní situace v rodině: Můj tchán (77) a jeho druhá žena se před několika lety začali stranit lidí a upadat do podivného stavu. Hojné kontakty jsme nikdy nepěstovali, neboť můj manžel nemá ani k jednomu z rodičů nějaký extra vztah (v podstatě ho vychovala babička). Ale zdvořilostní návštěvy, oslavy svátků a narozenin či občasná výpomoc nechyběla, neboť můj muž je jedináček. Všechno to bylo komplikované nejen vztahem mého muže, ale i mým vztahem ke tchánovi a jeho ženě. Oba jsou VŠ a moji přítomnost v rodině komentoval tchán poprvé slovy "nejseš tak hloupá, jak vypadáš".
S manželem jsme už přes čtvrt století. Když prarodiče začali stárnout, najednou se u nich objevil zvláštní úkaz - začali nám závidět. Tedy lépe řečeno mému muži, že se slušně uživí (otec i syn mají stejnou školu, a syn dopadl finančně mnohem lépe než otec, který celý život prožil podle hesla "od osmi do pěti a dál nic". Čili závist namísto hrdosti (a je na co, tady nejde jen o peníze).
Aby toho nebylo málo, ani manželova pravá matka nemá pro syna příliš slov uznání. Přes rozvod a jisté neshody je schopna se znovu skamarádit se svým prvním mužem a jeho manželkou, a dokonce za zády svého partnera (dnes již nebožtíka) oba hostit ve svém domě. Tady zřejmě začal pád mého tchána a jeho ženy. Od té doby, co je znám, byli schopni se napít, ale nikdy jsem je neviděla opilé. Ovšem tchánova první žena, manželova matka, ve své profesi potřebovala velmi často od tchána poradit, a začala mu za to platit naturáliemi, především alkoholem. Pak nám s radostí vykládala, jak jsou oba schopni se zřídt. To začalo před cca 10 lety, ale možná i dřív. Ve společnosti vždy udrželi dekórum. Slýchala jsem od tchýně neuvěřitelné zkazky, ale brala jsem to jako mysliveckou latinu. Bohužel, byla to pravda. Ukázalo se, že jsou oba schopni za den vypít láhev tvrdého alkoholu, prokládají to pivem a vínem - to prý alkohol není. Nejvíc to na ně dopadlo po odchodu do důchodu. Nevlastní tchyni je cca 72, tchánovi 77. Bydlí v bytě 1+1 v hnusné pražské čtvrti, jejich jedinou radostí je ráno vstát a jít koupit 1,5 láhev piva, víno či vodku a Blesk. Přes den se opíjejí, řvou na sebe, válejí po bytě, pospávají... Byt vypadá jako brloh bezdomovců (3 roky nás do něj nechtěli pustit, potkávali jsme se dole na chodbě). O Vánocích jsem tam našla několik měsíců neumyté nádobí, žluklé polévky v hrncích, jediný příbor nebyl čistý... Nevlastní tchyně má každou chvíli něco zlomeného - rameno, loket, pata; měla otřes mozku, prasklá žebra, nesčetné hematomy. Má narušenou rovnováhu. Když pobývala v nemocnici, rozkvetla vždy jako růže. Návrat domů byl návratem do pekla. Tchán se pravidelně "počurinkává" (její výraz; prý je to proto, že už není nejmladší. Osobně jsem ho viděla "počurinkat se" právě v stuaci, kdy byl zlitý jako doga a výrazy, které pronášel, se ani nedají reprodukovat. Na takové lidi nelze dohlížet, a to ani když bydlíte v jednom městě. Jsou svéprávní, v podstatě inteligentní. Koupit flašku si umějí, následky neřeší. Trpí prý depresemi. S nikým se nestýkají, každého pohaní. Pár lidí už jim totiž řeklo, že pijí, takže se s nimi rozkmotřili ...
Začínáme hledat nějakou službu, která by jim zajistila alespoň základní dohled, ale nejsem si jistá, jestli to bude mít nějaký efekt. Já se o ně starat nechci. Mám svoje rodiče, táta je dokonce mnohem starší, a mnohem vytíženější, oba ještě pracují. Že by si dovolili udělat něco takového se svým životem se příčí jejich naturelu. A to jsou na tom finančně mnohem hůř, a zdravotně vlastně taky. Zranění a choroby, které má tchán s manželkou, jsou totiž přesně ty, za které si člověk může sám.

Zatím je ve mně hodbě zloby, protože cítím jejich nezodpovědnost jak vůči nám, tak vůči celému systému, ze kterého jen čerpají zdravotní a sociální péči jako by se nechumelilo a ještě na všechno nadávají.

Lilo, je to smutné čtení.Oni jsou fakt nemocní, nechtějí vystřízlivět, nějaká snaha jim pomoc je asi zbytečná.Jedině zajít za obvodním lékařem, poradit se s ním, co dělat s rodiči?Nějaký ústav?