Alkoholik

Ahoj,
Je mi 26 a nejakou dobu uz tusim, ze mam problemy s alkoholem. Zacala jsem pit relativne pozde diky moji nabozensky zalozene rodine..ale o to vic..protoze jsem se to snazila vsechno dohnat. Porad jsem mela pocit, ze je normalni se opit, rikat nesmysly, udelat par hlouposti, rano mit kocovinu apod. Ostatne tak to vsichni mi kamaradi delaji. Ale zaslo to dal a dost casto jsem pila i pres den, nejdrive ve skole, pak i v praci..Nekolikrat se do toho pripletly i drogy, protoze kdyz jsem pod parou, tak se chci znicit uplne..Pak jsem pred pul rokem odjela s pritelem na Novy Zeland a myslela jsem si, jak me ta krasna krajina a jine prostredi vyklidni...OMYL. Pije se tu stejne a ani drogy tady nejsou nicim zvlastnim...takze to pokracovalo zabavenim ridicaku kvuli rizeni v opilosti. Myslela jsem si, ze je to posledni kapka a uz se opravdu nenapiju..ale pak prisel soud. Nestalo se nic, co jsem necekala, pokuta a zbaveni ridicaku na 6 mesicu. Na oslavu jsem se rozhodla trochu se napit..ale nebylo to trochu a skoncilo to opet ziletkou v ruce a hysterii...pritel se ode me odstehoval s tim, ze to byla posledni kapka (uz nekolikrat pred tim jsem dostala dalsi a dalsi sance, abych ho nezklamala..) Chtela jsem umrit v posteli..nejen, ze jsem prisla o jedineho cloveka, na kterem mi strasne zalezi, ale jeste jsem se stydela za sebe. Po nekolika dnech se vratil s tim, ze me ma hrozne rad, ale ze v nasem vztahu bude pokracovat jedine pod podminkou - bud on nebo alkohol. Samozrejme jsem si vybrala jeho, coz pro me znamena dozivotni abstinenci. Vim, ze je to pro me dobre, pokusy o mirne piti u me vzdy ztroskotaly, takze radeji vubec nez trochu...Abstinence mi jde zatim docela dobre (je to 3 tydny), ale propadam uzkostem, kdyz ostatni piji..Stale si opakuji, ze je dobre, ze nepiju, ze nechci ztratit sveho pritele znova, ze jsem rada, ze nebudu mit kocovinu...ale je mi lito, ze se nedokazu s ostatnimi tak 'bavit' jako driv. Z vecirku odchazim drive, protoze jsem proste unavena, ale nedokazu se prenest pres to, ze muj pritel tam stale sedi a "bavi se". Nechci byt ta, ktera svemu priteli bude porad dokola rikat, ze chce jit spat, at jde s ni. Nechci byt neprijemna..chci to tolerovat. Ale tak strasne mi v tuhle chvili alkohol chybi, ze se s tim nedokazu vyrovnat..Pritel mi ale bohuzel rekl, ze kvuli me pit neprestane, protoze se dokaze ovladat (coz je pravda)..takze se budu muset nejak naucit tyto situace zvladat, ale nevim jak.. Dnes maji vsichni po vcerejsku kocovinu, ja ne, a tak nespim jalo ostatni. Takze jsem tu ted v kuchyni sama a jediny na co myslim je se napit, abych unikla z reality a tolik me to nemrzelo...Vim, ze nesmim, ale...je to tak tezky Je nekdo kdo ma podobnou zkusenost a chape me?

Je těžké dívat se na druhé jak dělají něco,co sis sama zakázala,co máš zakázané,co nesmíš.U mne tento přístup vedl k vnitřnímu vzdoru,vnitřní nespokojenosti.Bylo pro mne jednodužší přiznat si co chci a co nechci.První rok astinence je velice namáhavý a křehký.Tím pokušení silné.Pokus se s přítelem dohodnout na kompromisu co se týká setkávání s ostatními přáteli,kteří nemají problém s pitím.Promluv si o tom,co cítíš,jak a proč je to pro tebe těžké.Diabetika také nepozvu do cukrárny,aby se díval jak všichni debužírují to,co on nesmí.Spíš ho pozvu do kavárny aby se mohl cítit lépe a ne polykat sliny,jak by tomu bylo v té cukrárně.Tohle je o toleranci,ohledu na druhého.Bez těchto předpokladů láska časem vyprchá.

Ahoj Jíťo. Tvůj příběh mne velmi oslovil. Drtivá většina lidí, kteří byli vychovávání ve víře, popírali emoce a pocity Ega. Toto popírání nevydrží věčně a samozřejmě se to projeví uskostí, depresí. Je to i pravděpodobně tvůj problém, lpění na příteli a dalších chtěních. Tvůj nynější stav je jen příležitost něco v sobě změnit. Změnit vztah k sobě, proměnit energii chtění na energii lásky. Pak už kolem tebe nebudou lidé, kteří pijí a baví se. Obklopí tě lidé, kteří jsou šťstní a milují tě. Alkohol si nezakazuj. Nemá to smysl, jako vše co si zakazuješ.

Standa napsal:
Ahoj Jíťo. Tvůj příběh mne velmi oslovil. Drtivá většina lidí, kteří byli vychovávání ve víře, popírali emoce a pocity Ega. Toto popírání nevydrží věčně a samozřejmě se to projeví uskostí, depresí. Je to i pravděpodobně tvůj problém, lpění na příteli a dalších chtěních. Tvůj nynější stav je jen příležitost něco v sobě změnit. Změnit vztah k sobě, proměnit energii chtění na energii lásky. Pak už kolem tebe nebudou lidé, kteří pijí a baví se. Obklopí tě lidé, kteří jsou šťstní a milují tě. Alkohol si nezakazuj. Nemá to smysl, jako vše co si zakazuješ.

Užasne! Negativni pocity obratit v pozitivni! To bych si přala!
Ale citim to podobně jak Jítka když nechci pit, a ostatni piji...

Mam však dotaz. Jak tak nezakazovat si piti??? Když se napiji deci tak trpím a chci vic! Preci je lepši pak už nikdy nepit vůbec a trpet abstakem nez se napit trochu poprve, podruhe a spadnout do te hluboké jamy znova.........Nebo milim se?

Já jsem velice tvdrohlavá,umíněná a vzorovitá.Zákazy mne provokovaly už od mala.Bylo jich čím dál tím více.k tomu přistoupily i zákazy a nařízení,které jsem nevědomky dávala i sama sobě.Když jsem si alkohol zakazovala?Nikdy mi to nadlouho nevydrželo-trpěla jsem u toho.Tak jsem skončila se zákazy a příkazy.Slovíčko MUSÍM,které mne ovládalo jsem docela vypustila.Jediné co musím,stejně jako všichni-umřít.Zvítězilo moje CHCI A NECHCI.Já chci být střízlivá,ještě než umřu chci normálně žít,jako člověk,který má svoji cenu,který se nechce za sebe stydět.Umřít chci taky jako člověk,tak aby se za mně nemuseli stydět ani po mé smrti.Pít nechci protože nechci opakovat stejné chyby-to dělá opravdový idiot.Tím být nechci.Motivuje mne to a uží zodpovědnosti sama k sobě a za sebe.

Trpíš jen ze začátku, pak to odezní.Proč by ostatní nepili?Oni nemají problém s alkoholem, ať si dají!Když Ti to vadí, nechoď mezi ně.A protože chceš žít, tak nesmíš pít, časem dojdeš k tomu, že pít nebudeš chtít!To je rozdíl, ale chce to vydržet.