Alkoholik

Alkoholik pije proto,že je alkoholik.To mi odpověděl kdysi psychiatr na otázku proč piju.

Všechno je důvod se napít.
Je třeba se naučit řešit věci jinak než pitím .A pak vlastně ty důvody proč pít jsou menší a menší.Nejvetší problém je jen to pití.

Asi je tech pricin vic-psychika,geneticka dispozice...A asi se to neda pausalizovat,spis si porad uvedomovat ty negativni dopady...

Kdo chce hledá způsob,kdo nechce hledá důvod...
Je nesporné,že alkoholik si musí projít více stádii,od uvědomění si závislosti,přes zkoušení kontrolovaného pití,přes otázky proč já,když kdekdo pije více než já nebo častěji,přes naštvanost,že si už nemůže dát ani decku atd.,až po toužení po střízlivosti,kdy se potácí v recidivách.Pak teprve dospěje k závěru a dojde ke zmoudření,že to nikdy! je vlastně osvobození se od tyrana.Že můžeme svobodně dýchat.
Jasně,že jsou nějaké dědičné dispozice ,ale ne u všech.Alko tlumí deprese,ale jen pokud,už jsme se nestali alkoholiky a netočíme se už v tom kruhu ničivých výčitek ze selhání.
Já mám i v numerologickém horoskopu uveden sklon k závislosti,geneticky to mám taky dané ,ale musela jsem se s tím porvat.Taky sklon k depresím a nelehký život mě popouzel k pití.Vím ,že není nikdy vyhráno,že může přijít recidiva, ale pořád lepší než se v tom neustále plácat.Je třeba se naučit žít vedle alkoholu a nevnímat ho.Najít nový styl života.Jít si za svou střízlivostí pomalu a jistě,den za dnem až se z toho stane zvyk.

Eriko, znat spoustece je samozrejme dulezita vec. Jenze spoustece resis u pri vytvorene zavislosti. Coz se rozhodne nerovna "proc piju" / "proc jsem zacala pit" / resp. "proc jsem pila tolik a tak dlouho, az je ze me zavisly clovek na alkoholu".

Spis bych se ptal sebe: proc jsem zacal zneuzivat alkohol.
Ja tedy rozhodne nezacal pit alkohol, abych tim neco resil (rozhodne ne vedome). Chutnalo mi pivo a libil se mi ten priopily stav, uvolneni. A vedome jsem k tomu nemel padne duvody - zadne extra existencni/rodinne/osobni problemy.
No a v tomto stadiu jsem vydrzel nejaky ten rok, kdy dochazelo ke zvysovani davek a castejsimu a castejsi konzumai alkoholu. Mel jsem i obdobi, kdy jsem si pripustil, ze s tim nejaky problem mam - ze mam potrebu alkoholu v podstat denne. Vsak co, pivo k obedu a dve tri vecer. To prece neni nic spatne.

Nakonec jsem si uvedomil, ze nejpravdepodobnejsi duvod, proc se konzumace utrhla z retezu (posledni stadium), byly nevyresene emoce, vztah k ex, vztah k matce, vztah k otci a svym zpusobem voani o pomoc - upozrneni na sebe. Neco jako kdyz dite place, aby privolalo rodice.

Jednodussi (v te dobe) bylo se vylejt a vsechny ty veci nechat pekne hnit v supliku. Hnily a vylezaly a ja pil a pil a chlastal.

> takhle jsem si pomoc nepredstavovala.

A jk si vlastne predstavujes pomoc? Mas o tom vubec nejakou ucelenou, konkrtni predstavu? Ptam se, protoze me to zajima. Mel jsem to stejne, podobne.

Mozna s tim rozdilem, ze jsem od terapie neocekava okamzitou pomoc, ale postupnou bez konkretni predstavy a ocekavani.
Velkym prinosem byla skupinova terapie. Tam jsem potkal, poznal xy ruznych lidi. Jak se projevuji, jak reaguji atd.

Mimochodem, moc si o te terapeutce nerikala, ale z teh par otazek, ktere ti dala a ketre si zde zminila, mi prislo, ze se te pta dobre a smeruje te k rozmotani.

Zajimalo by me, s jakym ocekavanim si tam sla, co si od ni pozadovala a ocekavala?
(Nepropaguji tu terapie jako neco, co cloveka zachrani. Jen mi prijde,ze lide o nich obecne nic moc nevi a nevi, k cemu to je a co od toho ocekavat.)

Ted budes dale delat co?
Jake kroky, ktere povedou k zivotnim zmenam, aby si nezajela do vyjetych koleji, ve ktery se dobre jezdi?

MichaleB upřimě? Já nevím. Nevím jak si představuju pomoc. Zatím vím co se mi nelíbí. Nelíbí se pitvání v mojích emocích a pocitech. Jsem ráda, že se mi něco daří držet pod pokličkou, protože vím, že se s tím nedá nic dělat.
Zatím dalším krokem jsou AA. Ale, chvíli bude trvat, že se k nim odhodlám. Už vím kdy a kde se scházejí.
S terapii to bylo to samé, chvíli mi trvalo než jsem si vůbec zvykla na představu, že budu někomu něco o sobě vykládat.
Uvolňujíci pocit při pití alkoholu mi pomáhal, nemusela jsem nic řešit. To jak se postupně rozlévá po tělo, bylo skvělý, krásný a povznášející.
Ale už jsem se popasovala s tím, že si musím najít nějakou jinou náhradu.
Myslím, že jsem se posunula o trochu dál, už nemusím furt koukat na telku a sledovat drama, abych nemyslela na alkohol.
Přečetla jsem za pár dní knížku a dokázala jsem se na ní soustředit.
Nevím sice co chci, ale vím co nechci!!
Mohl by to být začátek???

MichaleB a ještě další myšlenka. Ač me terapie nevyhovovala, tak o některých věcech co říkala přemýšlím. Kyž cítím radost, tak si ji vychutnám a neschovávám ji.
Předevčírem jsem cítila vztek, ale to si zase ale nevychutnal manžel. Nakonec jsme se ale dohodli, že byl oprávněný. Dřív bych si nalila a byl by doma klid.
Tak nevím. Je tohle lepší?
Jak to teď píšu, tak mě napadlo "Stejně skončíš u tý terapeutky, už jí znáš, tak by to bylo jednodušší".

Eriko, ja nevim, jestli je tohle lepsi nebo neni. To vis sama nejlepe. Ale me to zni dobre
Vedet, co nechci, je dulezite. Vedet co chci - to je takova zabehla fraze - chci nekoho, kdo uz vi, co chce. Co to je za kravinu? Ja vim, co chci ted a tady. Treba: chce se mi na zachod. Za pet minut muzu citit potrebu neceho jineho a nebo zitra rano.
A jasne ze uprimne. Lhani do kapsy uz bylo dost, ne? (to myslim obecne u alkolismu)
Ad drzet pod poklickou - to jsou ty veci, ktere mi hnily a hnijou zavrene ve skrini. Jenze .. to neni reseni (ne pro me). Rikal jsem si, ze ty veci nemaji reseni. Maji. Odpustit sobe a jinym lidem. V jedne knize bylo: v predstave: "sednete si do divadla, kde bude rozsviceno jen kuzel svetla na jevisti, do ktereho vejde osoba, ktera vam ublizila. Vse probiha beze slov. A vy rikate: odpoustim ti." Neni to nic noveho. To clovek najde leckde. Treba to funguje. Ja se k tomu zatim nedopracoval. Ale vnitrne citim, ze je to jedine mozne reseni.
Mimochodem, ta kniha Najdete si sveho martanka stoji za precteni. Krasne a srozumitelne napsane, vysvetlene.
Dulezite je, vyznat se v sobe, porozumnet sam soe, svym emocim a potrebam. Pokud nejsou naplneny potreby, je clovek nespokojeny.

Ja nemam komu bych odpoustela. Ja spis potrebuju aby bylo odpusteno mne. Aby se syn na me prestal zlobit, ze jsem se pred 15 lety rozvedla. Chtel zustst s otcem, mozna jsem se mela snazit vic, a y byl se mnou, nevim.
Synoj je ted 30, obcas neco rekne. Nevycita, jen rika nechci aby to bylo jako kdyz jste se rozvadeli vy. S pritelkyni si do bytu kupuji veci, ale kazdy neco. Aby meli jasno koho co je. Az by ten rozchod prisel

Eriko, treba: odpoustim ti, ze se na me zlobis(?) a sobe za .... (dopl, co potrebujes).
Neber to tak doslovne

Michale, jeste nevim. To je poprve co jsem to vubec pustila do sveta. Zatim jen napsala, ale jeste nerekla