Alkoholik

Dobrý den všem,
nechci zahlcovat fórum, jen potřebuji radu od někoho, kdo má třeba podobnou zkušenost, nebo případně od nějakého odborníka, který by mi k problému dokázal něco říci ....
Jde mi zhruba o toto:
Má přítelkyně (46) začala kvůli neúspěšnému vztahu, pocitu vyhoření a asi i krizi středního věku (aspoň taková tedy byla její sebereflexe) pít... Pila téměř nepřetržitě cca rok a půl ... pak se pokusila o sebevraždu ... když ji pustili z psychiatrie, seznámili jsme se .... nejdřív mi nic neřekla, pak se přiznala .... no co, každý udělá chybu, proč ji odsuzovat ... zústali jsme spolu .... cca po půl roce vztahu začala znovu upadat do deprsí a apatických stavů ... trvalo to tak cca měsíce (problém byl, že celé ty 4 měsíce přinejmenším několikrát týdně pila, ale nikdo o tom nevěděl - alkoho si schovávala do lahví od šamponu, od čistících prostředků, od chemikálií -a upíjet to chodila na WC a do koupelny), asi tušila, že má problém (z jejího okolí to ovšem nevěděl nikdo... na konci tohoto období se pokusila o sebevraždu (pomocí antidepresiv a alkoholu ... prostě se předávkovala) ... a to bylo hned jasné, oč jde ... skončila znovu na psychiatrii, kde jí byla navržena protialkoholní léčba, na tu nastoupila (tvrdila, že jen kvůli mně) ... cca po měsíci podepsala revers, s tím, že jí to stačilo a odešla domů ... napila se ale krátce po návratu (cca měsíc, a pak ještě jednou cca měsíce) ... pak byl nějakých měsíců klid ... (a mně se zdálo, že je katastrofa zažehnána) ... aktuálně nemá stres, má práci, bere antidepresiva (která prý fungují, takže by neměla mít důvod pít). Ale před dny přišla domů celá zelená .... samozřejmě pila, mám doma tester ... tak byl test... Nejdřív zapírala, ale nadýchala 0,3 a musela s pravou ven - celou věc zdůvodnila tím, že vlastně ona pít může, ona je svobodná svéprávná bytost, a jako taková si může dát panáka ... pohádali jsme se. Ale nakonec se vše urovnalo ... teď po dvou týdnech se vracím domů a najdu ji o půlnoci zase připitou .... udělám test - 0,5 .... tentokrát už nezapírala tváří v tvář výsledku a přiznala se s odůvodněním: přece si můžu dát víno ... Já jsem taky normální člověk a představovala jsem si, že ho pijeme spolu. Asi si myslela, že když tohle řekne a zatáhne mě do svých snů, nebudu se zlobit, nebo si to vyžehlí ... já nevím .... a také nevím, co dělat ... já s alkoholem problémy nemám, piju jen tak jedno, dvě piva tak jednou dvakrát do měsíce ...a jdeme li někam spolu s ní, dávám si vždycky nealko...domů alkohol nenosím, dokonce ani přátelům (jdeme li na návštěvu) ho nekupuji jako dárek, aby se pak nepilo a ona tomu nebyla vystavena .... ale já už nevím, co dělat!
Mám strach, že znovu začne tajně pít, že celý ten vztah, který jsme zatím vybudovali, že to všechno půjde do háje .... bydlíme spolu, a já nechci vidět, jak se zase ničí, nechci ji neschopnou chůze za pomoci policajtů vyraženýma dveřma opilou a omámenou tahat do sanitky .... prostě nechci a bojím se, že to tak zase bude ....

Proto se Vás, lidí s podobnou zkušeností, chci jen takhle zeptat .... Co si o tom myslíte? Co mám dělat? Co byste dělali Vy? Jaký průběh lze předpokládat? Jak se k ní mám chovat? Je nějaká možnost, aby alkoholik po léčbě občasně pil a znovu do toho nespadl?
k poslední položené otázce - podle jejích slov mi připadá, že když se nemůže dotknout alkoholu, připadá si diskriminovaně.... Živím v sobě jakousi naději, že když teď nemá ty deprese ani cvoka v domácnosti (ten minulý vztah s cholerickým psychopatem jí fakt nevyšel... Ale my spolu si snad ve všem dobře rozumíme, nehádáme se, neodporujeme si, vlastně spolu dobře ladíme), že by mohla vlastně opravdu prostě jen mít chuť dát si čas od času nějakou dvojku vína nebo panáka .... A mně by to taky nevadilo, kdy se jednou za měsíc něco dobrého koupilo .... jenomže bojím se, že jí tím tak akorát pomůžu spadnout zpátky (všechno to, co do mě vtloukali její lékaři tehdy z léčebny, to mi zní jako siréna v hlavě ... že alkoholik je alkoholikem navždy, že se nesmí alkoholu už ani dotknout.... Ale ona takhle začala pít zkrátka ze vzdoru, prostě takové to: nemůžu, nesmím, tak natruc budu .... A to mě děsí, že to prostě dělá jen proto, že jí to okolí nedovolí. Je to možné?

Co myslíte? Vážně není šance, že by alkoholik pil jaksi "normálně" občasně a znovu neskončil v léčebně????

Jakékoli rady, zkušenosti, postřehy i komentáře mi moc pomohou ... už fakt nevím, jak se k tomu celému postavit

PS: Neraďte mi prosím rozchod ... nechci se s ní rocházet, nenechám ji v tom, miluju jí, a můj odchod by jí asi jen dal objektivní záminku proč pít víc ....

Ahoj,

Nech ji přečíst tyhle stránky, příběhy lidí kteří v tom lítali také. Jinak podle toho co popisuješ, si myslím že do toho spadne znovu. Kontrolovaně pít po léčbě dokáže jen velmi malé promile alkoholiků (číslo si nepamatuji - dá se dohledat na internetu). Myslím si, že by ji neuškodil psycholog, AA.

Její největší chyba-reverz.Navrhni jí znovu léčebnu, kterou musí dokončit, pak doléčování na AA.Když ne, rozchod!Je tu plno příběhů, které jsou i pro Tebe.Prášky, chlast-to bude rychlý konec.

Neukončila svoji léčbu.Připrvní krizi ze strachu opustila léčebnu.Krize v životě přicházejí a ona se s nimi-sama se sebou musí umět poprat.Jinak život nezvládne.Alkohol už potřebuje jako každý alkoholik.Nenechat se vydírat a trvat na tom,že léčbu musí absolvovat znova a celou.Po ní neopomenout přeléčení-tím je spolupráce s psychiatrem.Deprese ji poznamenaly,bude nutno užívat antidepresiva a léky na upravení psychiky,nadále alespon´rok nasadit ANTABUS a zapojit se mezi členy AA.Na tomto trvejte.Ten první rok po léčbě je hodně náročný na nepití.Mozek nastartuje a chce našeptávat,že je jako vyléčená a nebezpečí nehrozí-tím se dříve nebo později napije.Potřebuje pro sebe přijmou,že trpí nevyléčitelnou nemocí,která jde zastavit jen nepitím.Vybudovat si k sobě zdravý vztah-což jí léčebna umožní.Jinak je opravdu schopna svůj sklon k sebevraždě úspěšně dokončit jako pro ni dokonalé.

Láďo, nechceš slyšet radu o rozchodu, smiř se s tím nejhorším, ostudy budou jen hračka proti dalším projevům alkoholismu.Věř, že láska Tě brzy přejde.

Všem, do napsali, ze srdce děkuji.
Je fajn vědět, že v tom člověk přece jen není tak úplně sám...
Jestli můžu ještě komentář k svému i Vašim příspěvkům....
Koukám, že se mi v prohlížeči po odeslání nezobrazila čísla, tak vlastně nevidíte, jak ty věci po sobě tak nějak šly...
Jen, v souvislosti s příspěvky výše dodám, že:
* vydržela nepít něco málo přes rok....
* psychiatra celkem pravidelně navštěvuje (takže o její psychiku by mělo být postaráno)

Snažili jsme se celou věc nějak pokud možno v klidu přes víkend probrat (ale já už z toho mám taky nervy na pochodu- asi víte o čem mluvím, takže bez emocí to úplně nejde)... Výsledek víkendových dialogů je ovšem následující:

a) léčebna nepřipadá v úvahu - prý jí to jednou stačilo, podruhé to nepotřebuje a byla tam beztak prý jen kvůli mně (zkrátka si myslí, že by ji bývala nepotřebovala.... na druhou stranu přiznala, že jí to v něčem pomohlo - prý si uvědomila, že nemůže alkoholem řešit své problémy)... Můj dotaz k tomu (na který nedokázala reagovat: Co tím tedy teď aktuálně řeší, když ne nějaké své problémy?....
Nějak mi připadá, že mi proste něco tají , že prostě nějaký problém je a jí se o něm nechce mluvit ....

b) antabus nepomůže - taky mě to napadlo, ale jen to navrhnu, dostanu odpověď, že je jí k ničemu, že ho už jednou přepila (a to má tedy pravdu, zvládla na něj pěkných pár týdnů pít a vůbec jí to nevadilo)... takže antabus by nepomohl, přepila by ho zase a moc dobře o tom ví....
Takže tohle řešení taky ztroskotalo....

Připadá mi nějak netečnější než dříve - možná projevy alkoholismu vidím dřív, než vůbec nastanou.... ale třeba náš vztah ona teď vůbec neřeší .... dokonce ani vyhrožovat rozchodem už by nepomohlo ... Když řeknu, že tedy odejdu, a že spolu nebudeme, nevyvolá to žádné větší znepokojení - jinými slovy, nelze to použít (špatně řečeno, ale lépe mě to nenapadá) jako "donucovací prostředek k léčbě" .... vztah pro ni v tomto není hodnotou a její vlasní "přesvědčení", že není možné aby do toho spadla (resp. že ona problém nemá) je asi silnější, než snaha pochopit mě ...a možná i než touha mít vztah ....
Prostě se mi zdá, že jí na tom už snad ani nezáleží ....
Protože je to celé jen z mé strany (takto viděno), probírali jsme věc s jejími přáteli .... (ti moji mi říkají, ať odejdu, když tím vyhrožuju, ať to udělám ... jenomže nemám na to.... zní to jako klišé, ale já ji fakt miluju .... s nikým jsme si nikdy tak dobře nerozuměli... ona je, nebýt toho chlastu, naprosto úžasná ...).... no, zpět k těm přátelům: oni jsou přesvědčeni o tom, že to není tak černé, jak to já vidím .... že mě miluje a nikdy nikoho tak ráda neměla, že vlastně nikdy nebyla tak otevřená, jako je teď, že na ně působí, že je v pohodě ....
Tak si říkám: možná by to šlo nějak podchytit, možná by se to dalo zlikvidovat hned v počátku .... jenomže podle toho, co se často objěvuje tady na fóru, by to byl zázrak ....
Není tu prosím Vás, mezi Vámi někdo, komu by se podařilo zlikvidovat zárodky recidivy takhle v počátcích???? Udělám cokoli !!!
(Teď mi asi namítnete, že ta iniciativa by měla vycházet od ní.... že by měla nahlédnout, že má problém ... jo, já vím, ale mohu ji v tom nějak pomoci? Jak?)

Vím, že to se mnou není vždycky med.... a v pátek z toho jejího pití byla docela slušná domácí scéna ... jenomže já jsem taky jen člověk, a ona prostě nedokáže pochopit, že mě tímhle týrá ....
Možná by jí pomohlo chodit na AA ... jenomže tam ji nedostanu - nechce tam jít, prý to nepotřebuje a za ten měsíc v léčebně toho měla dost .... A co mám s tímhle argumentem dělat?
Na jednu stranu toho má dost, na druhou ale nepochopila, že její pití ničí její okolí ... člověk by si řekl, nechám jí, ať si "natluče hubu" ... jenomže z toho by už nemusela vést cesta zpět.... bojím se, že to pak alibisticky hodí třeba na svou životní situaci, nebo cokoli, ale sama u sebe ten problém hledat nebude ....

Jako by ten problém prostě nechtěla řešit .... Říkám jí, jdi na AA ... "ne nepotřebuju" ....
zajdi si ke svému psychiatrovi, třeba Ti poradí... "Ne, tohle není problém mé psychiky." ...
Nech si napsat antabus: "Ne, ten nepotřebuju, nepomohl by, přepila bych ho."
Tak mysli na mě, že mi tím ubližuješ, že ten vztah takhle nemůže fungovat... "To je Tvoje volba, já problém nemám. Ty je vidíš tam, kde nejsou.... Mě mrzí, že nemůžu jít na to víno(pivo, panáka) s Tebou..." - a nedaří se mi vysvětlit jí, že já ten alkohol prostě k životu nepotřebuju, že pokud o mě jde, budu klidně abstinovat (dokonce jsme nějaký čas společně abstinovali... jenomže ona to porušila třikrát, já ani jednou)... tak jsme tu úmluvu pak zrušili (a já si fakt dám jen nějaké jedno dvě piva venku s lidmi, jen proto, že u piva se vydrží klábosit hodinu, než ho člověk dopije)....
Ona z toho ale dělá problém, že prý jí vadí, jak píšu výše, že nemůže pít pivo se mnou (ale já fakt nejsem pivař a není to tak, že bychom neměli jiné společné zájmy...)
Možná je to bohapustá výmluva a snaha ospravedlnit její vlastní pití ....
Já nevím...
Nadruhou stranu, když navrhnu, že půjdeme spolu za nějakou kulturou, většinou nechce .... Buď (prý) nic nedávají, nic nehrajou, nechce se jí, je zima, je unavená .... výmluvy si najde .... Takže kino ne, kultura ne, ale pít by se mnou chtěla???? To je absurní....!

Možná to vidím, moc černě, ale třeba máte pravdu z tohohle, jak to tak píšu, není cesta ven

Není tu někdo, kdo by prošel léčbou? Kdo by vydržel abstinovat? Jak se Vám to povedlo? Co Vás drželo nad vodou?
Můžu jí vůbec nějak motivovat, když si sama nedokáže (aspoň ne teď, přiznat, že má problém?)....
Co byste radili, když nechce léčbu, AA, antabus, psychiatra ....

Asi se opakuju, promiňte, ale myslím na to, kudy chodím ...
Dám jí přečíst stránky, bude li ochotna, ale nevím, jestli si z nich něco vezme .... vážně (aspoň mně se zdá) nevnímá, že má problém .... Všichni kolem to vidíme, i ostatní se jí to snažili vysvětlit, ale ona nevidí, neslyší....

Myslím si, že pila tajně, dlouho, pořád, nezpozoroval jsi to, nyní už jí alkohol dostal, má ho nejraději, je to její jediný přítel, láska.........rozchod.Hlavou zeď neprorazíš, ona je rozhodnutá, Ty nezmůžeš nic.

Když já si fakt myslím, že teď nějaký ten rok možná o něco déle fakt nepila ... byli jsme spolu cca půl roku v zahraničí - v podstatě jsme se od sebe nehnuli - neměla to kde sehnat .... takže půl roku nepila vůbec .... jak potom, to nemohu zaručit, ale myslím, že také ne .... na ni ten alkohol dost zvláště působí, dřív se to tak dobře nedalo poznat, když jsme se až tak dobře neznali ... teď jsme spolu přes dva roky a myslím si, že vždycky poznám, když je pod vlivem (posledně to také bylo poznat a to nadýchala jen necelé půl promile.... ). Prostě to poznám, nevystřázliví li než se doma večer sejdeme .... Tak myslím, že dřív byla ten případ v zajetí alkoholu, teď to (podle mě) není ještě tak hrozné ...ale bojím se, že do toho zase pomalu upadá ....
Proto se ptám, zda někdo nemáte zkušenost, jak recidivě čelit... jak to zažehnat takhle v začátku .... Třeba to nějak jde ....
Když se rozejdeme, bude to, jak píšu už výše, pro ni jen objektivní důvod, proč pít, zdůodní si to tím... a už nebude mít zábrany .... Říkám si, že kdyby se s ní vhodně zacházelo, třeba jí dokážu pomoct.... Jen nevím, jak to udělat .... proto to tu vypisuju pomalu do detailu ....
Nechci být tím důvodem, kvůli kterému se (promiňte mi ten výraz) zase rozchlastá .... (ale když se teď seberu a půjdu, stanu se jím...)
Třeba jen potřebuje nějaké "speciální zacházení" ... ale nemám praxi ... nechci to zkazit....

ONA se rozhodla pít, takže pít bude!Žádná rada, jak předejít recidivě neexistuje, odmítá vše,každou pomoc, nic si nemaluj růžově, když nebude pít kvůli vašemu rozchodu, kdoví jaký důvod si najde.Ale nějaký jistě bude.Nabídl jsi té pomoci dost.Nic víc dělat nemůžeš, jen trpět.

Zní to hrozně .... ale i tak děkuji za názor...
Je mi z toho mizerně .... Já vím, že alkoholu se člověk musí vzdát nadobro, stejně jako jiných návykových látek ... ještě se mi nepodařilo potkat občasného narkomana .... Vím, že to není snadné, ale ....

Když se to tak vezme, je to nemoc a nemoci jsou i takové, ze kterých musí člověku pomoci někdo druhý .... říkám si, že mě třeba fakt potřebuje .... je zbabělé přece jen utéct, protože ona je na tom zrovna mizerně ... Pořád hledám jakousi jiskřičku naděje v tom, že tehdy pila jaksi kvůli situaci (bydlet s takovým psycho-exotem, jakého měla doma, to by asi pil každý ....brala to jako útěk od reality), teď je situace jiná, ona fakt neupadá do depresí (aspoň ne do nijak velkých) a nikdo ji doma neterorizuje.... Neměla by tedy mít důvod k útěku a tedy k pití ... Buď se tedy něco změnilo a ona má důvod jiný, o němž nemluví .... nebo to mohl opravdu být jen nějaký přešlap ....
Říkám si, když teď nemá deprese a váží si svého vlastního života, že se jí v něm asi přece jen trochu líbí a nechtěla by ho ztratit .... hledám jí info o souvislosti alkoholu s rakovinou, když pro ni tím důvodem proč nepít nejsem já, mohlo by to být její vlastní zdraví ....
Ona nikdy moc nepřemýšlela, aspoň co říkala, nad tím, jak moc alkohol (i jeho jen občasné užívání) škodí lidskému organismu .... Třeba, když už jí nebude líto jejího okolí, by jí mohlo být líto jí samé .... Obvykle se uzavírá do sebe a "sobecky" nemyslíc na okolí pije .... třeba by mohla zkusit sama pro sebe (v duchu sobeckých gest) nepít .... Hrozně blbě se to popisuje, ale napadá mě to jako jedná možná cesta .... když né kvůli jiným, tak kvůli sobě, má li se člověk rád, je schopen dělat divy....
To by teoreticky mohlo zafungovat.... nemyslíte?

(Omlouvám se za rozvíjení asi podivných teorií, ale zkouším, co se dá ....)