Alkoholik

Dobrý den,
už jsem sem psala,ale s jiným problémem,že si přítel během léčby našel jinou,ale ne pacientku. Teď mám jiný problém,začal zase pít...dolečováni podcenil,nikam nešel a Antabus brát nezačal. Řekl mi,že se mnou si to pivo dá,kdyby měl vztah či byl v její společnosti,že si pivo nedá...viním se,že je to mnou,že já za to můžu,ale nevím,jestli to tak je. Hledáme k sobě nějak cestu a já se snažím udělat všechno pro to,aby nepil,ale nevím,co udělat... Když někam jdeme,vždycky si něco dá,dokonce se několikrát opil. Snažím se vytvořit nějaký program,procházku,cokoliv,ale vždycky to stočí někam do hospody. Snažím se mu připomenout,co ho stálo odvahy a všeho,když nastoupil na léčení,jak náročné byly ty tři měsíce a že to přece je škoda zahodit,ale odpovídá,že poprvé se to nikomu nepovede,ale to je spíš výmluva,nesnaží se...prej když už si dal,že to nemá cenu nějak řešit,opět výmluva nebo spíš omluva pro něj samého. Prý nevím,jaké to v léčebně bylo,nevím,jak se cítí,nevím nic,nemůžu to pochopit,já tam nebyla,tím mě odbyde.Jak mu můžu pomoct? Co mám dělat? Máte radu?

Smutná, nedělej nic, nemůžeš ovlivnit, pití přítele, on ví stokrát lépe, že by neměl pít, co ho čeká, stejně pije, musíš ho nechat.Možná, když ukážeš, že je Ti to fuk, trochu ho to probere, vyleká.Doufejme.

To právě nevím,snažím se ho přesvědčit,aby navštívil klub AA a s někým,kdo tam byl a abstinuje o tom všem mluvil,když se mnou nechce,i když mu rozumím,ale chápu,že jsem tam nebyla,vím,co tím,chce říct,nejsem na stejné lodi... Možná,kdyby si promluvil,oživil vzpomínky na léčbu,co mu dala a tak dál,snad by našel sílu zkusit přestat... Jinak nevím...

Čím víc ho budete nutit, tím to bude horší.Měl by AA zkusit.

Zeptejte se sama sebe PROČ S NÍM JSTE,CO OD NĚJ OČEKÁVÁTE,JESTLI JE VAŠE OČEKÁVÁNÍ REÁLNÉ A CO VŠECHNO SE MUSÍ STÁT,CO JSTE SCHOPNA VY SAMA VYDRŽET,NEŽ ZVOLÍTE ROZCHOD.On chce pokračovat v pití-evidentně podlehl vlastnímu přesvědčení,že absolvoval léčebnu a je vyléčený alkoholik.Toto se velice často stává.Musí se svým pitím propít mnohem víc a hůř,než bude schopen chtít opravdu přestat.Možná už to bude pro něj pozdě a už to nepůjde,možná konečně přestane-to ví jenom Bůh.Bude to trvat několik dalších let vašeho strachu.Vy se už obviňujete a NEPRÁVEM NYNÍ.Co to s Vámi udělá za další roky.Na co čekáte?Co všechno jste mu schopna odpustit?A proč?

Ahoj, jsem ti tak na něco vzpomněla... ve své první léčbě jsem potkala holčinu, rozumněly jsme si, měly jsme svůj pokoj, vařily si svoje jídla.. prostě hodně jsme se skamarádily..její to byla léčba asi čtvrtá myslim... no pak jsme se občas viděly, občas si napsaly, dokonce se i opily spolu... já měla ještě přeléčení a začala jsem žít jinak... ona pokračovala ve svojí pouti po léčebnách... všude si našla nějakej vztah, s jedním má dokonce dítě... jak se o něj stará nevim, není to žádná sociálka nebo ak, dobrá rodina, jen... ona jinak než v tý léčebně žít neumí a ani nechce... tam se realizuje, tam jí někdo poslouchá, tam navazuje vztahy... naposled co jsem o ní slyšela byla v Kroměříži... tim chci říct, možná se příteli na léčbě i zalíbilo...

Když je někdo několikrát v léčebně-jsou si všechny podobné, režim, elaboráty..-, lehce zvládá celý program, má klídek, jídlo pod nos, nocleh, teploučko, pěkně zašitý.Komu by to nevyhovovalo?.Já bych dala 3x a dost, další léčbu si celou platit, to by byla motivace!Tito příživníci zneužívají zdravotní systém, a ti, co léčbu potřebují nutně, poprvé, čekají měsíce, až se uvolní místo.Znala jsem člověka, co žil 10 let po léčebnách, cestoval po nich, ušetřil si na auto, nakonec dostal vycházku, a zabil se v něm.

no těžko říct... zase jsem slyšela o lidech, co se chytli po sedmý... devátý léčbě...
já myslim, že je to podobný jako třeba u recidivistů... tyhle lidi jsou v běžným životě outsidři, chybí jim uznání od společnosti, od okolí... no a v kriminále je uzavřený prostředí, vlastní svět, kde takový člověk může mít dobrou pozici, konečně se cítí respektovaný a není na okraji...
já můžu mluvit jen o té svojí kamarádce, tu znám a vím, že u ní stoprocentně nešlo o nějaké zajištění materiálních potřeb... i když... respekt je vlastně považován za jednu ze základních životních potřeb člověka...

Tak za sebe můžu říct,že jsem byla v Opavě ani nevím kolikrát.Vystřídala jsem všechny stanice mimo narkomany,delirantní stavy a lidičky s demencí.Ty léčby střídané s Detoxem ani nespočítám.Už to tam mám pomalu jako přechodné bydliště a znám to tam,jak vlastní boty,včetně personálu.Ted´nastupuju na vlastní žádost tam,kde to neznám,tam,kde nikoho neznám.Vím do čeho jdu.Psychologie na tělo bez milosti,včetně sportu,ke kterému mám daleko o míčových hrách raději nemluvě.Vojna jako řemen.Pár bodů a můžu vyletět.Kdybych řekla,že skáču nadšením?Byla by to lež.Mám strach,ale vím,že to musím dát.Že to dělám jen kvůli sobě a pro sebe,abych se z toho začarovaného kruhu dostala.Jinak mám 15den a chuť jak prase!

Jsem ted´bez ANTABUSU,který se mi dařilo přepíjet díky vlastní receptuře,kterou jsem si musela na sobě vyzkoušet.Mám za sebou slinivkový záchvat,který tyto pokusy vyvolaly.Takže v léčebně si konečně oddychnu jen po té stránce,že vím,že mi během léčby napití nehrozí.Tím se uvolní mé sevření,abych tam mohla na sobě zamakat a už konečně vydržela nepít!