Alkoholik

Ahoj,
můj otec je alkoholik. Je mi 21 let a nepamatuji si chvíle, kdy nepil. Mám další tři souurozence a ti si také nepamatují, že by byl někdy "táta", vždy jen alkoholik. Je na tom velice špatně. Když jsem byla malá, tak se s ním matka rozvedla, protože pil až tak, že jsme byli bez elektřiny, tepla...někdy jsme dokonce neměli co jíst a aby to nebylo málo, tak ji mlátil a většinou si nešel pro ránu daleko ani na své děti. Já jsem měla tu výhodu, že jsem byla nejmladší, tudíž jeho "oblíbenec", kterého by nikdy neuhodil. Po té, co jsme se odstěhovali, chodil k nám domů a zvonil, tloukl na dveře, řval, vyhrožoval. Když mu matka otevřela, aby nedělal bordel na chodbě, tak ji začal škrtit, mlátit...jediné, co zabralo bylo, že jsem občas vběhla mezi ně a on ji kvůli tomu pustil, nemohl se koukat, jak se ho bojím a brečím. Časem nad ním zlomili hůl všichny jeho děti, kromě mě. Žádné z nich se s ním pořádně nebaví. Před několika lety byl v nemocnici, kvůli alkoholu. Dostal nějaký malý infarkt, či co, dotoho mu zjistili, že játra jsou skoro nefunkční, brali mu slinivku a do toho se dostavil absťák. Když jsem byla v nemocnici, tak jsem ho ani nepoznala!! Doktoři mu řekli, že nesmí pít a držet dietu, pak má prý možná rok, dva, pět života. Ze strachu, že zemře nepil asi třičtvrtě roku, ale jednou to zkusil a zase začal. Vždy když ho vidím ožralého, jak mu teče pěna od úst, neudržím se a začnu mu připomínat, jak vypadal v nemocnici, že nevěděl kdo jsem, ani kde je on. To je jediné, kdy si myslím, nebo spíš doufám, že se stydí, za to co z něj je. Už i já přestávám doufat, že mu vůbec někdy pomůžu, protože když jsem mu vyhledala informace o léčení, nebo o sezení anonimních alkoholiků, vždy mi jen slíbil, že tam zajde, že si přečte, co jsem mu vytiskla a že se kvůli mě pokusí, už se ani kvůli mě nepokouší. Má dvou roční vnučku, kterou také vídá, jen když je ožralí. Nevím proč, ale sestra mu to dovoluje, asi pro to, že možná taky doufá, že se třeba změní kvůli ní, ale i s tím už nepočítám. Když vidím, jak se nad ní ožralí zklání, tak vždy vybouchnu jako sopka a začnu na něj řvát, ať alespoň k ní dojde střízlivý, jeslti chce, aby si ho pamatovala jako ochlastu, nebo dědu. (jsem velice klidný člověk, jen tak něco mě nerozčílí, ale když ho vidím, tak se najednou neznám...zvládla bych po něm nekřičet, ale asi si tím kompenzuji to, že nám zničil dětství, a já chci, aby věděl, co si o něm myslím, než doslova chcípne...)
Od mích osmnácti mu stále nosím něco o léčebnách, sezeních aj...nevím, do kdy mě to bude držet a nevím, zda to má vlastně ještě vůbec cenu...Četla jsem, že by měli mít alespoň u někoho podporu, ale už to nezvládá, mám kvůli tomu jen nervy a brečím tak často, že už mě to doslova "obtěžuje", kvůli němu ztrácet další čas a další dlouhé roky...
To je opravdu malá zkratka a malá část života s ním...
Jen by mě zajímalo, jestli je víc takových beznadějných případů a jak by jste se chovali Vy....

Myslím si, že zde již nepomůže nic

Megie, ještě zkus to, že se s ním přestaň úplně stýkat, možná by to zabralo, řekni, že si ho chceš pamatovat jako tátu, ne trosku a nulu.Dřív tě nebil, měl tě rád.....nyní že trpíš nejvíc.Ale asi zázrak nenastane, mysli na sebe, netrap se, je těžce nemocný, alkohol mu vládne, on musí poslouchat.Už asi nemá sílu s ním bojovat.

Ty sama mu nepomůžeš a může tě to zničit.Nevím jak jsi na tom s vírou.Proč nepožádáš o pomoc Boha.Zázraky se dějí.Ovšem příčinou nejsou lidé-ale jejich důvěra a pevná víra.

tak tohle tedy oříšek. Myslím si, že v podobným případu bych asi vyhledala psychiatra. Tohle již není jenom tak malý problém.

Ahoj,

chtěla bych znovu oživit toto téma. Jsem na tom stejně jako původní pisatelka. Můj otec je naprosto beznadějný případ, pamatuji si ho (krom asi 5-ti let abstinence, kdy ho v opilosti srazilo auto) jen jako ožralu, který byl agresivní na matku a my jako děti pro něj chodily do hospody aby šel s námi domů. Nyní jsou naši už 10 let rozvedeni. Otci je 58 a je to v podstatě bezdomáč, jsem jediná z rodiny, kdo s ním komunikuje a stará se o něj. Pracně jsem mu sháněla práci, chodil tam půl roku a tak nějak fungoval, poslední měsíc ale chlastá v kuse a neustále mi tvrdí, jak je vše v pořádku a je střízlivej, prostě hnus, lže nejen mě, ale i sobě. Peníze, které si vydělal mám u sebe a postupně mu je dávám, aby je nemohl propít najednou ale vydržely mu, protože až dojdou, budu ho muset sponzorovat ze svého. Já totiž nedokážu zpřetrhat vazby, i když jsem šílená vzteky, když je opilej, i když brečím téměř každý den, i když už vůbec nevěřím na jeho nápravu... Je to zlé, ale jediné co mě "osvobodí" je to, že se upije. Jsem hrozně slabá a nedokázala bych mu říct ne, nic ode mně nedostaneš, nebo se s ním vůbec nestýkat, pořád bych si představovala jak trpí, jak má třeba hlad nebo tak. Jak z toho ven, netuším...

Jak to dopadlo u autorky dotazu?

Martino, třeba ti pomůže to, že ho vlastně sama v tom pití podporuješ, dáváš mu peníze ze svého.Proč by nepil vesele dál, když má u tebe jistotu, že vždy na alkohol dostane od tebe peníze!

Je to tak, pomalu to taky začínám vidět. Chtěla jsem mu dát šanci žít zase jako normální člověk, ale on tím asi pohrdá, stejně vždy sklouzne zase zpět k chlastu. Takže jiná varianta, než přestat se s ním stýkat a úplně ho vypustit ze života není... Nevím, jestli to dokážu. Když si představím,jak bude škemrat a slibovat. Ale jinak to nejde, máš pravdu, takhle jsem ho jen podporovala!

Nějaké jídlo bych mu občas dala, ale ani 1 korunu ne.Než začne opět dělat, vydělávat, nevěřit slibům.Alkoholem zeslábne, zleniví, práci se bude vyhýbat, a ta ho právě může vrátit do života.Každý se musíme živit, starat se o bydlení, jídlo, to je základ.Má už dost let, měl dbát o své zdraví, kéž by mu toto vše došlo.

Tak... Jak píšete, tátovi jsem nedala ani korunu, rozhodl se po mém nátlaku, že bude dobrovolně abstinovat. Od neděle neměl ani kapku alkoholu a mě bylo jasné, že přijde epileptický záchvat, že to sám bez lékařů nedá, on si ale myslel, že to dokáže sám. V pondělí samozřejmě přišel epilepťák, táta upadl a rozbil si hlavu, odvezla ho záchranka do nemocnice (ČB), tam byl jednu noc na Traum JIP, poté na pár hodin překlad na lůžka (tam jsem ho stihla navštívit), tam ovšem nezvládal abstinenční příznaky, takže zpět na JIP kde přišlo delírko, ve středu ráno ho převezli na psyndu, kde je dodnes a já nevím vůbec nic. Když jsem se byla ptát na psyndě, tak mi sestra řekla, že mi nic říct nemůže (to měl ještě určitě delírko). Je to normální, že mi nepodají žádné informace? Asi mu tam odnesu pyžamo a přezůvky a budu čekat kdo se kdy ozve. Ale v nemocnici po mě nechtěli kontakt, ani se neptali kdo jsem, vůbec nic. Nechápu to, to se k alkoholikům a jejich příbuzným takto chovají běžně?