Alkoholik

Patřím k manželkám, které zůstávají s partnerem i přes jeho 20-ti letou závislost na alkoholu. Nebudu popisovat všechny strasti s tím spojené. Jsme spolu 45 let a ty roky, které jsme prožili před jeho závislostí, nelze jen tak odsunout. Něco jsme spolu vybudovali, vychovali úspěšné děti, ale bohužel na společný plnohodnotný život v důchodu, mu kvůli alkoholu nestačí síly. Zůstávám s ním , protože se nemohu smířit s tím, že když odejdu, tak se upije k smrti. V poslední době mi ale již také dochází síly se s tím vyrovnat. Snažil jsem se všemi způsoby manžela zapojit do různých aktivit, ale všechno selhalo. Já se snažím využít každé příležitosti vyplňovat svůj volný čas v důchodě. Chodím do práce, abych byla mezi lidmi, cvičím jógu, sportuji, jezdím s dětmi na dovolenou. Dělám vše proto, aby mne jeho závislost neovlivnila natolik, že bych do ní spadla s ním, jako mnoho partnerů alkoholiků. Nedělám si iluze, že se neupije k smrti, ale nechci aby můj odchod tento stav urychlil. Manžel si uvědomuje svou závislost, ale léčit se nechce. Má období, která se zkracují, že jen pije tvrdý alkohol, nejí, spí a chce umřít. Jeho stav je vážný a chtěla bych radu, na koho se obrátit v případě, že to konstitučně již nedá. Když jsem se snažila tuto situaci řešit s obvodním lékařem, tak mi odpověděl, že kdo dnes nepije. Že musí chtít sám. Takže když nechce, tak mu nemá jak pomoci. Na místě je otázka, jak se k alkoholu dostane, zatím si ho sám koupí, ale je to jeho jediný příjem, co do sebe dostane. Předpokládám, že jeho tělo to nevydrží a budu muset zavolat záchrannou službu. Nebo když má takové sebevražedné myšlenky na koho se obrátit. Koho oslovit. Pokud má někdo podobnou zkušenost, tak mi prosím napište.
Děkuji
Věra

Ahoj Věro,
zůstáváš s ním, protože bez Tebe by se upil brzy. Léčit se nechce, ale stejně se upije a chce to. Kdo chce kam, nejlépe mu vyhovět. Řekl jednou nějaký filozof. Tohle, co popisuješ je živoření.
To, že nejsi závislá na alkoholu, neznamená, že nejsi spoluzávislá a že Tě to v nitru hluboce nezasahuje, i když si to možná nepřipouštíš. Také jsem jezdila na dovolené, jogu atd., ale v mysli jsem byla stále u něj. Co zase provede, jak to bude doma vypadat, kde najít zázrak, aby toho nechal? Ten tlak byl obrovský, postarat se o děti, náročná práce, úklid po něm (asi víš o čem mluvím). Dr. Nešpor mi jednou řekl, proč by se léčil, když má u Tebe hotel all inclusive?
Tvůj muž zřejmě nemá žádný stimul, aby s tím přestal a v téhle fázi už asi ani sílu to řešit. Pokud sám nebude chtít, nic s tím neuděláš. Pokud pije tímhle způsobem, bude se to rychle zhoršovat. Až mu začnou selhávat orgány či bude v delíriu, zavoláš sanitku a příběh skončil. Zní to ode mě tvrdě, ale je to realita a vlastní zkušenost, která se mnou bude už po zbytek mého života. Nebudeš jediná, kdo tohle prožil. Hlavně si pak nic nevyčítej, nemohla jsi udělat víc, když nechtěl. Děláš víc než by po Tobě mohl někdo spravedlivě požadovat.

Libus, Vera ale nevypada, ze by ji to nejak vadilo a nebo ze by to chtela resit. Ona chce vyresit to, ze si jeji manzel zrejme chce ublizit, vypnout se z teto reality. A vyresit to chce tak, ze se o nej nekdo nekde nejakymi leky postara.
Ale ve vysledku skonci na voziku s demenci nekde v LDN.

No a kam se obratit s dotazy? Nejlepe na nejakou lecebnu a lekare na prijmu.

Michale, jak se Věra cítí uvnitř, nevíme ani jeden. Já mohu zprostředkovat jen to, co teď odkrývám na terapii. Také jsem se tvářila, že mi to nevadí. Člověk dokáže bolest potlačit až tak, že si ji ani nepřipustí a jednou ho to dožene. Když partner alkoholika není bezcitny sobec, vždycky mu to ublíží.
Když zavolá do léčebny, tušíš co jí řeknou, že? Zatímco můj manžel popíjel, já jsem tam dokonce jela! Hledat cestu, jak mu pomoct. Ta cesta prostě není.
Z toho pekla není úniku, když ten co sám pije se nerozhodne s tím něco dělat.

Libus, no, to nevime, ale vime, jak to popisuje a z toho vyplyva, ze to v pokrocilejsim veku uz resit nechce. Jen nechce, aby si nejak manzel ublizil (vyjma ublizovani si pitim).
A co by ji rekl lekar: seznamil by ji s moznym prubehem, nasledky a jak se to da v ramci zdravotnickeho systemu v CR resit.

Nemam z jejiho vypraveni pocit, ze chce manzelovi pomoci prestat s pitim, kdyz on sam o to nestoji.

Dobrý den Libuš a Michale,
děkuji za Vaše příspěvky. To jak se cítím a jak mne to ničí, nechci ventilovat na těchto stránkách. Myslím si, že všichni, kteří se rozhodli zapojit se do diskuze s touto problematikou, si prošli a prochází svým vlastním peklem. Někteří úspěšně, jiní méně. Nedělám ze sebe "tvrďáka", jen mi někdo řekl, že člověk si musí sáhnout na dno, aby se od něho mohl odrazit. Není to o tom, že v mém věku mu nechci pomoci, já už jen nevím jak, a co kromě toho, co jsem za ty léta zkusila a nepomohlo, ještě existuje. Možná jsem ve skrytu duše doufala, že se to někomu podařilo zvládnout a nějak mne nasměruje na koho se obrátit. Realita je ještě tvrdší, než jsem si připouštěla. Také jsem si myslela, že jeho současný stav je to pomyslné dno, a že když mu zavolám tu sanitku, jak řekla Libuš, tak bude muset přijmout tu odbornou pomoc, kterou léta odmítá. Jen z toho, co napsala Libuš, mám strach, že to bude již pozdě a jeho tělo ho zradí, za ty léta co mu prováděl. Neumím se svěřovat, jen jsem si říkala, že mi někdo možná se stejným osudem napíše, že je ještě nějaká cesta ven z té hrůzy, do které jsme se dostali. Pravděpodobně ne. Nedá se s tím smířit a proto moc děkuji Libuš za její příspěvek.

Milá Věrko,
před časem jsem zde, pod jiným Nickem, napsal, že jdu pod vlak. Stál jsem u trati přes dvě hodiny. Nezvládnul jsem to. Zde mne nazvali Trollem. Prostě zde podpora žádná. Nezlobím se na nikoho. Nezažili to. Zase mám nyní k tomu blízko.......

Je těžké někomu radit, kdo bojuje sám se svými démony, jak je porazit. Pokud jsi zvládnul najít v sobě sílu a pod ten vlak neskočit, tak bych Tě chtěla poprosit, abys v sobě hledal ještě další jiskřičku naděje, že má smysl pro něco, někoho žít a najít v sobě i kousek lásky k sobě, co by Tě posunulo do života. Zkus se rozhlédnout kolem sebe, začíná jaro a všechno po tom smutném zimním čase začne žít. Zkus to prosím Tě také Ty. Budu Ti věřit že se Ti to podaří.

Věra

Věrko,
já moc dobře vím, proč jsi přišla, protože jsem prožila úplně to stejné. Jak Ti je si dokážu velmi dobře představit.
Léta jsem odmítala přijmout, že neexistuje žádná cesta, která by mu mohla pomoct. Neopustila jsem ho až do jeho tragického konce. To, jaké to ve mně a v dětech zanechalo následky, nebudu vůbec psát. Jediné, co může pomoct, je jeho odhodlání začít s tím něco dělat a to jsi psala, že odmítá. Někdo, když je na dně, už nemá sílu se zvednout. Je mi jasné, že ho neopustíš, ale pokud Ti mohu dát ještě poslední radu - zkus zachránit alespoň sebe, ať s ním na tom dně neskončíš také. Nemyslím tím, že bys začala také pít, ale že z toho trápení můžeš onemocnět. Pokud jsi to ještě neudělala, zkus si najít nějakou pomoc - psychologa, ať máš oporu. Moc Ti držím palce, ať to ve zdraví zvládneš, i kvůli dětem a vnoučatům.

ZERO66 napsal:
Milá Věrko,
před časem jsem zde, pod jiným Nickem, napsal, že jdu pod vlak. Stál jsem u trati přes dvě hodiny. Nezvládnul jsem to. Zde mne nazvali Trollem. Prostě zde podpora žádná. Nezlobím se na nikoho. Nezažili to. Zase mám nyní k tomu blízko.......

Zero - já nevím, co jsi tady psal, ale mám pocit, že tohle fórum dost přeceňuješ. Všichni tady máme co dělat sami se sebou, není v silách nikoho zde, tahat Tě z kolejí.
S děvčaty se tady vzájemně podporujeme - mně to pomáhá moc a myslím, že jim taky. Snažíme se ze všech sil, hledáme pozitivní věci, pracujeme na sobě, některé navštěvují adiktology. Jestli Tě alkohol štve, přestaň pít jako my tady. Jestli to nezvládneš svépomocí, běž do léčebny. Je to v podstatě jednoduché, že? Jen je potřeba chtít...