Alkoholik

Když jsem napsala do vyhledávače OTEC ALKOHOLIK vyběhla mě vaše stránka a příběh Martiny. Jako bych to psala já. Já už nevím s kým bych toto téma probrala. Před přáteli se stydím a mámě tím hlavu tížit nebudu. Rodiče jsou rozvedeni už 20 let. Z dětství si velmi dobře pamatuji jaký byl život s alkoholikem. To asi nemusím nikomu popisovat. Večery, kdy se čekalo s jakou příjde. Nespočet probdělých nocí a ostuda v celém městě. Noci, kdy jsme byly nuceny s matkou spát u sousedů a přátel. Když se odstěhoval nám se ulevilo. Roky plynuly a teď zůstal sám. Pije stále (pivo i tvrdý) ani jeho rodiče již nežijí, sourozenci jsou bezradní a já mám ten pocit, že musím spasit svět. Ale je to boj s větrnými mlýny. Jeho denní režim je vstát opít se jít spát - stále dokola. Nemá žádný cíl, vizi, chuť něco dělat. Je z něj troska. Nejí pouze pije. Má problémy s vyjařováním a s přemýšlením vůbec. Když s ním chci promluvit, opakuje stále jedno téma dokola. Všichni mu podle něj ubližují všechny podezírá z čehokoliv. Má problémy s motorikou a padá, o hogieně ani nemluvím. Já skutečně nevidím žadádnou možnost jak takovému člověku pomoci.Mu neudělám radost tím, že mu uvařím a uklidím, ale když mu přivezu basu piv. Když nepřivezu odmítá kontakt.Vím, že dělám chybu, ale jak na něj. Mám obavu jak toto dopadne. A bojím se toho, že jednou přijedu a najdu ho a již mu nebudu moci pomoci.Nebydlím s ním a kdo ví kolikrát sebou za den sekne, když je opilí. Dnes jsem s ním byla půl dne a nebyl schopný se přemístit z místnosti do místnosti. Zůstal sám a já (po mnoha letech) se o něj "musím" starat. Ano mohla jsem se na něj vykašlat. Léta mě neposílal peníze na výživu, na vánoce ani ťuk, k narozeninám a svátku ani kytka ani pohled.Peněz měl vždy dost a má i teď. Ale investice = do alkoholu. Ale i tak je to můj otec. Nestojí za nic, ale je to člověk. V 60 letech už ho nepředělám. Alkohol z něj udělal trosku, která jen přežívá a jediná jeho radost ze života je alkohol. Já jsem rezignovala, nebo bych se musela zbláznit. Stále na něj myslím a přemýšlím nad ním. Ale nic nevymyslím. A to je nejhorší - ten začarovaný kruh a bezmoc. Otec svůj boj s alkoholem nezvládne to je více než jasné, ale já si přeju abych zvládla já ten "svůj boj" s péčí o něj.To je pro mě velmi psychicky náročné.

Hani-odpověd´je jednoduchá.Odpověz si na otázku CHCEŠ?se starat nebo MÁŠ POCIT,že tomu tak musí být?A hlavně hledej v sobě odpověd´PROČ TO TAK MÁŠ.Možná si neuvědomuješ a cítíš dluh za lásku,kterou jsi mu jako dítě nemohla dát a nedala,možná najdeš jiný důvod třeba stále ještě toužíš po jejo lásce,kterou ti nedal on.Je zde něco mezi vámi otevřené a to se snaž najít.V této situaci a to víš sama nejlépe nejde od něj očekávat,ani čekat.Je to nepochopitelné,ale tvůj otec už své štěstí našel v alkoholu.Vím,co to je strach,vím jak dokáže člověka ničit-možná tě poznamenal tento stav,že bez nemůžeš být,bojíš se co by se stalo,kdyby ses přestala doopravdy bát a začala žít s klidným svědomím,že máš právo na spokojený a harmonický život plný štěstí a radosti.Nezapománej strach tě provází od tvého dětství.Uč se ho zbavit.

Ano,asi máš pravdu, že stále toužím po jeho lásce. Je to tak, že mě ta otcovská láska v životě asi chyběla. A určitě cítím i já dluh vůči němu.
On ani mě, ani mámě nikdy fyzicky neublížil. Všechno pokazil alkohol.Já mu ale pomoci chci. I když to znamená, starosti a trápení. Možná na to doplatím a možná se mě podaří ho nějak něčím namotivovat, aby se dal aspoň trochu dohromady.Čas teprve ukáže jak to budu zvládat.Dnes mě třeba udělal radost, že byl celkem v pohodě a docela jsme si i povykládali. Dokonce měl umyté nádobí a vyměnil si ubrus. Je to možná směšné, ale mě to udělalo radost, že udělal něco, protože věděl, že přijedu. Vím, že do večera se zase několikrát opije, ale s tím já skutečně nic neudělám. Vím, že se musím myšlenkama odprostit od toho co se u něj děje, nebo bych se vážně zbláznila.

Jsem ráda,že sis to mohla srovnat.To co je před tebou je velice náročné a vyčerpávající.V žádném případě nepodlehni jakémukoliv očekávání-zklamání bolí dvojnásobně.

Díky Jani, to je mě jasné. Jsem na začátku a všechno je přede mnou. Nemám sourozence takže si nemám s kým rozdělit starosti, s přáteli se o těchto věcech nebavím, protože se jednoduše stydím.Je mi třicet a mám i jiné starosti, povinnosti a aktivity, takže doufám, že to všechno nějak skloubím a zvládnu.
Žádnému očekávání podléhat nebudu - aneb jak se říká:"Každý dobrý skutek, bude po zásluze potrestán" . Budu se radovat pokud se mě s ním podaří alespoň maličkosti, ale nečekám žádný převrat v jeho chování a návycích. Chci vytrvat a čas ukáže. Ale děkuji, Jani.

Držím palce.Jedno rčení říká Láska dělá divy.Tvůj otec překročil poslední konečnou fázi alkoholismu.Ty to víš a já nemám právo lhát.Chci věřit na zázrak společně s tebou.

Včera byl na IT článek.Přišlo se na lék,který je schopen brzdit pití.Je už vyzkoušený.Možná by vám to mohlo pomoct.Samotné pití nezastaví-ale alkoholik své pití omezí na únosnou mez.Tím se zabrání zdravotní devastaci.Pokus se nevštívit lékaře a zkonzultovat to s ním.Držím palce.

Hani, pochval ho za každou maličkost, možná mu to schází, -motivace, proč se snažit........, řekni mu, že Ti na něm záleží, že ho máš ráda....třeba se nechá zlomit, na léčení půjde.Nikdy není pozdě!

Snažím se jít cestou - chválit a motivovat. Ale jak říkám jsem na úplném začátku, kdy jsme spolu opět v intenzivním kontaktu. Já jsem pro něj momentálně jediný člověk, kterému věří. Musím ho ho prostě vyburcovat aspoň k něčemu. A budu mu dávat různé drobné úkoly kolem domácnosti a domu - samozřejmě opatrně (je to chlap:-)) ale tím to nechci zlehčovat. Prostě ho jenom naučit zase nějakým povinnostem, aby měl nějakou činnost a neměl pořád jenom v hlavně ten chlast. Aby prostě dostal úkol co musí udělat, že to přece zvládne a až přijedu, aby to bylo a hlavně mu vtlouct, že to dělá hlavně pro sebe. Kéž už by bylo jaro, aby se mohlo aspoň něco dělat na zahradě. Teď přes zimu jenom sedí a pije, nadává na všechny, na všechno, pořád dokola a nesmyslně. Je to běh na dlouhou trať, to je mě jasné.

Ještě jsem chtěla dodat, že na téma léčení jsem se s ním ještě úplně nedostala. Obávám se jeho reakce. Teď se ho snažím dostat alespoň k jeho ošetřujícímu lékaři na nějakou kompletnější prohlídku. Tak si říkám, že doktor by mu toto téma mohl víc otevřít. Co myslíte?