Alkoholik

Ahojte,

najprv report .
Vydrzal som dalsi tyzden . Mam teda 5 tyzdnov uplne bez alkoholu. Aj vdaka tomuto foru, ktore som si vcelku oblubil.

A teraz nejaka ta mudrost/mudrovanie .
Vela-krat som s Libom nesuhlasil. Ma skutocne radikalne nazory. Poslednym jeho prispevom som ho ale pochopil. Myslim si, ze skutocne zalezi od stadia a scasti aj od okolnosti/okolia.

Suhlasim aj s nazorom, ze sa alkolizmus podcenuje. Problem vsak podla mna je v tom, ze alkoholizmus prichadza pomaly a velmi nenapadne. Ludom (alkoholikovi aj ostatnym) to dojde castokrat prilis neskoro az ked je to uz zavislost, lebo alkoholizmus sa da velmi dobre maskovat ( trocha viem o com hovorim ). Chapem preco je Liba tak radikalny (zrejme vie o com hovori). Myslim, ze ked je uz ozaj neskoro, nepomoze ine ako to co hovori Liba.

Tak prajem vsetkym vela stastia a pevnu volu. O tyzden sa opat prihlasim. Marek

Marku,
jenom taková "technická" připomínka k Vašemu dnešnímu příspěvku.Liba je žena, ale v každém případě jejím radám věřte,opravdu ví, o čem mluví.Jinak držím palce a držte se i nadále.
Helena

Zdravím,
tak jsem 14 dní střízlivá, je mi fajn, jsem aktivnější a zhubla 3 kila. Nevymetám už večer lednici jako při pití. Byla jsem u své psychiatričky a vše probraly, moc to pomohlo. Těším se že budu takto pokračovat dál. Držím pěsti všem co válčí jako já.

Ahoj Vám všem, jmenuji se Pavla a jsem alkoholička asi už 20 let. Poprvé jse si to začala ale myslet před čtyřmi lety, jenže pak jsem otěhotněla a vůbec mi nedělalo problém nepít celé těhotenství a tak jsem si myslela, že i když piju často, tak nemusím být závislá. Nikdy jsem o práci nepřišla, jsem podnikatelka a daří se mi vše dobře. Mám mnoho aktivit, spoustu spokojených klientů, naspala jsem knížku a připravuji další, pracuji tvrdě a vydělávám dost. Proto jsem si také dopřávala dost alkoholu a žila velmi rušným životem. Za celých 20 let jsem k vůli kocovině nepracvala asi jen 5x. Ale každý třetí den jsem pracovala s pořádnou kocovinou. Pravdou je, že i když mám kocovinu (piju jen večer, kdy mne dítě nevidí), druhý den se vzpružím a makám. Uklízím, vařím, běhám po nákupech, syna miluji a věnuji se mu hodně - protože pracuji hlavně doma a pak jen o víkendech učím kreslit, vlastně kromě práce ještě chodím do školy. Pít jsem začala zase hned, co jsem přestala kojit a zase piju skoro každý den. Piju proto, že mám deprese, deprese mám proto, že piju a tak pořád dokola. Začala jsem někdy v 18ti letech, když se se mnou rozešel kluk - dětská láska. Do té doby jsem moc pít neuměla a vždy mi bylo z alkoholu po nějaké zábavě blbě. Ve dvaceti jsem začala pracovat v hospodě a tam mne naučili pít jamesona a já jsem zjistila, že jsme ve dvou vypili flašku a já neměla kocovinu. No a tam se pilo každý den a to ve velkým. Po roce jsem tam skončila a šla pracovat do reklamky a z práce jsem se každý den stavila v jednom baru, peněz bylo méně a tak jsem pila víno s colou - snad po litrech. Teda po deci deci, ale lirt určitě padl celý. No a pak jsem začala podnikat, všechno se dařilo, peněz bylo dost a tak se dost pilo. Depresemi trpím od svých 17 let, kdy jsem odešla z domova. No hádejte. Máma alkoholička, nevlastní otec psychopat, který pro ránu nešel daleko, dusno, dusno a dusno a trvale poškozené vztahy s mámou. Nevlastní otec odešel krátce po mém odchodu, ale na kvalitě našeho rodinného života to už nic nezměnilo. No a já jsem zjistila, že stejné dusno máme i nyní u nás doma. S manželem se denodenně hádáme. On nepije a v alkoholu mi nebrání. Naopak. Už několikrát jsem se mu svěřila, že mám s alkoholem asi vážný problém a letos jsem se již (dnes potřetí) rozhodla přestat. Poprvé jsem to vydržela týden a byl Nový rok a byl i alkohol. Manžel nebyl proti. Pak jsem ještě týden nepila, ale zase jsem do toho skočila rovnýma nohama. Pak zase týden bez alkoholu a měsíc s alkoholem. Tentokrát jsem odhodlaná skutečně abstinovat do konce svého života. Nechci způsobit svému dítěti, co jsem musela doma prožívat já. Jen už si moc nevěřím, že to zvládnu sama a tak jsem tu. Taky jsem si objednala ty ajurvédské čaje a našla kliniku M. Plocové, kam zítra zavolám...a večer, když nebudu moct spát, se budu modlit, abych to zvládla...děkuji za příspěvky, které mne inspirovaly a držím Vám všem palce, ať to zvládnem všichni.

Pavlo, manžel ti nemůže rozumět, pochopit tě, on není alkoholik,.Chceš přestat, což je dobře, stačilo zajít na AA, určitě bys zjistila, jak na to.

Cestou je osvobodit se, začít se mít rád a neutíkat před sebou samým. Naopak najít sám sebe, to skutečné já. Je to relativně dost těžké, ale zároveň ohromně osvobozující. Pití je obranný postoj před "realitou" před "těžkým životem", který si ve skutečnosti vytváříme sami ve svojí vlastní hlavě. Život a svět je zlej a nespravedlivej, protože tomu věříte vy. Kdyby to tak opravdu bylo, tek neexistuje radost, štestí, blaho, klid, krása, láska a lidé, kteří to žijí. Prostě bychom ty slova ani neznali. Alkoholismus je stejný jako jakákoliv jiná závislost, která má za následek ubližování si sobě samému. Drogy, jídlo (obezita), cigarety, práce (workoholismus), závislost na jiné osobě atd. Každý hledáme cestu k sobě, ke štěstí (což je smíření a přijetí se). Každý při tom také najdeme svoje temné stránky, všichni je máme, i ten nejskvělejší a nejlepší člověk je má, aby byl kompletní, jinak by to nebyl člověk. Díky nim si můžeme uvědomit radost a lásku. Kdyby nebyla tma, neuvědomili by jsme si světlo. Já jsem je přepíjela dost intenzivně 20 let. Díky své pevné tělesné konstituci se mi zdravotní potíže ohlásily až v posledních 2-3 letech - akutní záněty slinivky (2x hospitalizace, jinak nepočítaně), jaterní testy několikanásobně překročené, počáteční cukrovka a DNA, tlak 170/100 běžně. To nemluvím o vztazích a financích (paradoxně příčina i důsledek zároveň). Denně 11 léků v necelých 40 letech. Dle lékařů byla velká pravděpodobnost, že nepřežiju jeden z dalších záchvatů slinivky, nebo přinejlepším skončím na vozejku s injekcemi inzulinu. Balancovala jsem na velmi úzkém laně nad hlubokou propastí a víte co,bylo mi to úplně jedno. Říkala jsem si „no tak umřu no, stejně to tady za nic nestojí“, připadala jsem si jak na vynucené návštěvě, z které není úniku. Každodenní šedivý, hloupý, nesmyslný činnosti, starosti. Někde uvnitř jsem ovšem věděla, že jsem nešťastná, bezmocná, naštvaná, ukřivděná, prostě „špatná“. Že závidim všem, co jsou v pohodě. Bylo mi sebe líto a zároveň jsem se za to všechno nenáviděla. To se projevovalo tím, že jsem si zabíjela tělo, ničila duši a ubližovala, ponižovala, omezovala, chovala se agresivně a hlavně obviňovala ostatní lidi, zejména ty nejbližší, co mě mají rádi a chtějí mi pomoct, protože tam to bylo nejefektivnější. To co děláte druhým, děláte sami sobě. Sám sobě ovšem nemůžete pořádně namlátit, tak to projevíte třeba na dětech, psovi atd. jakoby v rámci „výchovy“ aby jste úplně nevypadal jak zrůda. Představte si sami sebe jako dítě a to všechno vlastně děláte sobě, tomu malému dítěti, kterým jste v dospělém těle. Bezbrannému, důvěřivému, roztomilému, veselému malému dítěti ve vás. Možná se k vám takto někdo choval. Možná vám někdo vsugeroval myšlenku, že za nic nestojíte, že když se nebudete chovat, jak se po vás chce, tak to s vámi špatně dopadne, no a je to tu. Nicméně jak jsem tak přijala tu možnost, že teda jako třeba i umřu, mně vás ta myšlenka najednou osvobodila. Jako že to je něco, co můžu ovlivnit. Takže když se rozhodnu, že v tom dál budu pokračovat, tak se prostě prochlastám až ke smrti. No jo, jenže mě došlo, že když SVÝM VLASTNÍM rozhodnutím jsem schopná způsobit tak zásadní věc, jako je vlastní smrt (ovšem pozor to se nerovná tomu vzít si špagát nebo prášky, protože chlastem to není tak rezolutní, to nepřijde hned, ale za rok, dva … to je vlastně jakoby na osudu), tak jsem schopná ovlivnit miliony jiných variant mého životního příběhu. To ve mně vyvolalo doposud nepoznanou vlnu nadšení a pocit MOCI. Absolutní moci nad svými rozhodnutími a hlavně myšlenkami. Najednou mi ta moje realita přišla absurdní a úplně zcestná. Jakože hrajete v nějakym šílenym filmu, totální psycho hovadině, blábolu, a ještě si to sám dobrovolně režírujete, produkujete a hlavně píšete scénář. Nikdo na to nekouká, nikoho to nebaví, už vůbec ne vás, naopak jste s té své role deprimovaný, unavený, totálně naštvaný a tak jdete za rejžou, že končíte s tim nesmyslem a ejhle rejža jste taky VY. To je schýza. To samý se stane, když jdete za scénáristou zjistit, proč proboha píše takový sr..ky. Režiséra a scénáristu máte v hlavě. Vyměňte je za lepší. Vyměňte svoje negativní myšlenky za ty, které vám budou k užitku, budou vám prospívat. Nutno dodat, že v době, kdy jsem k tomuto prozření došla, mi už alkohol vůbec nezabíral a moje obvyklá denní dávka byla 3-5 litrů vína nebo 1-2 litry 40% alkoholu. Začít hned po ránu v 6:00 pořádnym stachanem nebo radši dvěma byl každodenní rituál včetně následného řízení auta (a vození jiných lidí!!). Po nějakém incidentu (většinou zdravotním) jsem se trochu umírnila, jako že zmenším dávky. Vydrželo mi to pár dní. Pití mi už nechutnalo, ale co už v tomhle divnym světě, co mi přináší samý nechtěný věci a situace, že. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že jenom já mám tu moc, že jenom já jsem ten režisér, tak se mi strašně ulevilo. Vyměňuju myšlenky, protože já teď řídím svoji mysl a ne naopak. Toho umanutého, nekonstruktivního režiséra neukecáte na dlouho, protože on chce točit ten původní film za každou cenu. Záleží jen na vás, jestli ho vyměníte za třeba za to malé dítě ve vás, které si chce hrát a radovat se, prostě chce pro sebe jen to nejlepší. Já se dřív obávala, že když přestanu pít, tak nebudu zvládat ten nepřátelský, nudný okolní svět a potažmo okolní lidi. Za 8 měsíců, co nepiju, ten svět zkrásněl. Je úplně fantastický, protože mám nového rejžu – veselého, laskavého, beze strachu, odhodlaného prožívat radost, neřešícího minulost. Prášky neberu žádný, zhubla jsem 35 kilo a poprvé MILUJU SVŮJ ŽIVOT = SEBE. Problém není alkohol, to je jen projev našeho sebepodceňování a strachu, že všechno, co nám nakukali v „dobré víře“ rodiče, učitelé, vychovatelé, jiní nevyrovnaní lidé, vláda, naštvaná paní odvedle (a hned se jí ulevilo, ale jen na chvilku), kamarádi (ať v tom nejedu sám), nepřátelé (teď ho srazim na kolena) a média (zejména TV, co vám ukáže co musíme dělat, abychom byli krásní, bohatí, žádaní, šťastní a vyrovnaní a následně hned všechny vraždy, bouračky, bitky, hádky, neštěstí a tragédie v širokym okolí, a čím víc, tím líp) se nám děje a my va to nemáme žádný vliv, je to projev naší domnělé bezmocnosti. Minulost je pryč, osvoboďte se a mějte se rádi, protože si to zasloužíte. A ještě na závěr: ten prožitek být téměř nebo úplně na dně je neocenitelná zkušenost, která je jedinečná a vyjímečná, jako jste vy sami, protože i když všichni víme o co jde, tak jsme si to prožili každý po svém. Tohle nepochopí nikdo (manžel/ka, rodiče, doktor, kámoš), pokud si to neprožije. Ale když už se konečně odrazíte, tak přeskočíte všechny a všechno okolo.

Užijte si svoje nový filmy! Lucie


PS: pokud vám moje rady zavání nějakým náboženstvím, tak vězte, že všechny náboženství a sekty jsou mi úplně ukradené. Já jen zprostředkovávám svůj prožitek, který mne osvobodil od této závislosti. Ale upřímně o jistém „duchovním“ uvědomění to je. A jen pro zajímavost s pitím (lépe řečeno s prolejváním se lihem) jsem skončila v srpnu krátce před prvními úmrtími na methanol (točený rum a slívku jsem si s oblibou kupovala – hodně za málo peněz) a v tolik omílaném roce 2012 se všemi těmi „bláboli“ o neviditelných energiích a transformaci.

Lucka, fuuuha, dlhy prispevok:-), ale podla mna uzasny. Vsetko co ma mat, ma:-). Velmi rozumne napisane, jasne popisana vlastna skusenost, cisty material pre novacikov. Len jedna otazka? Vyhladala si aj nejaku pomoc? Alebo abstinujes len na zaklade svojej vlastnej vole?
Inak velmi sa mi tento prispevok paci:-) a moc ti drzim palce v dalsej abstinencii:-).

Dlouho jsem přemýšlela, co Vám odpovědět. Jestli přímou (mojí prožitou) pravdu, nebo takovou tu upravenou, co nepopudí odborníky a příbuzné a na druhou stranu neutvrdí pijáky v tom, že to mají „pod kontrolou“ a když se jim bude chtít, tak toho vážně nechají, jako třeba já. Pravdou je, že já jsem odbornou (čili lékařskou) pomoc nevyhledala. Taky je ale pravda, že jsem o tom vážně uvažovala. Jenže pointa zbavení se závislosti je, že vás to prostě přestane bavit. Paradoxně vám tato závislost následně brání dělat věci, co vás baví. Alkoholismus ale není příčina, ale důsledek vlastní nespokojenosti a nenaplněnosti. Když se rozhodnete, že přestanete „chlastat“ tak řešíte důsledek, ale ne příčinu. Stejně jako, když vás něco bolí, tak je nejjednodušší si vzít prášek. Bolest sice zmizí, nebo se utlumí, ale 100% se objeví znovu a znovu. A tak zase další prášek a další (ještě lepší) prášek. Přehlížíte TO, proč ta bolest vůbec vznikla, na co vás chce upozornit. Pokud nezměníte život, který vás nebaví, tak potřeba zakrývat „prázdnou propast“ alkoholem nezmizí. Slovo „nebaví“ znamená „ten život, svět, lidi, situace mě pořád zavalují vším, co nechci a já s tím nemůžu ale vůbec nic udělat“. A tak hrajete mrtvýho brouka, vlastně opilého. Ono to je vlastně bezpečný. Když si představíte svět jako obrovskou zahradu s několikapatrovým palácem, tak jste si dobrovolně vybrali mrňavou černou kobku pod zemí a pak si začali stěžovat, že vás tam někdo, něco strčilo násilím. Nepřímo možná. Někdo vám někdy řekl nebo někdy udělal něco špatného, přesvědčil vás, že na něco nemáte, že nemůžete být šťastný, že nedosáhnete ničeho, že to tak prostě chodí, že nikdo není tak úplně spokojený a vy tomu uvěříte. Sedíte v tý kobce s chlastem a máte alespoň pocit jakoby bezpečí. Dveře jsou zavřený ale je v nich zevnitř klíč. Když budete chtít, tak si můžete odemknout a vyjít ven. Ale ten strach!!! Co je tam venku, co si počnu, tady to aspoň znám. Já jsem neměla strach, že nepřestanu s pitím, ale naopak, že přestanu! No co mi pak v tý kobce zbude. No pak budu muset fakt vyjít ven. Ale na to musí být člověk připravený. A to je ten problém, jak můžete být připraveni na krásnou zahradu, když vám celou dobu tvrdili, že „to je strašná dřina, utrpení a navíc vy na to nemáte a když tak si to musíte velmi složitě a úmorně zasloužit“. A přitom stačí jen přijímat tu krásu okolo. Prostě nebát se žít a ještě ke všemu s radostí, protože to je přirozený. To že vás to vaši rodiče nenaučili, protože to sami neuměli, protože je to jejich rodiče nenaučili, ještě neznamená, že to nemůžete dělat vy. Když si uvědomíte, že veškerá omezení máte jen ve svojí hlavě, tak už je to jen poslední krok k tomu ty dveře odemknout a vyjít. Rozhodnout se žít a mít se za to rád. Pak už alkohol nebudete potřebovat. Prostě vás to přestane bavit. Budou vás bavit opravdový věci, po kterých toužíte, který si sám sobě dovolíte "zasloužit" a který vás skutečně uspokojí. Já se taky pořád hledám a učím, dostávám lekce. Ale když jste v zahradě, tak stejnou situaci vidíte ozářenou sluncem, obklopenou voňavýma kytkama a stromy. V kobce ji vnímáte tmavou, hrozivou a obrovskou, protože ji v tý tmě pořádně nevidíte. Jde jen o úhel pohledu a rozhodnutí, jaké hry se chcete účastnit. Neříkám, že odborná pomoc nefunguje, určitě je mnoho lidí, kterým pomohla.Ovšem v případě, že vám doktor pouze odebere chlast a dá vám místo toho prášek a nechá vás dál v kobce, tak o úspěšnosti pochybuju. Ale je to můj subjektivní pohled na věc. Kolik je lidí, tolik je cest.

Lucko,

nepiju deset měsíců. Šel jsem do toho sám. Vlastně ani nevím jestli jsem alkoholik nebo pijan. Ale to je jedno.
Víte, moc rád bych znal zdroj té váší "sluníčkovosti", protože rozhodně nevidím svět jako krásnou zahradu.
Maximálně si lidé mohou zařídit malou pěknou zahrádku v podobě rodiny. Na té zahradce ovšem poroste plevel, který bude potřeba neustále vytrhávat.
Tím plevelem mám na mysli stát a jeho politiku, daně atd. Dále tím plevelem myslím všude přítomné manipulační techniky ve formě reklam, přehazovaných pseudo vzorů ve formě celebrit, neustále přesvědčování o tom co je pro jednotlivce a rodiny dobré a vhodné, i když to je ve skutečnosti dobré jen pro ty, kteří se nás o tom snaží přesvědčit.

Přeji hodně štěstí,

Petr

Lucko, krásně napsané a mohla bych se pod to podepsat! Taky to cítím úplně přesně tak, jako popisuješ, začala jsem se mít víc ráda, život beru jako výzvu a vidím jaké obrovské možnosti každý máme!

Abstinuji zatím sice jen 4 měsíce, ale necítím žádné bažení po alkoholu, za celou dobu jsem se sebou nemusela ani jednou bojovat a překonávat chuť. Prostě zmizela, pít mi už přijde divné, nelogické, nepotřebné, něco co mě jen brzdilo.

A ještě bych chtěla zdůraznit jednu myšlenku stoiků:
"To ne věci nás znepokojují, ale naše mínění o těch věcech"
beru život tak, že co ovlivnit můžu, tak ovlivňuju, řídím a rozvíjím (málokdo to dělá), co ovlivnit nemůžu, tak to neřeším, smířím se a soustředím se na to, co ovlivnit můžu.

Plus ještě dám tip na knížku, pro Ty, kteří mají pocit, že nad svým životem nemají kontrolu:
Debordelizace hlavy od Ivo Tomana, myslím, že principy v knize uvedené by některým lidem mohly hodně pomoci.