Alkoholik

Měla jsem to stejně jako vy. Přestat pít byl jen první krok, to pomyslné odemknutí dveří. Vyjdete ven a protože očekáváte (jak máte naučeno) jen to nejhorší, tak hnedle uvidíte smetiště, bodláky, kopřivy, trnité neprostupné křoví (v angličtině Busch – jak příznačné)). V tu ránu se vaše pozornost upne pouze na (řekněmě) 10% celé zahrady. To vás samozřejmě utvrdí v tom, že ten svět je fakt hnusnej a vy to prostě neovlivníte. Díky 10% ze 100% si vytvoříte ten VÁŠ SVĚT. Už nevnímáte těch zbylých 90%. Přehlížíte krásné majestátní stromy i malé stromky,které teprve rostou, nádherné barevné květiny, tu obrovskou rozmanitost barev, vůní, zvuků, kterou ta zahrada (potažmo život) oplývá. Představte si, že se rozhodnete jet na výlet třeba do Krkonoš. Vezmete si průvodce, protože to tam neznáte. A ten průvodce vás tam tahá po krpálech a ukazuje vám pokácený les, hory odpadků, přejetého srnce na silnici, přemnožený bolševník a do toho řvou turisti, co tam vyhazujou ty odpadky. Vaše vnímání Krkonoš se smrskne na nelibost, frustraci, vztek, zklamání a přesvědčení, že ROZHODNĚ NEJSOU KRÁSNÁ ZAHRADA. Stejně jako když definujete svůj postoj ke světu ve vaší odpovědi. Píšete „rozhodně nevidím svět jako krásnou zahradu“. Rozhodně = že jste se rozhodl přijmout za vlastní nějakou myšlenku, nevidím = připouštíte možnost, že to existuje, ale vy to v tuto chvíli nevnímáte. Skvělé na tom je, že jste nepoužil definitivní výraz že svět „není“ krásná zahrada. Připouštíte tím možnost, že by to mohlo být i jinak, jen VY nevíte jak na to (nevidim = neumim, nechci nebo nejsem schopen to vidět). Tím pomyslným průvodcem mohou být politici (stát je jen pojem), rodiče (ovlivnění tím samým postojem a strachem), přátelé (v „dobré víře“), nepřátelé (stejně nešťastní jako vy), vykořisťující zaměstnavatelé, líní a vyčůraní zaměstnanci, vaši nejbližší, kteří opakovaně neplní vaše očekávání, všichni ostatní, kteří mají patent na to, co se smí a nesmí, musí a nemůže (učitelé, úředníci, tzv. věřící v nějaké náboženství) a hlavně nejmocnější tvůrce naší reality – média, zejména TV. Ve skutečnosti toho průvodce (nebo režiséra a scénáristu) máte ve svojí hlavě a to ostatní, jsou jen jeho realizované projevy, které vy chcete vidět. Je to jako, když nesnášíte jablka (já salátovou okurku) a cpete se jima. Máte stůl plný dobrot (cokoli, co vám chutná), ale vy tam vidíte ty blbý jablka a jste totálně znechucený. Stěžujete si, proč tam jsou, nadáváte na ně, osočujete kohokoli, kdo je tam mohl dát, je vám z nich špatně, ale vytrvale si je rvete do pusy, až se z nich skoro zadusíte. Prostě je nejezte, vezměte jejich existenci na vědomí a vyberte si to,co vám chutná a nedělá zle. Podobně většina lidí kouká na zprávy, protože mají pocit, že jinak by nebyli tzv.v obraze. Stejně jsem to měla i já. Byla jsem přesvědčená, že musim být informovaná, abych věděla jaký vlastně ten svět je. Jenže vám se tam nepodává celkový obraz. Vám se tam ukáže těch 10%, ty smetiště v Krkonoších (aby toho stihli co nejvíc tak s váma ty Krkonoše neprocházejí, honěj vás s jazykem na vestě) a nejen v Krkonoších, vy musíte vidět smetiště třeba v Asii nebo v Americe, protože bez toho přece nemůžete třeba zalejt zahradu, nebo si jít s dětma zaplavat. Proč já potřebuju vědět, co řekl dneska ve vládě Kalousek o Svobodovy, nebo jaká je v New Yorku kriminalita přistěhovalců, nebo co si myslí nějakej Abdul v Íránu o křesťanství. Proč se budu každý den přecpávat salátovou okurkou, když vim, že mi bude špatně. Je to otázka výběru. Je to otázka, jakou hru se rozhodnete hrát. Když pojedete příště někam na výlet, tak by jste byl nepoučitelný masochista, kdyby jste si dobrovolně vybral stejného průvodce. Buď si vyberete jiného, nebo se spolehnete na sebe a své pocity. Prostě nekoukejte na zprávy, politické debaty. Shodneme se na tom, že to, co tělo nepotřebuje, včetně všech škodlovin, z něj odchází v podobě výkalů. Když půjdu trochu do extrému, kolik času trávíte jejich hodnocením, rozborem, zjištěním, jestli tam ještě něco pro vás má smysl nebo užitek, je pro vás těžké je spláchnout? Stejné je to s myšlenkami, vybírejte si ty prospěšné, radostné, pozitivní a negativní, destruktivní splachujte. Jasně že existují smetiště, spáleniště, strašné věci se dějí denně po celém světě, ale stejně tak se dějí skvělé věci, velkolepé i obyčejné radosti, existuje nádherná dokonalá příroda s miliardami variací projevů života = ta krásná zahrada. Je to jen vaše vůle, jestli trávíte čas koukáním do záchodové mísy. Před 18 rokama jsem si koupila knihu „Čtyři dohody“ od mexického autora Miguela Riuize, vystudovaného lékaře. Takzvaný praktický průvodce osobní svobodou. Ani i už nevim jak jsem se k ní dostala. Začla jsem ji plna očekávání číst, jakože získám návod, co mám dělat, abych byla šťastná. Když jsem došla k dohodě, že nemám nic očekávat (nevytvářejte si žádné domněnky), přestalo se mi to líbit a u dohody „neberte si nic osobně“, jsem s přesvědčením, že je to totální slátanina, knihu vztekle odhodila na dno skříně. Místo, aby mi to pomohlo NĚCO objasnit, tak mě to otrávilo až naštvalo. Po těch 18 letech (loni v září, kdy už jsem měsíc nepila) přišel kolega v práci s nabídkou, že jeho manželka, která pracuje v pokladně divadla, má možnost, jako zaměstnanec získat volné vstupenky na jakékoliv představení a nabídl mi, ať si nějaké představení vyberu, že mi 2 vstupenky zajistí. V programu mě upoutal Jarda Dušek s představením „Čtyři dohody“ podle M.Ruize. Duška jsem měla zařazeného jako zábavnou svéráznou postavičku z Hřebečkových komedií a spojitost s touto knihou mi nešla na rozum. Zajímalo mě, jak se asi tohoto tématu zhostí, no prostě jsem na to šla. To představení mi definitivně změnilo pohled na svět (čili svět) a na sebe. A podle reakcí lidí nejenom mě (bylo vyprodáno a na závěr všichni aplaudovali ve stoje – neuvěřitelná atmosféra, jako když všem lidem sejmete nejednou obrovský balvan, co si furt tahali na zádech). Tohle by měli učit děti ve školách a po dvou generacích bychom tu měli ten „lepší svět“. Dneska už vim, o čem se v té knize píše, ale musela jsem si počkat dlouhých 18 let a prožít 20 let „pekla“, abych na to přišla. Vřele Duška doporučuju, jezdí s tim po republice už 7 let, všude vyprodáno. Na závěr přidám pár odkazů, které mi otevřely cestu k „sluníčkovosti“.
www.youtube.com/watch?v=_Qw5BPpy0ks
www.youtube.com/watch?v=-jwpZ6ukKgk
www.youtube.com/watch?v=gXTdnjR5ds4
www.youtube.com/watch?v=0Gy4frLKdwc
www.youtube.com/watch?v=0Gy4frLKdwc
www.youtube.com/watch?v=LuXoeg1jM3s
www.youtube.com/watch?v=z3trCR24IXY

P.S.: Radost není nic, co vám může přinést někdo nebo něco zvenku. Radost je stav vědomí, když děláte, myslíte, říkáte, projevujete, žíjete všechno, co vás činí šťastnými. Proto tu jsme.

Lucko,

TV nesleduji již několik let (nevlastním ji a ani ji nechci), zprávy na internetu prakticky nečtu (občas prolítnu titulky, výjmečně si přečtu celou zprávu), důležité zprávy se stejně okamžitě dozvím od kolegů a ostatních lidí.
Jinak na svém tvrzení trvám. Musel bych mít jen jedno oko vidící jen krásu, musel bych mít jen jedno ucho slyšící je hezké věci. Svět není černý ani bílí.
Jinak se nad během světa příliš nezamýšlím, vím že to nemá smysl. Snažím se žít vlastní život po svém. Řeším si svoje problémy a resty. Snažím se dělat to, co mě baví. Jde to ale, dře to. Považuji to za normální život.

Petr

Petře,
chtěl jste znát zdroj mé „sluníčkovosti“ tak jsem vám odpověděla. Trvat si můžete na čem chcete, otázkou je, jestli vám je to ku prospěchu. Já jsem v sobě před nedávnem taky cítila vzdor, když jsem četla nebo slyšela podobný názory. Pak jsem si uvědomila, že to je poukázání na to, co v sobě nechci a nejsem ochotná přijmout. Mým úmyslem není vám vnutit můj pohled na život. Krásně jste napsal že svět není ani černý ani bílý, má nekonečno odstínů všech barev. Vidět jen bílou nebo černou nebo jenom černou a bílou je ochuzující. Už jsem psala, že nepoznat temnou, černou stranu znamená neuvědomit si existenci světlé a bílé. Jde o rovnováhu, harmonii. Mužský pohled je od základu podmíněn rozumem, někdy je to výhoda, jindy ne. Já neznám všechny univerzální odpovědi na cokoli, jen ty které pomohly nebo probraly k životu mne. Nezaměřuji se na to, co mne rozčiluje a zlobí i když vim, že to bez ohledu na to, co si o tom myslim, stejně existuje. Prostě to pro mne není důležité. Moje zkušenost je, že svět odráží to, jak se ho rozhodnu vidět. Přeju vám hodně radosti. Lucka

Ještě bych ráda dodala, že všechny mé myslenkové pochody, které jsem tu napsala, jsou vlastně především určeny mě samotné, tak nějak jsem si ty poznatky a zkušenosti sesumarizovala. Jestli to bude prospěšné i pro někoho dalšího, tím líp. Vyberte si z toho, co oslovuje vás. I když mi někdo otevře další obzor, tak nemusim nutně přijmout všechno, co od té chvíle řekne. Sestavte si svůj vlastní obraz. A to ostatní si probůh neberte osobně! Z deseti řádků vás nepoznám, takže opakuji, že to směřuji v první řadě sobě. Všem přeji mnoho radosti. Lucka

Milá Lucko,
tak tvé příspěvky mě mírně řečeno zarazily. Na druhou stranu, pokud ti tyto uměle vykonstruované pohledy na svět pomohou, proč ne. Říká se, víra tvá tě uzdraví. Dnes se v psychologii kriticky přehodnocuje tzv. pozitivní myšlení, protože smát se celý den může jen idot a také normální je mít většinu dne neutrální náladu. Jinak je fajn, že své vidění světa lidem nevnucuješ, je možné, že i z této iluze procitneš, až tě tato euforie přejde. Je mi líto, ale tyto fáze u alkoholiků bývají, mám ho v rodině a vím, že alkoholik prochází stavy rozjařenosti, pokud nepije. O to horší je pak spadnutí k alkoholu. Svět není jen ta rozkvetlá zahrada, ale i peklo, jo vytváříme si ho sami, ale je nutné vidět oboje, abychom to dokázali rozlišit.A také bychom měli používat kritické myšlení.
Lucko, nechtěla jsem tě odradit od tvého pohledu, fandím ti, pokud ti to pomáhá, tak se drž, jen jak to na některé lidi působí.
Danny

Lucko,

chtěl jsem pouze říct, že vidím svět v celé barvné škále. Krásy přírody (co ještě zbyly), dobrou hudbu (té je naštěstí dost). Jinak bych si musel připadat jako ty tři opice all-in-one, musel bych mít zacpané uši, zakryté oči a ruku před pusou.

Dany,

pozitivní myšlení je vcelku fain, ono odlehčit negativní situace a vidět je z nějakého "lepšího" úhlu je dobré. Funguje to aspoň jako antidepresivum, aby se člověk nezcvoknul.

Petr

Když člověk málem umře kvůli alkoholu, pak dokáže přestat pít, najednou vidí ty krásy světa, co mu dřív unikaly, najde pokoru, lásku, radost z maličkostí......váží si obyčejného života.

Líbo,

rozdíl je v tom vážit si maličkostí nebo vidět svět přes růžové brýle.

Petr

A jsme přesně u toho: kolik lidí, tolik názorů. Velmi se mi líbí Lucčiny příspěvky, protože já život vnímám podobně. Učím se vybírat ze života to krásné, tvořit kolem sebe kvetoucí zahradu a každým dnem se přesvědčuji, že to jde. Akorát bych to nedokázala napsat tak hezky jako Lucka.
Čtyři dohody jsem viděla před osmi lety a od té doby patří knihy Miguela Ruize mezi mé oblíbené, zvlášť v době, kdy ta moje pomyslná zahrada nekvete na 100%. Souhlasím s názorem, že štěstí si vytváříme sami v sobě. Síla myšlenky je obrovská a stojí za to se učit svoje myšlenky ovlivňovat.
Abstinuji 7. měsíc a mám najednou nedostatek času. Tím, že jsem navázala tam, kde jsem se před cca 5-ti lety zastavila, každý den na sobě pracuji, prohlubuji si vědomosti ke své práci a obnovuji kontakty s přáteli a příbuznými, si troufám tvrdit, že to skutečně jde.
Několika euforiemi jsem prošla, když jsem abstinovala měsíc nebo dva a měla jsem pocit, že jsem z toho venku a patřil mi celý svět. Nebylo to tak. Skutečně musí nastat nějaký zlom, jak píše Lucka, kdy najednou myšlenka na alkohol je pryč, ten začne být lhostejný a člověk ho může mít kolem sebe, aniž by si ho všiml. Teď si troufnu říct (a tvrdí mi to i můj psychoterapeut), že to, čím procházím není žádná další euforie, ale uzdravování se (hlavně duše), protože jsem si dala úkoly, které plním a mám z toho dobrý pocit. A při naší nemoci je přece toto důležité: učit se mít rád, vážit si sám sebe, mít ze sebe radost, umět se odměnit za dobře vykonanou práci, pokud s někým nesouhlasím, dokázat to říct a nesdílet názory, které jsou v rozporu s mými. To ovšem neznamená, že někdo je lepší nebo horší. Ono na druhé straně by byl život jedná velká nuda, kdybychom byli všichni stejní a měli všichni stejné názory
Přeji všem i sobě ať každý najde svou cestu, jak chránit sám sebe a zůstat střízlivý a tím zdravý.
Jana

Caw, tiez som zacal abstinovat pred par dnami. Snazim sa to dokazat sam, kedze liecenie si nemozem dovolit, prisiel by som o pracu. Nepijem zatial iba par dni, ale poviem ti, ze tie prve dni su tazke. Ak chces napis na mail Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

mozeme sa navzajom podporovat.