Alkoholik

Jo, jo, jak je to dlouho, co jsem totalně vyděšený, někdy k ránu v místě, které jsem změnil v brložní podobu, ještě s vodkou za oknem, s matnejma, obolavělejma očima pročítal tohle fórum-a ještě nebyl schopen pořádně nahmátnout klávesnici-A měl jsem za sebou samozřejmě x pokusů a roky, desetiletí chlastu, nechlastu-v tom sem tam i třeba dva měsíce střízlivosti, která se nakumulovala v báječnou energii a ovšem mi dala alibi, dokonalý "důkaz", že nejsem alkoholik-že přece já klidně můžu na to pivo a na panáka zajít, dyť vo co de?-abych zas lil v kuse a pološílel-No, teď je mi už přes tři měsíce dost dobře, všechno jde-a bažení chodí převlečený zas v tomhle kabátku:Páni, málem jsem zapomněl si ten Antabus dát, je vůbec čtvrtek? Jo, je, ale to neva, mě je přece fajn, takže možná přece jen alkoholik nejsem a ten antabus, vono to asi nebude zdravý, že bych se na to vyflajz?-Chacha, jenže už to znám-takže hned teď jsem si zas jeden rozpustil-a zapiju to kafem-jdu si ho udělat!
Nazdar a pěknej den všem!

Zdravím Šantálku děvče naše rozverné

Ahoj Ládo Taky tě zdravím, dnes mam zvlaszni euforii z toho, ze nemam u niceho beznyho strach, ze nemam spatny svedomi atd. A ze to vlastne bude trvalý! Je to parada a tlucu se do hlavy, proc mi tak dlouho trvalo "to" rozcisnout. Uz zmizel ten tlak v krku a pocit neuplnosti, nahradola hp uleva a teseni se Nemam to komu rict a jsem moc rada. Ze to muzu rict vam. Diky vsem

Přeju krásný den všem, ahoj Edo.
Tvůj příběh dokazuje, že alkoholismus je něco, jako maniodeprese. Zkrátka jednou jsi dole, jednou nahoře. Když jsi dole, kalíš, když jsi nahoře všechno doháníš, máš pocity euforie, jsi přesvědčený, že dolů už nepůjdeš.
Obojí má jedno společné, musí se léčit pod dohledem, ani jedno sám nezvládneš (i když znám jednoho, co přestal sám z hodiny na hodinu).
Edo, asi tak o 4 stránky zpět mám svůj příběh. Ve zkratce - 20 let abstinuji, měl jsem 3 recidivy. Čtvrtou už nechci prožít, to by byl naprostý konec. Při třetí recidivě jsem zažil (z vyprávění) že na stavbu přišel jeden klient a ptal se, kde je stavbyvedoucí. Chlapi mu odpověděli "támhle leží pod lešením".
Edo, já jsem díky chlastu přišel o karieru. V době, kdy kolegové dostávali přidáno co půl roku i 5 tisíc, já měl stále stejně. Má recidiva trvala 12 - 14 měsíců a já přišel minimálně o 10 tisíc a stejně jsem musel odejít. Dodnes se někdy vidíme a kolegové mají vysoké funkce a platy o kterých se nesní. Já vím, že jsem měl našlápnuto také.
Tady vidím shodu našich zážitků, ale ty můžeš ztratit ještě víc. Dostaneš na mizinu spolupracovníky, podřízené. Skončíš s dluhy a bankrotem. Nemaluji čerta, raději cituji ten nejhorší scénář, protože nám vůbec nepomáhají RŮŽOVÉ SNY.
K dalším částem tvého příběhu musím ze svých zkušeností použít skutečnost, že nesmíš propadat prázdným myšlenkám. Zaplň si život novou cestou - opraš koníčky, kup si starou kraksnu - auto z třicátých let a dávej ji dohromady, začni rovnat známky po dědovi, zařizuj zahrádku, vrhni se na jazyky. Jedno udělej určitě, zrekonstruuj si byt, aby ti nepřipomínal dny, kdy jsi byl dole. Musíš se do něj těšit, protože to je místo, kde ti bude dobře.
Také můžeš v ty dny, kdy jsi zalezl k chlastu, prožívat někde jinde, v přírodě. Dnes není problém si třeba na pozítří objednat pokoj někde v lázních na dva-tři dny. Můžeš zmizet na pár dní někam do hor, s celtou a půlkou chleba se salámem.
Co ale neumím poradit je zkušenost s ambulancemi. Já jsem z Prahy, takže pro mne bylo jednoduché jezdit do poradny. Jednak pravidelně na Antabus a také k psychologovi. Jinak to vidím já, který jsem to měl do ambulance tři stanice metrem nebo při cestě z práce, jinak to vidí ten, kdo musí do města vlakem. Víš, myslím si, že člověk, který postavil a vede firmu si dokáže poručit a nemusí zrovna chodit do léčeben. Odpadnou ti výmluvy, že jedeš na měsíc na dovolenou, neztratíš kontakt s firmou.
Juj, to jsem se rozkecal.
Edo, já jsem se tu zaregistroval asi před čtrnácti dny a musím říci, že jsi udělal dobře, že jsi nás tu našel.
Čas ukáže, hlavně vydrž.
Zatím, Zdeněk

U nej sehrala roli asi hodne i psychika a pokud ji.mel uz predtim chlastem hnutou, tak pak uz to adi byl konec sam o sobe.

Eduarde, mě se taky táta upil.
Občas pil, ale po 60ti to bylo strašné a šlo to rychle, přiznávám ať to zní, třeba hnusně, ne dost rychle, dolů. Byl jsem na to skoro sám, doma děti, práce, chodil jsem za ním, on pil nepřetržitě a když nepil, tak měl kocoviny, stavy, to bylo snad horší. Cesta po léčebnách, nemocnicích, býval jak šílený, utekl na rum z vyšetření.Paradoxní bylo, že ve svém oboru byl docela známý a uznáváný, takže byl i dost opečovávaný a vždy se našel někdo, kdo mu tu flašku, donesl-i doktoři. Excesy, průšvihy, to se vždy "nějak udělalo". Fyzicky do pomočování, vředů, do změny osobnosti, stal se vlastně zlým. Je to na ságu, brzdim.
Po těch štrapácím jsem ovšem sám vždy našel důvod si na pivo zajít a "uklidnit se."
Možná, že při svých alkoseancích, které popisuješ, jsi s tátou také "komunikoval". My alkoholici si tyhle černé mše děláme, podvědomí vyplavujeme do všelijakých šílených stavů. A hýčkáme si bolesti a bolístky od hrdinskejch pocitů až do marmeládový ublíženosti. Já tátu snad i halucinoval. Přešlo to, zakopal jsem ho.
Jako kluk jsem mu párkrát naschvál podstrčil flašku tvrdýho,"aby už to bylo", z čehož jsem se následovně duševně svíjel. A to jsem byl ještě,co se týče snesitelnosti chlasti, věru naiva.
Bohužel táta nebyl jediný, kdo se z rodu upil a stejně mě to celý roky nezastavovalo.
O tom jsou stohy učených pojednání, nimral jsem se v tom, pročítal si o genetice, rozšiřoval alkoknihovničku i chodil po doktorech s jediným výsledkem-ubezpečoval jsem se, že já se ještě zpráskat můžu.
Koukám teď na podlahu, asi tak před pěti měsíci jsem si z hospody ještě donesl v kelímku dva panáky, na ten dojezd, na usnutí. Kelímek se mi rozprsk v ruce, tak jsem ten chlast lízal z parket, vrazil si třísku do jazyka, krev a chlast, ještě mi to připadalo zábavný.
No jo, tudyma se plíží sebezničení a demence.
Už to nechci.
Postarám se, aby to už nebylo.

Pekny patek vsem!
V me rodine se taky pilo a pije, ale vsichni to nejak ukocirovali.
Dnes me ceka po praci vernisaz a zitra hromadny vylet na Snezku. To nas chodi cca 70 (plnej bus) vcetne psu a deti. Vubec se nebojim lakadel, jsem si "jista v kramflecich". Jdu nakoupit na ruzky a sobe dzus a ledovy caj, do termosky jeste kafe. No a cíga, to je jasny, mam ruzovy jahodovy slimmky Kissky, to uz se ze me asi komplet poserou Ale neva..

Sochaři,
to je jak přes kopírák. U nás taky táta,ten se v podstatě upil a maminka souběžně s ním popíjela, ale pak pila. Ostudy za rodiče, to taky bylo. Nicméně máma to utla a přestala, když skončila ve špitálu se zánětem mozk. blan. Vrátila se jiná. Tam musela být na dlouho bez pití, vše si uvědomila. Táta ten jel na doraz, ten už to neutnul. Oba už jsou po smrti a to mi nebylo ani 30...Jsem jedináček. Jak já ten chlast u nich nenáviděla...a vidíš...
Jo s tím srkáním to znám)))já rozlila víno na kuchyňské lince, ale vzala jsem si brčko.

Růžový Kissky a brčko na víno z linky, chachacha! To jsou kombinace, moc po ránu zdravím a mám díky Vám dobrou náladu!

No, Stopko a moje máma pila taky, dětství silně tím poznamenaný. Návrat ze školy, vše fajn, než byly rozestavěný stavebnice, nebo nadrásaný úkoly, tak už zlitá. Pořád se třeba zavírala v koupelně, vycházela z ni už jako zombijka. Do toho návrat táty z hospody, křiky, tahanice, točilo se to pořád takhle.
Máma pak nějak po 50 sama přestala. Návrat k lahvím skoro na smrtelný posteli, po smrti táty, to už prostě šlo nějak vzít. V týhle černočerný tragikomedii nastalo další dějství, když jsme s bratrancem vystěhovávali její byt. S ním jsme "vesele", propíjeli roky, kdyby se tu registroval, jakoženebude, mohl by si dát nick Malíř. Jenže se dostal do alkosiprály, před časem se "nechal zavřít u Nešpora" a vyšel doslova omládlej. Rok sekal dobrotu, ale právě kolem toho stěhování zas usedl černýmu drakovi na vocas. Pamatuju na svý pocity, když přišel o hodiny pozdě a táh se z něj ten aceton bouřlivý noci. Nic jsem neříkal, on taky ne, sklopený oči. Mě to bylo (a vlastně je) tak nějak chladně-úplně jedno. No a při tom stěhování jsem našel máminu poslední flašku, zašťouchlou za botníkem, tu už teda nestihla. Dal jsem jí stěhovákům, měli radost.