Ahoj všichni. Držím se. Pokud bych měla jmenovat hlavní věc co mě drží, jsou to rodiče. Už nikdy jim nechci přidělat starosti, aby nevěděli co se mnou je, dojeli za mnou, donutili mě jet s nimi na pohotovost a pak třeba do léčebny. Nikdy jim to už nechci udělat.
Přiznávám, že neabstinuju. Zajdu čas od času někam. Třeba s kolegy, kámoškou, přítelem. Ale už nikdy se nechci napít ráno, nedejbože v práci. Já fakt nechápu, jak jsem mohla být tak dementní a napít se než jsem šla do práce, nebo si tam vzít dokonce pití a "dokrmovat" přes den. To už snad musela být alkoholová demence. Pocit, že mi to projde, že to nikdo nepozná - no, totální kráva.
Teď jsem měnila pár věcí ve svém životě - rozchod, stěhování. Stres byl, ale vyplatilo se to - ve smyslu, že jsem víc v pohodě. Mnohem víc. Vrhnu se na péči o sebe. Teď jsem v práci přebírala pozici odcházející kolegyně, takže přesčasy, zaučování, atd, ale už se to zklidnilo.
Budu chodit pravidelně do fitka, abych si zpevnila postavu, kterou mám už teď fakt pěknou. Shodila jsem přes 10 kilo. Bohužel pomocí těch tahů, kdy jeden den byl jedno kilo (ale od léčebny si váhu držím). Čímž probůh nechci nikomu jít příkladem. Organismus dostal zabrat a že nemám zničená játra nebo ledviny, to je zázrak. Kdybych dala dolů dalších 5, nebudu se zlobit. Zajdu si ke kadeřníkovi, a bude ze mě snad zase ta prvotřídní kočka jako jsem byla vždycky (jsem furt

). Už sice stařenka (30), ale co už

.
Pochopím, když mě odsoudíte nebo mi vynadáte, že tu nemám co dělat. Ale bude mě to mrzet a fakt jsem chtěla jen napsat, jak se mi vede. Nějaký čas jsme tu spolu strávili.