Alkoholik

Sisi, nejsi horší, než jiní závisláci, každý si myslí, že dokáže zvládnout svou potíž sám.Plete se, najednou je to silnější, než on, a letí dolů, na hubu.Já mám taky špatné zkušenosti s odborníkama, až v léčebně to bylo dobré,u soukromých psychiatrů jsem byla jen kus,znuděně mě odpálkovali na příště, a nic.Proto AA tak fungují, tam pomáhá alkoholik alkoholikovi, tak jednoduché a pomáhá to.Obě Tvé závislosti Tě moc ohrožují, potřebuješ nabrat sílu, která Ti ubývá.Nepřežívej, žij.

Sisi, myslím, že máme dost společného. Třeba někdy taky najdu sílu tady o sobě povyprávět. Každopádně myslím, že už jen ten náhled je poloviční výhra. I když jen poloviční...
Se mnou je to teď taky špatné, ale musíme si držet palce a snad to všichni nějak zvládnem.

Alfarde, pokud je Vám špatně, neodkládejte to, napište sem Vaše pocity hned.Určitě na ně někdo z nás zareaguje.Přinejmenším se Vám určitě uleví.
Já to odkládal, své příspěvky mazal a bylo mi hůř a hůř.
Napište, pomůže Vám to.
Každý máme svůj smutný příběh, dřív nebo později se svěřit budeme muset všichni.O to lépe se poznáme a pochopíme a lépe si budeme moci pomoci.

Bludičko - ještě jednou díky.

Alfarde, copak se děje? Na to rozpovídání se asi musí být ta správná nálada, nedá se to ze sebe nutit, ale jenom ti chci říct, že až to ze sebe budeš mít chuť dostat ven, tak jsme tu pro tebe a nemusíš se za nic stydět. Jestli je ti zle psychicky nebo zle v tom směru, že ses opět napil, rozhodně tě za každé situace pochopíme a v žádném případě tě tady nikdo nebude odsuzovat, na to rovnou zapomeň, od toho tu nejsme. Jsme všichni na jedné palubě....

Zdravím Sisi.
Tak ani nevím jak začít.Ale udělám to úplně normálně.Určitě nejsi v lehké situaci,ale co je podstatné uvědomuješ si,že se něco děje a ty nechceš,aby to pokračovalo.Sisi,když jsem si pročítala ty tvé řádky vzpoměla jsem si na dávnou kamarádku z mládí,bylo jí také kolem 20-cátého roku a měla podobný problém jako ty.Jen s tím rozdílem,že tím dominantním člověkem byla její mamina.Popisovala to úplně přesně jako ty.Ale měla asi větší štěstí na psycholožku,která jí vše vysvětlila a vlastně jí i přesvědčila,aby změnila celý svůj pohled na svět a hlavně na rodinu,respektive na matku.Je to také chytrá,šikovná,hezká ženština,jen chtěla být lepší a lepší.Zmíněná psycholožka jí doporučila přesně to co jsi psala,odpoutat se od maminy(otce).Neděláš vše pro rodiče,ale pro sebe.Ty máš být se sebou a svou prací spokojená,ne oni.A jestli ti rodič dává najevo,že nejsi tak dobrá jak on si to představuje není to tvůj problém,ale jeho.On si vlastně léčí svou nedokonalost na tobě,to on chtěl být lepší a lepší a nedokázal to.A teď se vidí na tvém místě a když není vše tak jak on by chtěl,tak to není tím že ty jsi nedokonalá,ale je to on.
A ještě jedna věc.Ať jsme závislí jakkoliv na rodičích pravdou je,že jednou odejdou a my se budem muset stejně postavit na vlastní nohy.Takže moje jediná rada teď je,odpoutej se od otce,nedbej jeho požadavků,je to Tvůj život,Ty ho žij a Ty s ním buď spokojená.To je to hlavní.

Alfardo zdravím Vás.
Musím se přidat k Petrovi a Sisi,mají pravdu.Každý z nás má ten svůj příběh,své pocity a své slabůstky a proto jsme se ocitli na tomto webu.Nepřišli jsme sem abychom se odsuzovali,ale abychom se podporovali.Tak až přijde ta správná chvilka,tak pište a neotálejte.

Jojo Bludičko, já tohle všechno vím, máš naprostou pravdu i s tím otcem, který je sám se sebou nespokojen a vlastní komplex si léčí na mě. U nás je sice otec dominantní, ale i maminka je po citové stránce poměrně chladná. Za to já jsem takový velký mazel a cíťa a celý život mi toto moc chybělo. Teď to píšu tak, jako kdyby mi bylo patnáct a možná se uvnitř jako to dítě stále cítím. Asi by pomohlo založit si svojí vlastní rodinu, problém je ten, že mám na partnery právě díky otci nastavenou laťku hodně vysoko. Takže čas utíká a sama si říkám, jestli to vůbec ještě stihnu a abych se neprobrala v padesáti, kdy už bude pozdě a budu moc litovat, že jsem děti neměla. Odpoutat od rodičů bych se měla, ale já vlastně žádnou jinou rodinu nemám, pouze kamarády. A pak - ono je to poměrně velmi těžké odpoutat se od rodičů, kteří jedno dítě ztratili a mají už jenom mě. Myslím, že je problém ve mně, že si věci moc beru, že nad vším moc přemýšlím, všechno řeším a zřejmě bych měla brát život spíše méně vážně a radovat se z maličkostí. Tak a teď zavřít oči, mávnout kouzelným proutkem.....

Jo jo Sisi, není to někdy v životě jednoduché. A kdo to nezažil na sobě nebo ve svém okolí, nemůže tomu rozumět. To je jako když řeknete člověku v depresi "nebuď smutný, život je přece krásný". Zrovna s depresemi ve svém okolí zkušenosti mám, takže vím, o čem mluvím a i když jde o něco jiného, rozumím Vám.

Děkuji všem za podporu. Přišly na mě taky holt horší dny, ale snad to zvládnu. Přece jen jsem spíše introvert a i v takové naší malé anonymní komunitě se mi to nehce ventilovat. Ale bude lépe...

Sisi ani nevíš jak moc ti rozumím a kdybych mohla,tak bych ti tak ráda pomohla.S tím odpoutáním od rodiny jsem nemyslela,aby si se s nimi přestala stýkat,ale aby si opravdu jejich požadavky a nějakou tu nespokojenost brala s nadhledem.Vím,že se to lépe řekne,ale hůře udělá.
A možná by nebylo od věci jak si psala,že rodiče jsou citově chladnější si s nimi o tom promluvit.Nebo si o tu lásku a pomazlení prostě říct.Přijít,říct je mi smutno potřebuji obejmout.Možná to chybí i jim,jen neumí udělat ten první krok.
Jen se zeptám,byli tak chladní i před tím než vás sestra opustila?Vím,že je to dost choulostivá otázka a nemusíš na ní odpovídat.Nerada bych se tě nějakým způsobem dotkla.

Bludičko, táta se ve svých projevech lásky nezměnil, je jako kámen, naopak maminka se po smrti sestry trochu změnila, více dokáže dávat najevo city. Ale vnitřním založením je úplně jiná než já, tzn. že se často dohadujeme, ona věci vnímá naprosto odlišně, řekla bych, že tak trochu povrchně a mě to dost vadí. Otec je v tomto směru stejně vnímavý tak jako já, cítíme věci hodně podobně, máme velmi často stejný pohled na situaci i názory a také smysl pro humor, ale je tam zase jiný problém....možná jsme si příliš podobní, oba stejně nevyrovnaní. Kdo ví...