Alkoholik

Alfarde, já si myslím, že mám lehké deprese také. A myslím, že je má i můj otec, on je však příliš hrdý na to, aby si je připustil a někam zašel a tak je neustále otrávený životem. Samozřejmě vím, že to v mém případě nejsou deperse takové síly, kdy není člověk schopen vylézt z postele a fungovat. Je ale nutné si uvědomit, že po alkoholu jsou deprese několikanásobně horší a alkohol má na ně obrovský negativní vliv. Maminka začala brát pro sestřiné smrti antidepresiva, která jí pomáhají. Myslím, že opravdu kolikrát pomoci mohou, i když se jim člověk brání. V dnešní době jsou již na takové úrovni, že nemají žádné vedlejší účinky. Byl ses (mohu tykat?) někdy někde o tvém problému poradit?

Sisi je to těžké,někdy se stáváme přesnými kopiemi našich rodičů i když nechceme.Ale ty už jsi dospělá a jak bude vypadat tvůj budoucí život je jen na tobě.Psala si,že by si chtěla partnera,rodinu,ale že máš vysoko nastavenou laťku.Popřemýšlej co je podstatnější,partnerova kariérní dokonalost,pracovní vytížení,postavení ve společnosti,nebo vyrovnaný,chápavý,lidský a milující partner na kterého se můžeš spolehnout?Vše záleží jen na tobě.

Bludičko, o tom nemusím přemýšlet. To je přece jasné, co je lepší pro život. Ale musí bý chytrý

Sisi,já teda depresemi netrpím, ale v okolí mám takových lidí dost. Proto vím, o co jde. Myslel jsem to spíš obecně.
Jak už jsem psal - ta genetika je prostě mrcha

Ale aby nám ta debata nesklouzla do babského drbání o mužských, Bludičko !!!!

No Sisi vidíš směr znáš,tak jím jdi a určitě dorazíš do toho správného cíle

Alfarde, tak to jo, ja jsem si to špatně přečetla. No tak to jsem ráda, že nemáš depky. Nějak se čím dál tím více rozmáhají, zřejmě civilizační choroba.... ale měla jsem přítele s maniodepresivní psychózou, a to je tedy pro silné povahy.....tzn. zkušenosti ze svého okolí mám také velmi slušné.

To ti Sisi držím palce.
Chytrého, hezkého chlapa, stavěného pro rodinný život, chápavého, milujícího... hmm, to bude těžký oříšek.
Kromě mě žádného jiného neznám
Doufám, že ses trošku zasmála.
Už mi z toho hrabe, ale jinak jsem docela normální.

Jak pročítám vaše příspěvky, vzpomněl jsem si na moji ženu.
V životě to s rodiči neměla taky vůbec jendoduché.
Otce ztratila už ve 13 (pracoval za války v Iráku, posílal domů nemalé peníze, po válce přijel domů s depresemi,manželka ho celou dobu podváděla s jiným, nervově to nezvládl a vzal si život)Tchýně je vypitá troska, vedeme spolu boje o majetek, nesnáším ji, manželku úplně vyřadila ze života, vše dává jen své druhé dceři, která ji přitakává do noty.Zakázal jsem jí přístup do našeho domu.
U manželky cítím, že s tím vším vnitřně bojuje, na venek se ale drží, snaží se být silná. "Nové" rodiče si našla u mého otce a matky(nikoho jiného vlastně nemá).
Pohárek si občas umí dát (čímž mě šíleně dráždí,ale nevadí mi to) ale drží se.Má docela odstrašující příklad ve své matce, takže strach, že by mohla skončit jako ona nemám.

Petře chválím,pěkně jste to tu odlehčil.I já se usmívám na monitor.A když nad tím tak přemýšlím,MY jsme ale čtyřka.Myslím,že i na psychiatra by toho bylo moc

Psychiatr nemá šanci, možná Chocholoušek, ale jinak pochybuji o úspěchu.