Alkoholik

..tak co teda?Přece nemůže automaticky znamenat,že alkoholik bude už pořád sám?Promluvit si o tom mě nevadí,nestydím se za to,jsem rád že jsem co jsem,že jsem vše přežil ve zdraví.Jsem za to vděčný a i trochu na sebe hrdý.Ten druhý by to měl vidět stejně..Nejde o to vysvětlování,ale je to zásadní fakt,který se nedá tajit.Pokud někdo abstinujiciho alk.nepochopi,nepodpoří,tak to asi nemá cenu.Kdyz nepijem,jsme normální,no ni?

Nevím, proč ty vztahy tak hrotíte? Osobně by mi abstinující alkoholička nevadila. To samé platí pro ženy s depresemi a některými úzkostnými poruchami. (OCD zaměřená na pořádek by mi tedy vadila)

Přeci to nijak nesnižuje hodnotu člověka.

-----------

Když se podíváte kolik lidí žije ve vztahu, kde jeden z partnerů (nebo oba) chlastá, bere drogy.
Nasilníci, manipulátoři ve vztazích atd.
Prostě nevidím vůbec žádný důvod, proč do nějakého vztahu jít. A nemyslím si, že existuje nějaká povinnost oznamovat na prvním rande, že jsem alkoholik.

zdenek.dry napsal:
..tak co teda?Přece nemůže automaticky znamenat,že alkoholik bude už pořád sám?...Kdyz nepijem,jsme normální,no ni?

Ja sa napríklad cítim úplne normálne normálny. To ženy nie sú normálne, že nechcú takého dokonalého chlapa ako som ja.

A nemyslím si, že existuje nějaká povinnost oznamovat na prvním rande, že jsem alkoholik.

Povedať to na prvom rande, to tam ani nemusím ísť.

A nikto nič nehrotí. Len o tom debatujeme. Na tom nie je nič zlé.

Ale napríklad by ma celkom zaujímalo, ako sa na to pozerajú ženy. Či by chceli alkoholika, aj keď abstinujúceho. Ale tie z "druhej strany". Nie čo sú na tom rovnako. Škoda, že také tu nepíšu.

Osobně to neřeším, je to jen nálepka. Nepiju dobrovolně, nikdo mě do toho nenutil.
Když se napiju, tak se nic nestane. Prostě pojedu za se dál bez chlastu. Vo co go...

Go o to, že ja by som sa ožral. Chytil by som slinu a nezastavil by ma už nikto. No a ožratý krtko = hotové nešťastie.

Krtek, chápu. Já to tak nemám.

Ja som neprestal piť zo zdr. dôvodov alebo finančných. Tie absťaky boli hrozné, ale nikdy ma neodradili piť. Zrejme som to mal nejako v hlave tak, že v prípade, že by som sa bál, že ma natiahne, stále mi pomôžu na psychiatrii. Ja som prestal práve kvôli tomu, že som hnus ako opitý.
Ja som práve po 2 rokoch nepitia mal tu najhoršiu recidívu. Za pol roka som sa opil len možno 2-3 krát, ale každý deň som musel vypiť. Tá hlava si so mnou robila, čo chcela. Po pol roku som sa dal "dobrovoľne"(záchranka) zavrieť na 2 týždne na psychiatriu radšej. Sám som nemal šancu to zastaviť. Výhoda našej psychiatrie sú fakt pekné sestričky, to som ich zobliekal očami, jak taký úchyl. Neviem kde nabrali také kočky. A za tie roky sme si už aj tykali. A výhodou bolo aj, že to bolo spoločné oddelenie so ženami. To ten čas rýchlejšie zbehne. Hrali sme ping-pong, karty. Bolo fajn. A hlavne to pomohlo. Odvtedy 3 rok nepijem.
P.S. Ukončím to tým tú debatu o vzťahoch, že mne tá druhá polovička srdiečka chýba.

"ožratý krtko" to mě pobavilo, nějak jsem si představila skutečného ožralého krtka jak se vypotácí z krtiny

K těm dotazům, co tu padly: u mě opravdu velké problémy začaly asi ve třiceti, kdy jsem po jednom rozchodu začala pít denně (litr vína nebo panáky) a skončit se mi podařilo před čtyřicítkou. V tom byly samozřejmě různé pauzy (léčby, několikaměsíční abstinence), občas ale také sebezničující pití na benzodiazepiny, pokud jsem k nim měla přístup. Vzhledem k tomu, že jsem se léčila s panickými atakami, ten přístup byl. Absťáky po lékách jsou stejně strašné jako po alkoholu, jen trvají místo dnů cca tři týdny a jsou k nevydržení. Pít na léky je i hodně nebezpečné, může dojít k zástavě dechového centra. Tohle mi pokaždé lékaři opakovali a mně to šlo jedním uchem tam a .....
V současné době nepiju zhruba čtyři roky a pět měsíců. Ale zas v tom bylo období Neurolu a problémů s jídlem, prostě úplně v pořádku já už asi nebudu. A to jsem mimo nejvyhlášenějších léčeben, psychiatrů, psychologů vyzkoušela navíc kromě holotropního dýchání a chození po žhavých uhlíkách snad všechno, co nabízí alternativní medicína a byly to jen vyhozené desítky tisíc. To bych chtěla trochu zdůraznit: pokud budete chtít alkoholismus zvládnout pomocí hypnózy, homeopatie, regrese, akupunktury, užívání Kudzu apod., nefunguje to. Čemu bych věřila, to jsou anonymní alkoholici, pokud tam zvládnete opravdu poctivě docházet a vzít to poctivě. Já tam pravidelně nechodila, nemám vůbec pevnou vůli, a přišla jsem tam několikrát i mírně pod vlivem, čehož si teda ostatní snad nevšimli, ale je to lhaní sama sobě. A pak asi může pomoct víra. Já nevěřím v Boha coby vousatého bělovlasého dědečka na obláčku, ale věřím, že existuje něco "nad námi", nějaká vyšší síla a k té jsem se v tom největším zoufalství modlila. Možná i to pomohlo. Ale k tomu člověk musí dojít, nejde se přinutit něčemu věřit, když o tom pochybuji.

No a vztahy, to je teda silné téma. Samozřejmě, že si my alkoholici velice rozumíme, táhne nás to k sobě, ta zkušenost se závislostí je nesdělitelná a opravdu vytváří pocit, že ten dotyčný je o level dál než ostatní. To asi je. Ale já jsem zářným příkladem toho, že vztah mezi dvěma aktivními alkoholiky nefunguje a přinese jen trápení a recidivy. Jde o vztah dvou nejen alkoholiků ale hlavně dvou nemocných, labilních lidí a to nemůže dopadnout dobře. Měla jsem za partnery dva alkoholiky, stáhli mě pokaždé několikrát, další pecka byly ty rozchody, protože jsem je oba opravdu milovala, nebyli to špatní lidé, "jen" prostě pili. Po rozchodu jsem chlastala jak šílená.

ALE. Něco jiného je vztah alkoholiků, kteří delší dobu abstinují, to se povést může. Znám takové páry z AA. Je to sice velké riziko do toho jít, ale je pravda, že tu odpadá to přiznávání, doma je suchý dům, partner vám nic nevyčítá atd. Jsou to ovšem vztahy vzniklé po dlouhodobé abstinenci, těsně po léčbě bych to fakt nedoporučovala. Ale srdce si dělá co chce, to je fakt. Když musíš, tak musíš. A v léčebně se člověk zamiluje natotata. Hlava se vyčistí, alkoholem otupované smysly zbystří, máte vedle sebe člověka s kterým si rozumíte i beze slov, doma, pokud už nežijete kvůli pití sami, to většinou nefunguje... No manželky by neměly tak jásat, že muž nastoupí do léčebny. Zažila jsem nejednoho ctihodného otce od rodiny středního věku, který tokal s o generaci mladší blonckou v parku No a feťáci, ti už se s tím vůbec nemažou. To je skoro jiný živočišný druh než alkoholici, taky se vzájemně nemají moc rádi.

A ohledně toho, zda a kdy říct o své závislosti. U mě v období, kdy jsem na tom nebyla až tak zle, byl pro mě takový chlap absolutně nepřijatelný. A i po několikáté schůzce. To bych musela být opravdu hodně zamilovaná a i tak bych váhala. Tak to prostě je. My už s tou závislostí nějak žijeme, zvykli jsme si na to, nevadí nám o tom mluvit, ale pro "normální" lidi je to šok. Vždyť jen co psala Angelina o svém přiznání před rodinou. Navíc alkoholik, pokud pije opravdu poctivě, většinou má místo peněz dluhy, nemá kde bydlet, platí výživné a zdraví taky nic moc, žádné terno to není. A opačně, žena alkoholička, to mi přijde snad ještě horší.