Alkoholik

Dobrý den, vlastně večer, nebo noc. Otec pije už 40let, ráno a v poledne to ještě jde, ale odpoledne a večer už je verbálně agresivní, v opilosti zpočátku neúmyslně rozbíjí věci, ale pokud mu něco řekneme, zuří tak jako potichu a pak jde a něco zničí záměrně. Když se to stane venku a něco mu řekneme, začně hodně hlasitě "hrát divadlo" pro sousedy a velmi vychytrale vyvolává dojem, že my pijeme víc než on, lžeme víc než on, "napadáme ho", což je hodně chytrý způsob naznačovat,že mu (snad i fyzicky) ubližujeme a on je vlastně oběť. Já ani matka se přitom alkoholu ani nedotkneme. Mně se hnusí jen pomyšlení na alkohol. Co moje paměť sahá, nikdy nebyl doma klid. Jako dítě jsem to nechápal, ale později mi došlo, že v matce pěstoval pocit viny. I v maličkostech (no, tak teď jsi to rozbila/zničila/ztratila a to jsem zvědav, kde to teď budeš shánět/teď si to sněz sama). Nikdy jsme nejedli společně (jen se nacpi sama, dámo/ nacpěte sami, panstvo, já teď nemám chuť.) Později třeba šel a z pečeného kuřete stáhl celou kůži a maso nechal.
Když jsem dospěl, viděl cizí rodiny a pochopil, že náš život není normální, začal jsem se matky zastávat. Příklad. Pozdě v noci táta sledoval televizi, v místnosti spala matka. Televize hodně nahlas, v přestávce reklamy už doslova řvaly. Potichu jsem mu řekl, aby měl ohled na mámu a televizi ztišil, začal vykřikovat záměrně hodně nahlas, ať ho neotravuju, a tím mámu probudil úplně. Pak se mi vysmíval, že je to moje vina, že je máma vzhůru. Matka má poruchu spánku, nespí víc než 2 hod v kuse a víc než 4-5 hod denně. Má nemocné srdce, podle lékaře důsledek stresu. Sama mi řekla, že tím hlukem v noci trpí, ale ať otci nic neříkám, ať zase není kravál.
Před cizími lidmi se otec chová jako vzorný manžel, vybíhá z domu, odemyká matce branku, bere jí tašky z ruky. V zaměstnání byl oblíbený, veselá kopa, rozumné názory na všechno. Matce řekl ať klidně brečí komu chce, jí že nikdo neuvěří. Používat násilí už se bojí, jsem fyzicky silný, ale vynahrazuje si to verbální agresivitou a matku zase psychicky deptá vyvoláváním pocitu viny (všechno je špatně/ zase mu to udělala naschvál/ vždyť to tak přece chtěla, tak to má/ "už se rozhodni co chceš, dámo/milostivá").
Komzumuje rum a pivo, kombinuje s lékem Doreta (Tramadol + Paracetamol), kterého má pravidelný přísun. Od dětství mi dával ochutnávat pivo, víno, likéry a přesvědčoval k pití matku. Oběma se nám alkohol hnusí, což je asi jediný pozitivní důsledek.

Matka už asi vykazuje Stockholmský syndrom, protože otce lituje a všechno snáší.

Snažil jsem se to popsat asi zdlouhavě, nevím, jak bych to napsal kratčeji. Přímo agresivní otec není, ale matku rozhodně psychicky týrá a z jeho lhaní, přetvařování před cizími lidmi a zlomyslnosti jde strach. Je to takový tichý vztek a jeho pomsty jsou chytře maskované jako náhody.

Je nějaká možnost, aby mu třeba obvodní lékař doporučil protialkoholní léčbu? Otec také vášnivě užívá léky, není třeba možnost předpsat mu Antabus pod jiným názvem a pak jako důsledek nevolností (nesmí se kombinovat s alkoholem), ho tím přinutit přestat pít? Asi naivní...

Antabus mu tajně předepsat nesmí, protialkoholní léčení může doporučit, ale otec může odmítnout.Ty se zkus osamostatnit, ber víc mamku k sobě, ona je už také nemocná, spoluzávislá, těžko si to přizná a nemá už asi sílu, zapomněla na obyčejný život bez tyrana.Zkus se poradit s nějakým lékařem, jestli tátu nechat zavřít na psychiatrii jako duševně nemocného, tam by musel, na protialkoholní, i když je to vlastně psychiatrická léčebna také, tak tam nemusí.Maminky je mně líto, i tebe.

Osamostatnění byl můj cíl. Zatím se mi nepodařil. Zničil jsem si zdraví. Chtěl jsem začít vydělávat a strhl jsem si záda na brigádě v kolchozu jako 18 letý. Od té doby mám pořád silné bolesti a omezenou hybnost páteře. Cvičením jsem zesílil, ale bolesti mi zůstaly. Invalidní důchod mi nepřiznali a zaměstnání střídám a ztrácím jedno za druhým.

Nevěřím, že by lékař nechal otce hospitalizovat jen na podnět rodiny. Otec mimo domov vystupuje jako seriózní a sympatický člověk. Má nelidskou schopnost lhát. To jsem neviděl nikdy v životě u druhého člověka a viděl jsem hodně různých lidí. Je to jako instinkt okamžitě bez přemýšlení přirozeně říkat lži tak, že tomu každý věří a ještě je šťastný, že poznal tak úžasného člověka. Takhle mluví se sousedy a se všemi cizími lidmi. Babička byla taky taková a celé město na ní s láskou vzpomíná. Mě naučila, že máma je jednoduchá, nepořádná špindíra, nezaslouží si otce a ze mě chce vychovat blbečka. Strávil jsem u ní polovinu dětství a mámu jsem viděl jen večer, když doběhla přes celé město mi dát dobrou noc a ve dveřích u babičky brečela, když mi dala pusu a mně bylo z ní trapně a chtěl jsem, aby už zase šla, protože mi babička vymyla mozek a všemu, co o mámě říkala, jsem věřil.
Když mi to v patnácti začalo docházet, měl jsem chuť zabíjet a nenáviděl jsem se za svojí hloupost, že mě dokázali tak zpracovat.
S žádnou holkou nevydržím, jakmile se začne tvořit pravidelné soužití, uteču. Nechci vidět ani zažít, jak by to pokračovalo.
Žádnou školu jsem nedokončil, vždycky jsem to začal flákat. Pak jsem se toulal po světě, anglicky jsem se naučil za pochodu celkem snadno. Gramatika a speling mi dělají problémy, ale domluvím se dobře. Myslím, že nemám pud sebezáchovy. Moje budoucnost je mi jedno. Teď chci jenom ubránit mámu.

Táta z tebe udělal také člověka bez lásky k sobě, pleteš se, podceňuješ, úplně zbytečně.Jsi hodný kluk, chráníš mámu, asi skoč k psychologovi, prober s ním své bolesti, pomůže ti.Zatím nevíš, co se životem, blbeček jistě nejsi, jen nevíš kudy kam.Neboj, bude dobře.

Opravdu začni v první řadě ty s psychologem. Nejdřív musíš pomoct sobě, abys mohl pomáhat ostatním.
Táta je asi klasický příklad agresora, kterých mi přijde, nějak přibývá.
Máma evidentně rezignovala. Ani s jedním ty nebudeš schopen nic udělat. Je to jejich život, jejich rozhodnutí.

Mámě a tátovi nepomůžeš.Máma se musí rozhodnout za sebe jestli tak chce žít,nebo ne.Táta se musí rozhodnout za sebe jestli bude nebo nebude pít.Vím,že by jsi rád pomohl.Ovšem toto není v tvé moci.Myslím,že oba z tvých rodičů se vzdali svého rozhodnutí cokoliv změnit.Ty to nezměníš už vůbec.Co se týká tebe,měl by jsi v sobě najít sílu a odejít.Osamotnit se.Můj pocit ze všeho je ten,že tě hodně trápí že jsi s mámou měl hodně poznamenané vztahy,které ovlivnily názory jiných lidí.Že tě v podstatě hodně trápí to,že byly doby,kdy jsi mámu odsuzoval,že jsi podlehl vlivu a názorům jiných lidí(babičky,možná táty) a dnes vidíš tu pravdu jinak.Bohužel i toto se stává.Pro svůj vlastní klid by sis měl s mámou o tom promluvit a přiznat se k tomu,že byly doby,kdy jsi jí nerozumněl a neměl rád,že jsí nebyl schopný něco odpustit.Bude pro tebe důležité odpustit i své babičce-mateřská láska může být slepá-i ona podlehla názorům tvého otce.Tvůj táta je hodně nemocný člověk-nejen alkoholik,ale zaslepený sám sebou,svojí pýchou plnou převleků-jen o tom,že je nemocný neví.Máš možnost z toho,co jsi zažil,z toho co vidíš na svých rodičích,z veškerých chyb druhých se poučit a chtít být jiný.Proto,aby jsi to mohl realizovat VE SVÉM ŽIVOTĚ-JE JEDINÉ MOUDRÉ ODEJÍT.Mámě pomůžeš tím,když uvidí,že jsi jiný,než tvůj otec,jiný než ona,stojíš na pevně na zemi a to,že JSI ve svém životě ŠŤASTNÝ.

Jestli bydlíš v Praze, Brně, Ostravě, zajdi na Al-anon.Také ti to pomůže,něco se naučíš, uleví si ti.Je to společenství pro příbuzné alkoholiků.