Alkoholik

víš co je úsměvný, že... mám se fajn, konečně nic neřeším, snažím se ignorovat co je v rodině.. a? terapeutka mi řekne, že se směju ze zoufalství.. a já prostě jenom nechávám věci jít/plout kolem mě.. Nechávám rodinu být a ona mi dá čočku,..
A nepotřebuju aby mě někdo pořád sračkoval..! to můžu aj sama..!

Ahoj všem,

píšu s velkou přestávkou. Teď to bude skoro půl rok individuální terapie. Nemůžu říct, že jsem přestal ze dne na den. Naopak. Objevovaly se extrémy, kdy jsem si nesmyslně dal až do konce.
Proč to, ale píšu. Mám dojem, že po půl roce terapie to začíná fungovat. Mění se mi pohled na alkohol. Nevidím v něm smysl setkání ani uvolnění. Postupně mi dochází, že bez něj jsem volnější a svobodnější. Teď ještě vychytat náhlé chutě. Btw. pořádáte i nějaké schůzky? Rád bych se zúčastnil.

Mějte se a držte se.

Co říct..? snad jen, že jsem... SRÁÁÁÁÁÁÁÁČ...!

Ivano, nepiš pořád, že jsi sráč, je to už odrhovačka, známe jí, napiš radši, proč se nemůžeš rozloučit s chlastem, proč se ničíš!Alexi, srazy AA jsou pořád někde, neškodí nikomu si tam zajet!Najdeš je na webu AA,nikdo Tě nevyžene, spíš přivítá, a pomůže Ti to.

Nevím proč se s ním nedokážu rozloučit..
Vím, že se tím chlastem ničím, ale nevím proč to dělám..

Ivano, tak uz se ale, prosimte, fofrem znic, at uz si tu nikdo nemusi cist o tom, jaka ses sracka.... to je tvuj problem.... az budes chtit pomoct a poradit, tak se ozvi... zatim to nevypada, tak se proste uchlastej... ses svobodnej clovek, hm? tak jen do toho!

Ondřej napsal:
Zdravím,

už si tu čtu Vaše příspěvky několik hodin a tradičně v kocovině přemýtám o tom, jaký by to bylo, kdybych začal abstinovat.
První zkušenost s alkoholem jsem udělal v patnácti. Začalo mi to chutnat od začátku a hostince jsem několikrát týdně začal navštěvovat téměř okamžitě po tom prvním pivu. Po vyučování jsem se přesunul do hostince, kde jsem vypil tři až šest piv a takhle to šlo asi do devatenácti. Tehdy jsem se zamiloval a řekl si, že budu mít hromadu dětí se svou velkou láskou a budu spořádaný člověk. Vydrželo to asi třičtvrtě roku. S velkou láskou jsem to nějak zvrtal. Pak přišlo studium vysoké školy. Opíjel jsem se téměř každý den, rodiče byli dosti nervózní. Pro nezřízený život a neschopnost odprostit se od hospodkého vysedávání jsem byl v půlce studia vyhozen ze školy. Podařilo se mi přestoupit na stejný obor na jinou vysokou do jiného města. Od rodičů jsem se odstěhoval ve dvacetidvou letech. Samostatné bydlení byl horor. Ještě jsem studoval a rodiče mě tedy dobře finančně podporovali, abych měl čas navštěvovat školu. Přednášky jsem pochopitelně nenavštěvoval a dále jsem vesele a vydatně pochlastával. Tou dobou už tak šest až deset piv každý den a někdy taky mnohem víc a panáky k tomu. Ve 24 letech jsem začal pracovat u otce. Tj. peněz jsem moc nedostával, ale moc toho nechtěl a měl jsem placené volno na zkouškové. Tou dobou už jsme měli takovou partičku podobných existenci, která se každý den scházela v jednom hostinském zařízení. Každý den jsem se probudil s kocovinou a pak šel do práce, kde jsem byl rád, že zvládnu sedět na židli u počítače, v šest jsem byl v hospodě a po zastávce v nonstopu jsem byl v jednu opilej jak prase doma - takhle každý den. Pak mi to moje pracování přišlo trochu neefektivní a začal jsem pracovat v baru. Dny probíhali stejně - probuzení s kocovinou, práce s drobnou konzumací, pár piv někde v nonstopu a poté spánek. V pětadvaceti jsem potkal svoji současnou manželku a od doby, co jsme svoji a bydlíme spolu je to o něco lepší. Nejdřív hospoda jenom jednou týdně a doma jsme moc nepili. Postupně jsem se otrkal a začal si dávat po práci jedno až dvě piva při cestě domů, ale nestává se, že bych se tam zasekl a dorazil opilej domů. Poté co manželka otěhotněla a narodil se nám kluk, tak jezdí sama přes léto pryč a já tu zůstávám. To jsou vždy týdny hrůzy. Návrat do starých kolejí je okamžitý. První tři dny se vždy opiju jako čuně a pak je mi tak zle, že sedím radši večer doma, čtu knihy o abstineci a mám ze sebe hrozný pocit. Stejně jako dnes. Víkend zvládnu s rodinou na chalupě a pak zase tři dny opilecké akce každý večer, kocovina, četba protialkoholické literatury.
Na sezení v AA jsem byl po několika strašnejch večírcích v době manželčina letního pobytu mimo domov asi před dvěma lety. Bylo to super. Nepil jsem asi tři neděle, ale nešel jsem na žádné další setkání AA. A nějak po odeznění kocoviny a především morální kocoviny abstinence rychle skončila.
Lidé z AA měli o dost pohnutější alkoholickou anabázi než já a z legraci říkali, že je skvělé, že jsem dorazil, ale že ta cesta k nepití je dlouhá. Jinými slovy bych asi měl udělat pár pořádnejch průšvihů a ještě pár let pořádně pít a pak bude mé odhodlání k abstinenci větší. Přijde mi ovšem trochu riskantní rozhodnout se pro abstinenci až bude člověk opravdu v koncích.
Problémem je tedy skutečnost, že nepiju jako zvíře každý den jen z důvodu, že většinu roku mám rodinu doma a není příležitost. Ale na alkohol mám chuť a těším se na vhodnou příležitost. Jak jste dokázali, že nepijete z vlastní vůle a nechcete alkohol pít? Co Vás donutilo a motivovalo k tomu, že chcete nepít?

Ahoj Ondro, mojí motivací ( a ne jedinou) je získání svobody. V období mého pití jsem nemyslela na nic jiného než na to, kdy se budu moct napít, kde alkohol koupit, kde ho vypít, aby mě nikdo neviděl, aby to nikdo nepoznal( vždy to poznali). Stále jsem lhala sobě i druhým, vymlouvala se, schovávala. Alkohol mě ovládal a pokud s tím něco neudělám, stane se ze mě troska, za kterou se budou moje děti i rodiče stydět. Přítel mě opustí, nebudu mít práci a já se uchlastám.
Sice abstinuju jen 5 měsíců, ale je to super pocit - svoboda. Nic nemusím skrývat, nikomu lhát, můžu se každému podívat do očí. Žádné kocoviny, deprese, netáhne ze mě jako ze sudu, jsem zase dobrá máma, dcera, přítelkyně. Stojí to za to.

Ondro,
ptáte se,co nás donutilo nepít.
Mohla bych asi věkově být Vaše babička-je mi 65 let.
Mě ne donutila,ale poradila mi moje obvodní lékařka,které jsem se svěřila a jsem za to ráda-řekla mi větu, na kterou nezapomenu-když pijete alkohol, je to,jako kdyby jste pila jed a ten určitě pít nechcete.Nechci dělat chytrou, několikrát jsem skončila i na záchytce, ale to už je hodně dávno-a už taky dávno vím, co je alkohol za svinstvo-pozor na něj,jste mladý!!!
Hodně štěstí!
Helena

Ondro,i když to přeposlala Martina.Jsi toho mínění,že nemáš problém,že to ještě není tak zlé.Co by se muselo asi stát aby to bylo špatné?Aby to alkoholik,kterým jseš zachytil?No já nejprve přišla o děti.Šla jsem do léčebny.Tam jsem vůbec nevěřila,že já jsem alkoholička.Nepřiznala jsem si to tam.Viděla jsem jiné ženy,které na tom byly mnohem hůř(podle mne tehdy).Já neměla problém s hygienou,já neměla doma hromadu špíny,já nebyla tak vygumovaná jak někteří-pořád jsem rozlišovala abych nemohla vidět progresivitu alkoholismu.Vrátila jsem se jako vyléčená alkoholička-podle svého mínění.To znamená,že budu pít bez problémů.Přišla jsem o práci.Také díky pokračujícímu pití.Pokusy o sebevraždu střídaly opakované pobyty v léčebnách,detoxech.Když mi nevyšly sebevražedné pokusy cíleně jsem se chtěla upít k smrti.Bylo mi všechno jedno.Byla jsem jak šílenec.Až přišel záblesk,kdy se mi na chvilku rozsvítilo v bedně,když jsem si přiznala že jsem doopravdy nemocná,že mi jde opravdu o život.Vyděsilo mne to tenkrát.Tolik moc jsem zatoužila po životě.To už jsem věděla,že bez pomoci to nedám.A konečně začala jednat.