Alkoholik

Já mám tu zkušenost,že si mne hodně lidí začalo vážit.Jestli byly pomluvy?Určitě ano.V poslední štaci jsem sedávala a popíjela s bezdomovci.Doma na mne padaly výčitky,s kterýma jsem si nevěděla rady.Tím jsem utíkala a cítila se stejně jako oni.A pila jsem.Chudák máma,uplivovala si přede mnou odporem,těch kur.. co padalo.Celý život žila ve strachu,že by nedej bože někdo poukázal na nás.Sousedé už nepoukazovali,ale kroutili hlavou a ukazovali na mne prstem.Já to vidět nechtěla.Ale často jsem i litovala,že nemám lopatku jako krteček,abych se podhrabala aby mne nikdo neviděl.Je pravda,že si hodně lidí myslí že se to moje pití upravilo a skleničku si můžu dát.Nemá význam jim to vysvětlovat,že to tak nejde,že toto mi přestalo fungovat trvale.Opravdu toto nechápou.Nikdy se nestalo,že by mne někdo nutil pít,byl neodbytný.Natož aby si všimal že piju nealko.Pokud se vyjímečně stalo tak jsem řekla děkuji,já si svůj rybník vypila do dna.A stačilo.

No vzhledem k tomu že na českého člověka připadá 13 litrů čistého alkoholu ročně, což je každý měsíc litr čistého - si tenhle stát nemůže dovolit odsuzovat nikoho. U nás je chlast tolerován až až, vlastně je to hlavní náplň mládeže ale i nás dospělích. Ke každému sezení patří láhev vína - tak nás to učili. Vlastně za to můžou už naši předchůdci, alkohol je něco tak normálního že ho koupíme všude, kromě hračkárny možná. Lidi se odsuzují i bez alkoholu, ten přispěje jen k tomu že mají o to větší důvod.
Jen vím že přestávání chce svůj čas, své studování, rozpitvávání, psychický rozbor sebe sama, proč to dělám a za co mi to stojí. Za úplné ztroskotání mé osoby nestojí vůbec nic, ani alkohol, i já mám sklony k závislostem, ale tááááák mě nebaví když mě něco omezuje. A za ty nejodpornější depresivní stavy může jen chlast. To je můj lék

Univerzální lék.Zabíral na všechno.To už je dávno,co přestal u mne fungovat.

Je to lék, ale časem zabiják.U někoho fakt pomáhá, jenže ten si dá skleničku na tlak a stačí.My to nedokážeme.To je ta nemoc.Před chvilkou mně vzbudil telefon, také jedna z nás, co nechce nic se svým pitím dělat, jen mně volá, stěžuje si, naříká, fňuká, a už mně štve.Nemám fakt zájem si v půl třetí s někým povídat o zlém životě.A vím, že zbytečně.Několikrát měla přijít na AA, setkat se se mnou, nebyl čas, prášky, alkohol jí ovládá.Je jí zle, chápu, asi nemá co pít, nastupují deprese, bojí se......když jí řeknu svůj názor, nadává, zuří, je mně jí líto, ale pomoc jí nijak nemůžu.Neslyší mně.

Znám to velice dobře, bohužel i tímto jsem si prošla. Jen jsem pila, vyvolávala ožralá všude možně, nadávala na všechno a na všechny, litovala se, jaký to mám osud, já nebohá chudinka, vždyť jsem takový dobrý člověk. Blízcí kolem mě už byli zoufalí, co se mnou. Následně když jsem vystřízlivěla, přišlo zpytování, deprese, že se zabiju a tím je potrestám, aby viděli o koho přišli.., že se odstěhuji na druhý konec světa, omluvy všem, že už se to nestane...ještě dlouho se dělo!
Naštěstí jsem se probrala, něco mě praštilo do palice, sebrala sílu a začala konat, jednat! Vyhledala pomoc! Cítím se dobře, neměnila bych užila jsem si s chlastem své...

Hezký den všem.

Ahoj, chtěla bych napsat něco pro mě pozitivního - tak jsem zase NEzačala. Jsem sřízlivá 4 měsíce a 14 dní. Zase se mi podařilo ( také díky tomuto fóru) zvládnout abstinovat. Je to moc prima, užívám si to. Žádné výčitky, deprese,lži, neschopnost něco dělat atd. Naopak se mi skoro ve všem daří a konečně mi snad vyjde zaměstnání.
Někdy si říkám, proč jsem vlastně pila? Zaháněla jsem úzkosti, ale ty se pak vrátily ještě horší, svoje problémy jsem nevyřešila. Střízlivý život je daleko lepší.
Mějte hezký střízlivý den.

Ahoj všem, v noci jsem procitala vaše pribehy,pády a výhry, beznadějně a odhodláni. Je to měsíc, co jsem si přiznala, ze me alkohol dostal. Pijí denně lahev vina, v hospodě, kdyz se rozjede zábava nebo mám splin, az litr. V těhotenství jsem dokázala nepit, po potratu se to rozjeli nanovo, přišla jsem o praci, trápí v tom. Jak se daří, anet, Honzo, peti, movi, libo?

Ahoj vespolek. Tak jsem opět tady. Psal jsem sem po založení tohoto fora a přestal jsem sem psát asi po třech měsících. Po třech měsících abstinence. Nakonec jsem to vydržel rok. Po roce převládl pocit, že jsem vyhrál, že se můžu vrátit mezi běžné konzumenty. První rok to tak vypadalo. Pohoda. Behem druhého roku jsem se vrátil tam, kde jsem byl. To znamená piti o samotě a to při každé příležitosti. Nakonec i pití v práci (rádoby tajné). Poslední kapkou bylo usednutí za volant po dopolednim pití. Tak jsem si minuly tyden řekl (podruhe v životě A DOST).
Při prvnim pokusu jsem přesně nevědél, co mě čeká. Teď už to vím. Život bez výčitek, strachu co jsem provedl a co zase provedu... A taky bez tech chvilek euforie, ktere jsou pro me asi hlavni motivaci. Možná.
Mám za sebou týden, ale už vím, že na čase nezáleží. Týden nebo rok, jaký je v tom rozdíl....
Taky by mě zajimaly osudy lidí z tohoto fóra z před třemi lety. Pokud sem někdo zabousíte, dejte vědět.
Bohouš

Bohouši,je to nemoc,kterou máme po zbytek života.První část se dokáže potvora ozývat intenzivně a pěkně s každým cvičí,později utichne A JEN ČÍHÁ NA PŘÍHODNÝ OKAMŽIK.

Máš pravdu, na čase nezáleží.Není pravda, že časem utichnou chutě, deprese......jen se zmírní, a už tak nezaskočí, nepřekvapí, člověk už je zná a umí je překonat.