Alkoholik

Milá Aneto, přesně tak. Ale co se mě týče vůbec bych si nedovolila někomu domlouvat, každý máme svůj rozum (nerozum) a nejlepší způsob kterak nedostat smrtelný tetanus je, nechat se proti němu očkovat. Ergo kolečko, nejlepší způsob kterak neumřít na alkohol je, spadnout na dno - báječná, i když krutá zkušenost. Tím jsem si jistá. Jen absolutně pamětní a silní jedinci jsou schopní nechat se poučit od ostatních, ale takoví nepadají na závislostní dno. A jestliže padají, zastaví je v tom jedině nějaká druhotná choroba - prostě jiný, hroznější strašák. (a nebo se o nich píše v béčkových románech - jakože láska a tak )
Samozřejmě, že i mě také někdo sem tam radil, ale tenkrát nebyl web alkoholik.cz - například, byli jen ti nejbližší - zoufalí - moje děti a moje lékařka.
Neměla jsem žádné přátele, s nikým jsem se nestýkala. Nejbližší přítelkyně byla vodka a tak nějak spolu jsme se plácaly v tom bytí nebytí a čekání na ...to je jedno..
Rýma má svůj průběh, rakovina také svůj a závislost taktéž. Má začátek i konec. Začátky bývají stejné, plus minus, přežijí jen ti nejsilnější. A alkoholici bývají obecně hodně silní jedinci, protože se musí rvát ještě o něco navíc. Musí se rvát o svůj život - paradoxně - v 21. století... Mějte se moc pěkně. R.

Přesně a výstižně, Radko, napsáno !!! Doporučuju všem pozorně pročíst !!!Můžeme si tu dodávat odvahu, podporovat se , "vybrečet". Ale to hlavní musíme dokázat sami !!!! Nepít kvůli sobě !!!!

Na to dno nemusí padnout, sice se to doporučuje, ale znám plno lidí, co nám uvěřili, neriskovali,skončili s pitím dřív.Byli chytřejší.Ti, co si problém nechtějí připustit,nemusí ze dna nikam, jen do rakve, nebo se stanou dementní.Taky další možnost, jak ze dna alkoholického ven.

kde je hranice mezi pijákem a alkoholikem ??? Musí se zákonitě stát, že z pijáka bude alkoholik ? mně bylo na tento dotaz řečeno, že je to častější, ale jsou typy, že se alkoholiky nestanou i při nadužívání alkoholu , a že ti se mohou pokusit o kontrolované pití. Podotýkám, že tu nepropaguju alkohol !! Ale ze svého okolí znám člověka, co celý život vydatně popíjel, a nyní pije příležitostně jako všichni a výsledky jaterních testů jsou záviděníhodné. ???

jenom bych k příspěvku Líby reagovat: My, co sem píšeme a čteme příspěvky, si právě ten problém připouštíme. Ti, co si ho nepřipouští, sem asi moc nepřispívají, takže k těm se ty názory asi nedotanou.........nebo si je na sebe nevztáhnou a je jim to šumafuk.

Ivano, takových, co pijí pravidelně, a hodně znám taky dost, nejsou alkoholici, jen pijani, nikdy se nestanou závislými,když si řeknou dost, jednoduše nepijí,i po létech pravidelného chlastání.My, alkoholici to nedokážeme, máme v mozku alkoholismus zděděný,a můžeme třeba začít pít až na starý kolena, a lítáme v tom hned.Alkohol nás dostane.

Přeji pěkný pozdní večer.Dostala jsem se k počítači až teď a dovolila bych si reagovat na příspěvky.
Třeba na téma "dno". Z čeho nebo z jakého poznání lze dojít ke konstatování:"On nepadl na dno, protože si uvědomil a poslechl rady a přestal".
Už to, že kamsi přišel a řekl:"Dobrý den, já jsem Tenaten, mám problém s alkoholem a potřebuji pomoc". Třeba ve formě rady, nebo pomoci vyhledat pomoc jinou. Tak už jen to, že se obrátil k někomu o pomoc, tak si pravděpodobně na dno sáhl. Ne, pravda, moc, ale dotklo se ho něco, nějaká situace, která se stala, protože se opil. Nebo opíjel. Průšvihy nebo je jedno co.
Přece se neobrátí člověk s prosbou o pomoc se slovy" Dobrý den, jsem Tenaten, tuhle jsem se poprvé(podruhé..) v životě namazal, bylo to děsně prima, užili jsme si srandy kopec, ráno mě trochu bolela hlava, ale vzal jsem si aspirin a dobrý.
Moje dno je jiné než dno Jeníka či Mařenky.
Mám kamaráda a povyprávěl mi situaci, která ho, dle jeho konstatování, katapultovala na jeho osobní dno tím, že měl holku, na které mu strašně záleželo. Víceméně nepil, je velký sportovec a velmi slušný, citlivý, křehký člověk. Dívčina byla ze Slovácka, (kde pijí i malé děti) tak byl, jaksi v rámci představování se rodině, pozvaný na skleničku. Tak strašně moc se opil, že všechno pozvracel, flirtoval se všemi děvčaty od 15 do 90 let, tančil na stole polonahý. No uřízl si ostudu jako trám. A to jeho dno bylo, že se cítil tak hrozně, že se s tou dívkou - kterou fakt měl moc rád, rozešel, už nikdy jí nechtěl přijít na oči. Ten člověk se od té doby neopíjí.
Já jsem také neskončila jako bezdomovec - to mám vizuálně zabudované jako totální, nezvratné a bezútěšné dno.
Moje dno bylo, že už jsem prostě nevydržela to, co dřív. Absťáky trvaly i týden, kdy jsem se nebyla schopná ani najíst, jak se mi třásly ruce. Součástí mého dna bylo i to, že mi prostě docházely na všechno výmluvy. Moje dno bylo, že touha po alkoholu mi zatemňovala mozek čím dál častěji. Vzpomínám si dokonce na utkvělou představu, jak by bylo fajn být někde v horách, sama, bez lidí, kde by mě nikdo neviděl a sklep mít plný k prasknutí lahví s vodkou. No a samozřejmě by tam muselo být také něco málo k jídlu, abych neumřela, že ano.
Moje dno bylo, že ty průsery byly už razantnější a častěji jsem se ocitala na prahu života. Už v tom mém pití bylo zainteresováno víc lidí, než jsem kdy chtěla- psychiatři, záchranáři, lékaři na Jipce, a ano, i záchytka. A já chtěla, aby moje pití byla jen moje soukromá věc. Soukromá, intimní, něco jako hluboká víra. Něco mezi mnou a tím tekutým v lahvi, jen my dvě. Takový můj osobní transcendentální úlet tam, kam nikdo nesmí. A to všechno jsem, moji milí, chtěla absolvovat s uhlazenou fazónou, nepomačkaným fiží.
Moje dno byly především paranoidní představy, že si štěbetají vrabci na všech světových střechách: "Nooo, jen se podívejte, nosí se tady jako dáma, ale je to nula, nezodpovědná, nespolehlivá, je to duševní mrzák, chlastá, obtěžuje a překáží, odpad, hnus.."
No a to byl důvod jít se léčit. Protože na to nemám, nemám na to opít se, vyspat se a ráno si ev. vzít aspirin a zasmát se a říct si, jo, včerejšek byl prima. Tak zase někdy.
Mě záleží na určité úrovni vystupování v interakci s lidmi, i když mám vážné osobní problémy, které jinak úspěšně ukrývám. A lidé, kteří mají vážné osobní problémy by vůbec neměli nic, co oblbuje mozek.
V tom mají krásné jasno kuřáci marihuany. Ti vám řeknou, že nesmíte hulit, když máte blbou náladu, protože tak jak se cítíte, tak se budete cítit na druhou.
Šla jsem se léčit, abych vydejchala-schovaná někde za zdí, tu ostudu, svoje dno a také proto, že jsem poznala, že už mi prostě pití nepřináší ani pár minut toho zážitku jiného světa - už mi to nic nedalo. Po sklenici (sklenici velké - ne skleničce) vodky vypité na ex jsem usnula jako špalek a vzbudila se strašnou chutí na sklenici druhou, třetí. No uznejte, že to nemělo fakt žádnou vejšku.
Bůh ví, že svoje děti miluju nade všechno na světě. A také On ví, že dělám opravdu všechno pro to, aby se už nikdy nemusely podívat na svojí mámu, kterou vždy obdivovaly a která se jim ukázala v tom nejodpornějším světle. Moje děti jsou mým svědomím, protože já určitě žádné nemám. Kdyby ony nebyly, nic by mě nezastavilo, to vím (jdu to zaklepat) A protože žít musím, kvůli nim, ony jsou opravdu moc úžasné. Jsou to skvělé osobnosti, kterým se daří a byla by ode mě prasárna působit jim bolest.
Ještě mě čeká pokus o to, mít hodně ráda sama sebe a vážit si sebe. To prostě zcela nedokážu. I když si to často nalhávám. Proto je pro mě cenný klid, mír a rovina. To je pro mě taková intimní radost.
Osobně si tedy myslím, že pít alkohol častěji může jen velmi málo vyvolených, to si můžou dovolit jen ti, kteří nemají problémy (a těch je po čertech málo), kteří mají ten zdravý nadhled a sebekontrolu. Ale i ten, kdo nemá problémy, je po letech častého pití jednou bude mít, prostě jednou přijde ten problém poprvé. Nevěřím na bezproblémové chlastání ve velkém.
Já alkohol zděděný nemám, v mojí rodině do mnohého kolena zpětně jsou spíš pijáci ve smyslu - na Silvestra stopičku karamelového domácího od bábí - čili abstinenti.
A nevěřím na naprostou pravdivost mluveného slova pravidelných pijáků. Málokdo se přizná k tomu, že má problém s alkoholem. Kdo by šel dobrovolně s kůží na trh a prohlásil, že tak troška tekutiny v zašpuntované lahvi je silnější a mocnější a důležitější, než on sám. Hlavně se nepřiznat.
Pro mě osobně je přiznání si slabosti veřejně sebemrskačstvím. Brr hrozná představa. Přiznám se, až v momentě, kdy je to zjevné a evidentní. Přiznání je polehčující okolnost.
Tak toliko moje dno, ale viděla jsem na vlastní oči dna tak brutální a otřesná, že to bych nezvládla ani omylem.
Také chci říci, že jestliže někdo pomáhá, například jako Liba, takto postiženým lidem, má můj obdiv. Já bych to nedokázala. Mě by to stáhlo zpět. Mám tendenci všechno hrozně prožívat a všechno si hrozně osobně brát. Neměla bych ten zdravý odstup, který je nutný k přežití. Nezvládla bych ten pocit bezmoci, jestliže by někdo pomoc odmítal i když by jí jasně potřeboval..
No a právě jsem se podívala na hodinky a ráno budu jako praštěná pytlem. Dobrou. Radka

Radko, mně bylo 53 let, končila jsem léčebnu a poprvé v životě jsem si řekla!Jsi dobrá, zvládla jsi to, konečně jsi jednou udělala něco pro sebe!"A Ty jsi dobrá taky, abstinuješ, pochval se, a děláš to pro sebe, abys dál žila, viděla své děti, a těšila se s něma.Minulost moc neřeš, ta se nezmění ničím, prostě to bylo, hnus, to nejde změnit, ublížili jsme hodně.Tobě by pomohly kroky z AA, podotázky....něco mám, poslala bych Ti to.Nejsem dobrá, že pomáhám, já to dělám i kvůli sobě, abych neusla na vavřínech,nezapomněla!!Ta naše nemoc je stejná u všech, rychle si vzpomenu na své šílenosti, hrůzy, když poznám nováčka, slyším jeho svěřování.Taky jsem trpěla s opilcema, recidivama, nyní už málo, otrneš, zvykneš si.Mám výhodu, že to dělám zadarmo, můžu kdykoliv přestat, vykašlat se na ožralce, ti, které to živí, jsou na tom hůř.A díky, vzpomněla jsem si u Tvého příspěvku na sebe.Vodka byla taky moje nejmilejší věc v životě.

Ahoj všichni,
moc mě zaujal příspěvek Radky na téma dno. Má pravdu v tom, že dno není o tom, jestli si někdo za večer ušije z ostudy kabát nebo jestli se probudí v pozvracené posteli. Dno je o tom, jak se kdo cítí. Měl jsem podobné pocity, které Radka popisuje. Chtěl jsem být s alkoholem sám, udělat si volnej večer, víkend, týden a celou dobu prochlastat. Nevadilo mi že piju, jediný co jsem chtěl bylo, aby se to nikdo nedozvěděl. Neměl jsem žádnou potřebu to brzdit, navadilo mi to. Měl jsem pocit, žekdyž se to nikdo nedozví, tak je to moje věc a já se s tím nějak srovnám. Jinak přece funguju normálně ne? Skoro, až na to, že nakonec člověk nemyslí na nic jinýho, než na to, jak někam zalézt a lejt to do sebe.
A to že jsem si uvědomil, jak mě to ovládá a omezuje, že já dělám to, co chce ten démon a ne to, co chci já, to bylo to, co mě nakoplo. Mám za sebou sice teprve 7 týdnů abstinence, ale zaplať pánbu za ně.
Mějte se a držte se. B.

Ahoj všem, každý den si najdu chvilku a podívám se sem jak bojujete. Vážím si Vaše upřimné příspěvky a rozhodnutí nepít.
Co se týká mě a piva))tak taky odolávám, ale přiznám se chut´ mám...tan pocit když si dám pivo, se tak uvolním, a mám pocit, že ze mě padá únava. Tak toto mě ještě sem tam napadne. Nakonec jsem se doktorce zdůveřila a ona mi nabídla xanax, neurol. Vzala jsem si Neurol a bylo mě po něm psych. blbě, teda byla jsem jak spomalený film, vyhodila jsem ho a vrátila se k Persenu. Xanax mám odzkoušený, brala jsem ho když mi doma umřela mama na rakovinu a já měla výčitky, že zato můžu já, že jsem ji nezabezpečila lepší péči. Nechtěla jsem Xanax, to jsem tenkrát po něm pořád chtěla spát.
Uvažovala jsem, že budu poslouchat nějakou relaxační hudbu at´ se více pozitivně naladím, protože mě někdy hodně štvou lidi, a mám opravdu problém jít někam nakupovat a podobně.

Přeji Vám krásný den, tady u nás nádherně prší))