Jak daleko jsem ochotný zajít, Před 12 rok, 5 měsíce
|
|
Ahoj, dobrý den. Dostal jsem se v životě na místo, kdy si říkám, jestli bych neměl něco změnit. V práci jsem opravdu úspěšný, je mi 25 a už jsem dokázal víc, než někteří lidé za celý život. Přes týden jsem úspěšný manager a o víkendu vyrážím ven s kamarádama, ale začíná mi to přetekát přes rozum. Mívám opravdu okna, kdy si části večera vůbec nepamatuju, ráno se proberu a přemítám jakou blbost jsem zase vymamlasil, co za ostudu jsem zase provedl. V sobotu je mi zle a zpytuju svědomí, že se to nezopakuje, ale je tu středa a zase přemýšlím kam s klukama vyrazit a takhle se to opakuje a opakuje. Jediná doba, kdy jsem tento problém měl relativně pod kontrolou bylo s přítelkyni, ta mi řekla dost a jdeme domů, a nebo jsme ani nikam nechodili ale teď jak jsem sám...Závidím lidem okolo sebe, jak se umí radovat z maličkostí, drobností...ja se nedokůžu radovat takřka z ničeho  Bojím se abych nebyl alkoholík, tahle myšlenka mě děsí, ale zatím jsem si to pro sebe vždy nějak obhájil... 
|
|
Marek
|
|
|
Re: Jak daleko jsem ochotný zajít, Před 12 rok, 5 měsíce
|
|
Marku, jako alkoholik své pití obhájíš vždy, i když budeš namol každý den.Vždy vymyslíš tisíc "vážných" důvodů.Nauč se radovat z maličkostí, pomáhej potřebným, važ si života, peníze, postavení k životu nestačí.Najdi si lásku.V chlastu hledáš zapomnění, ale na co?Piješ z nudy?Chceš být in?Přežíváš, nežiješ.
|
|
Liba
|
|
|
Re: Jak daleko jsem ochotný zajít, Před 12 rok, 5 měsíce
|
|
Pripada mi, kdyz nepujdu s tema klukama ven, tak uz jsem uplne sam...krom rodicu nemam nikoho a ty svyma problemama zatezovat nechci. Nedokazu se jentak z neceho radovat, nevim proc :/
|
|
Marek
|
|
|
Re: Jak daleko jsem ochotný zajít, Před 12 rok, 5 měsíce
|
|
Co koníčky?Nikdy jsi nesportoval?A jiné, je jich plno!Tam najdeš přátele.
|
|
Liba
|
|
|
Re: Jak daleko jsem ochotný zajít, Před 12 rok, 5 měsíce
|
|
Ahoj Marku, tak ted mas nas! Sam sem tu taky nasel podporu a porozumeni, kterou nikde jinde ne, hlavne skoro nonstop.
Urcite nad tim dal nemavni rukou, to zes sis neco uvedomil, znamena ze neco nejni v poradku. Urcite to res dal, jsou tu lidi ktery o chlastu a problemech snim spojenych muzou psat knizky, ale min uz tech, ktery muzou psat o dlouhotrvajici abstinenci.
Jejich rady jsou ty nejcenejsi, hlavne v zacatcich, az ti pujde po krku bazeni, jestli nejaky bude.
(ja patrim k tem prvnim, zato Liba, mistni terapeutka.  , v dobrem Libu. M  )
|
|
|
Poslední úprava: 16/11/2012 19:54 Provedl: Kopa.
Jsem dyslektik a dysgrafik, omluvte mé psaní
|
|
Re: Jak daleko jsem ochotný zajít, Před 12 rok, 5 měsíce
|
|
Jo, já bych měla téma na několik knížek, není čas.Těch peněz!!!A terapeutický kurz a dělat tuto práci za peníze jsem také mohla, nechci, protože terapeutka musí jen chápat, kývat hlavou, a peníze ničí motivaci k pomoci.Znám pár lidí, co se takto zkurvili.Pomáhat, protože chci, mně dává svobodu slova, tvrdší jednání, které zabírá víc, než litování, foukání na bebíčka.Někoho pohoršuji, ale život alkoholický je tvrdší, než si připouštíme.
|
|
Liba
|
|
|
Re: Jak daleko jsem ochotný zajít, Před 12 rok, 5 měsíce
|
|
Tenhle "cyklus" znám velmi dobře, jsem na tom naprosto stejně a jak to tak pozoruju okolo sebe, je to v našem věku (mně je 27) docela masový jev. Potřebuješ se odreagovat a vyčistit si hlavu po náročném týdnu a potřebuješ se pobavit, ale s tím je holt spojen alkohol, prostě to tak udává společenský standard. Jenže když nevíš, kdy máš dost (jako to mám i já), jsou z toho okna, výčitky, promarnění půlky víkendu tím, že ležíš v posteli a je ti zle.. Na jednu stranu to docela funguje, několik dní poté jsem hrozně produktivní a vážím si té střízlivosti, ale jak přesně píšeš, koncem týdne si jí vážit přestanu a jde to pořád dokola.
Říká se, že "i bez alkoholu může být sranda" - není to tak jednoduché. Měl jsem 3leté období absolutní abstinence (22-25) - zprvu kvůli mononukleóze, a pak dobrovolně, protože se mi to zalíbilo - a taky jsem nebyl happy, na akcích neudržíš s ostatními stejný level a nudíš se, zatímco ostatní se chlámají totálním hovadinám; takže přestaneš chodit ven a začneš ztrácet kontakty. Takže mám zkušenost, že úplná abstinence psychologicky taky nepředstavuje řešení, jak být šťastný.
Poslední dobou se mi osvědčil takový "vynález": protože piju jen pivo (tvrdý nikdy), dodržuji jednoduché pravidlo: dvě piva si můžu dát hned po sobě, ale pak už před každým dalším hodinu pauza - a během toho třeba nějaký nealko drink. Tělo alkohol průběžně odbourává a přestože se dostaneš do nálady, kterou po tom týdni tak potřebuješ, nedostaneš se do stavu, kdy vůle povolí natolik, že mávneš rukou nad hrozbou příšerné ostudy, kocoviny atd.; Docela to funguje, ale je třeba mít vůli a neporušit to. Pomáhá to rozhodně víc, než si dávat jakékoliv množstevní limity a tak dále, protože po pěti pivech za dvě hodiny už je veškerá vůle v kopru. 
|
|
Tomáš
Fresh Boarder
Příspěvky: 2
|
|
|
Re: Jak daleko jsem ochotný zajít, Před 12 rok, 5 měsíce
|
|
Je to pravda, bavit se bez alkoholu není jednoduché a občas člověk opravdu potřebuje vypnout a odreagovat se. Ten fígl s těmi přestávkami mezi pivy je asi dobrý, ale já bych to asi nevydržel. Mám zkušenost, že nejbezpečnější je popíjet víno - dnes piju od 16 hodin a vůbec jsem se neopil, jen lehká hladinka. Když jdu do hospody a piju pivo, tak piju dost rychlým tempem a často to končí opicí. Taky mám zkušenost, že po pivu je horší kocovina než po vínu.
|
|
Luděk
|
|
|
Re: Jak daleko jsem ochotný zajít, Před 12 rok, 5 měsíce
|
|
pánové, já kdysi měla ulně stejný pocity... že bavit se střízlivá není ono... teď po letech mi přijde, že se bavím líp... ale je pravda, že se bavím zásadně s lidma, se kterýma si mám co říct i střízlivá, mám je ráda, máme hodně společnýho... a vůbec mi nevadí, když oni jsou pod vlivem a já ne... ze začátku jsem to kompenzovala třeba tim, že jsem si občat zahulila, abych jako taky něco měla, ale je to zbytečný... ale trávit čas s někým, s kým bych vydržela jenom ožralá je úplně zbytečný  taky nevim, proč bych měla chtít, aby mi přišly vtipný úplný hovadiny, který mi běžně vtipný nepřipadají... ono když jsi spokojenej s tim jakej jsi, nemusíš si k odreagování dobrovolně snížit iq 
|
|
Hanka
|
|
|
Re: Jak daleko jsem ochotný zajít, Před 12 rok, 5 měsíce
|
|
Hanko,moc hezky jsi to napsala a uplne souhlasim.Ono kdyz clovek se citi dobre ve sve kuzi,je vyrovnany,spokojeny nema potrebu si pomahat alkoholem.Malo kdo ale vstupuje do dospeleho zivota v takovem idealnim stavu a my, co jsme zavisli jsme klasicky pripad prave toho,jak jsme se s urcitymi udalostmi,lidmi apod nedokazali zdrave vyrovnat.Clovek to ale nemusi a hlavne by nemel brat jako konecny fakt.Dobra psychoterapie,prace na Krocich v AA nebo kolikrat i clovek sam jen s pomoci pratel ci rodiny se dokaze vyporadat se zranenymy city,bolestmi,komplexy,ktere mu behem zivota pochroumaly tu jeho citlivou dusicku a kdyz se tohle povede,zjisti,ze ten chlast opravdu,ale opravdu nepotrebuje.....
|
|
Marketa
|
|
|
|