Alkoholik

Můžeš jít na detox možná léčba, tam se vyčistíš, pak můžeš pracovat na problému v hlavě. Protože stále piješ, craving tě nepustí k ničemu jinému než k pití.

Jistě, že jsem měla chutě, zlé alkoholické sny, vše, co k naší nemoci patří, ještě i dnes, málo, ale jsou sny, jenže, věděla jsem, že si nějako výhodu napití, natož napít se, nemůžu připustit.Našla jsem AA, díky jim jsem vydržela, tam je cesta k lehčí střízlivosti, k životu.

Ahoj všichni. Katko určitě zajdi i někam jinam než k doktorovi. Píšeš, že jsi z Brna, možností je fůra. Já Ti každopádně doporučuji léčebnu, protože tam jsem se setkal s lidmi, kteří se přišli po několikaleté "ambulantní léčbě" opravdu léčit a ke svému obrovskému překvapení zjistily, že jejich závislost na alkoholu není tak strašná, jako závislost na lécích. Já jsem po své první návštěvě psychiatra, kde jsem chtěl pouze doporučení potřebné k nástupu do léčby, opouštěl ordinaci s předpisem na několik balení neurolu a i teď mě z toho mrazí!! Pozor na to. Možná ještě před léčbou zkus nějakou skupinu, třeba AA, nebo na Rokycance v Židenicích jsou A-kluby a pokud to nepomůže, dej tu léčebnu. Tam máš opravdu čas se zastavit a tu hlavu si proprat. A věř tomu co Ti zde radí Líba, Standa a ostatní. Ten problém je v hlavě a je potřeba ho tam najít. K Petrovi a Lence: moc dobře si pamatuji ten stav, kdy jsem věděl, že se napiji. U mě to ještě ke všemu přicházelo ne ráno po probuzení, ale zničeho nic. Prostě jsem jel třeba autem, plánoval další pracovní den a najednou "zázračnej" nápad. I když jsem věděl, že ráno v5:00 mám otevřít obchod, že tam bude čekat cca 10 prodavaček a pokud se napiju nedojdu tam, šel jsem se opít. Během 4 měsíců v léčebně jsem přišel na to, proč jsem to dělal, problém jsem víceméně pořešil a dnes tu potřebu opít se prostě nemám. Stále opakuji, že je to individuální, ale já jsem přesvědčený, že ten problém je především v hlavě. I teď po 2 letech mám samozřejmě chvilková bažení, ale to je úplně o něčem jiném.

Karle, mohu se zeptat, v čem ten problém v hlavě byl, pokud to není tajné nebo moc osobní? Že člověk zahodí tu odpovědnost a i když ví následky, jde a opije se? A pokud je teď někdy bažení, tak to u Vás způsobuje co? Děkuji za odpověď

Šlo vlastně o dvě věci. První byla můj vztah s otcem. Otec mi víceméně do 40 let řídil život. Od dětství měl na mě obrovské nároky a já mu chtěl dělat radost, tak jsem se snažil. Výborný prospěch ve škole, v houslích, v lyžování, matematické olympiády....Bohužel jsem neznal pochvalu. Když jsem v první třídě donesl vysvědčení s obrovskou jedničkou, dozvěděl jsem se, že kdybych byl opravdu dobrej, byla by za tou jedničkou hvězdička! Tak to šlo až do mých cca 16let, kdy jsem na gymplu zjistil, jak fajn se opít a nemít starosti. Po gymplu se očekávalo že budu dál studovat, ale já šel na vojnu. V roce 90 začal otec podnikat(jak jinak než veleúspěšně) a já se připojil. Bylo to asi 15 let neustálých hádek, mých útěků k alkoholu a ke "kamarádům". V té době jsem měl co se týče peněz opravdu nadbytek a zapadl jsem do dost špatné společnosti. Toho se týká ta druhá část problému, ale o tom jsem nemluvil ani v léčebně. Šlo o věci za hranou zákona...Nikdy během mého pití mě nenapadlo, že ta příčina je v tomto. Myslel jsem si, že se prostě nudím. No a po léčbě jsem vyrazil s otcem na hory. Bylo to docela náročné. Většinu víkendu jsme oba probrečeli a tak jak taťka pochopil, že dělal spoustu věcí špatně a omluvil se mi i já jsem pochopil, že pro mě chtěl vždy to nejlepší, ale bohužel postup byl jaký byl. Ta druhá záležitost je horší v tom, že si musím odpustit sám, ale s tím mi strašně pomohli v léčebně. No a k tomu bažení. Po léčbě jsme se s přítelkyní pustily do rekonstrukce RD a ne vše se daří dle mých představ. No a to pak občas přijde myšlenka typu - nebylo by mě líp někde na baru u skleničky...Naučil jsem se jednu věc. Vždycky, když mám takový nápad, hned se donutím vzpomenout si jak jsem v depresích plánoval sebevraždu a hned jsem rád za ten život bez alkoholu i když se zrovna nedaří. Jsou to moje pocity a způsoby jak nepít, může se to někomu zdát jako blbost, ale mě je to jedno. Nepiju a to je pro mě důležité!!!!!

I kdybys měl jiného tátu, žil jinde, stejně by ten alkoholismus přišel.Máme to vrozené, můžeme žít úplně spokojeně, přesto se pije, ničí život.Je to náš nemocný mozek, alkohol mu vládne a pořád číhá, aby nás dostal.Já měla v zimě velké horečky, chřipka, bydlím sama, a bylo mně fakt zle, slabo, a šup, začaly alkoholické sny, myšlenky, jak jsem se léčila slivovicí...pomáhalo to....neskutečné chutě, celkem mně to zaskočilo.Takže bacha furt.

Líbo a Karle, já Vám oběma moc děkuji za tento příspěvek! Je to pro mě velká podpora.

Ahojte,
pro mne taky a jsem vděčná za tato slova.
Tak lidi já jsem přestěhovaná, a od soboty bydlíme na vesničce, nemám to do práce daleko je to kousek od města. Zatím si zvykám, uklízím a musím říct že mi ten chlast nějak vypadl z hlavy .
Né jsem ve střehu a je fakt že to máme vrozené. I když jsem si vyřešila spoustu věcí ve svém životě, jak vztah s maminkou která už tu není, tak nejvíc mi dal zabrat vztah s tátou. Také jsem čekala někdy nějakou po chvalu. Jsem se jí dočkala asi ve 33 poprvé, ale je fakt že jsem před dvěma lety začala už konečně něco dělat, a během dvou let převrátila život na ruby podle svého. Práce, vztahy a ted baráček .
Jenže alkohol jsem odbourala né úplně. Někdy selžu po měsíci, někdy po dvou jako teď. Příčinu já mám zaručeně v hlavě. Je mi nejlépe bez všeho co člověku škodí, ale moc těžké je neselhat.

Karle, moc díky za odpověď, je dobře, že tohle všechno už víš...
Pavlo, to je super, že už bydlíš, musí to bejt super pocit...
Já mám v rodině před mnou pár závislých na alkoholu, takže jsem možná něco podědila, pak tam byla nuda, prostě zazdění prázdných chvil alkoholem... Jinak jsem taky byla premiant a v pubertě se to zvrtlo, záškoláctví, drogy a další věci, o kterých asi nechci mluvit... V osmnácti až dvaceti zase návrat na tu správnou stranu a teď poslední dva roky popíjení. Ale "správně" pít alkohol jsem neuměla nikdy. I jsem hodně let nepila a nijak mi to nescházelo, neměla jsem žádný návyk. Teď už mi je celkem fajn, spíš přemýšlím o sobě, co je ve mně jak nastavené a proč a že se s těmi chybami udělanými v minulosti asi budu muset nějak smířit a vyrovnat a spíš se nad tím zamyslet, co se stalo a proč, než se kvůli tomu cítit stále provinile a špatně.

Ahojky, Justýnko bydlí se mi krásně, konečně jsem v klidu a nelítám z místa na místo. Koukám že pubertu jsme měli dost podobnou, taky jsem prošla kde čím, ale dokázala jsem to vždy včas ukončit. Toho nelituji protože svět je toho plný a aspoň vím o čem to je, pro mne spíš zkušenost. Ať jsme si prošli čímkoliv jsme tu abychom byli lepší, snad je to tím že víme co je to peklo, a třeba nás to posouvá dál.
Ty jsi nepila několik let? To já lemtám od 14 let, alkohol byl vždy všude okolo mě a já neměla respekt z autorit, byla jsem rebel s duší citlivou. Vzpouzela jsem se světu protože jsem nikdy nechtěla dělat to co ostatní. Jenže jsem vlastně dopadla tak že bez chlastu jsem až tak proti proudu nešla ale spíš s ním. Teď to beru z pohledu že pokud pít nebudu, půjdu proti němu, protože syn jde do puberty a ráda bych aby viděl že zábava a štěstí pramení z jiného zdroje. A to je pro mě ten že je člověk sám sebou, a může dokázat hodně pokud bude opravdu chtít.
Ten pocit jsem zažila, je nádherný, ráda bych ve svém srdci už měla už klid.