Alkoholik

Ahoj Pavlo:)
No já v pubertě užívala marihuanu a pervitin a to po dobu asi dvou let, cca od 16ti do 18ti. V té době jsem již měla zkušenost s cigaretami, na kterých jsem závislá v té době byla a i s alkoholem, který jsme pravidelně pili s partou o víkendech. S alkoholem jsem měla zkušenosti tak od 14ti. V těch 16ti ho vystřídala marihuana a pervitin. Na marihuaně jsem závislá nebyla, na pervitinu psychicky ano. Užívání těchto drog bohužel přineslo kromě několika poznání a hustých prožitků z 90% procent u mé osoby negativní zážitky završené v 18 letech tou smrtí kamarádky. V té době jsem přestala, jelikož jsem se psychicky sesypala a zjistilo se, že trpím panickou poruchou. Nastalo období léčby téhle poruchy včetně braní antidepresiv a pobytu na měsíc a půl v Bohnicích na dětském pavilonu. Náhodně jsem pak ještě někdy něco měla, ale to už byly spíš dozvuky. Pak právě nastalo několikaleté období bez cigaret, alkoholu, léků, drog atd... Byla jsem zase hodná slušná holka, premiant v práci, stejně jako dříve ve škole, než jsem se z nudy chytla té špatné party. Bohužel si mozek pamatoval úzkosti, takže ve dvou případech (workoholismus - cca rok a pak psychopatní žárlivý přítel - cca půl roku), jsem se musela vrátit k anidepresivům, protože se mi vrátily záchvaty úzkosti. Pak bylo vše ok, fungovala jsem ve všem směrech, nepila... Poslední dva roky jsem měla problém s alkoholem. Na Silvestra mi tehdejší přítel nabídl, ať si s nima konečně taky dám víno a to byl start. Od té doby jsem pila (ne jako alkoholik celé dva roky), ale prostě pila jsem tak, že to neumím a nikdy jsem ani neuměla. Bez klapky a bez míry, s kocovinou... jen pivo, víno, nikdy tvrdý. Ale to je asi jedno. A jen s kamarády. A pak na závěr právě, jsem se naučila pít sama, z nudy. A to si myslím, že byl průser... No a pak jsem se rozhodla přestat. Alkohol mi začal dělat velmi špatně psychicky, vrátily se silné pocity viny a studu a malého sebevědomí ve znamení toho, jak si člověk sám sebe neváží. Myslím si, že si s sebou táhnu to provinění, že jsem se nechala z nedostatku zájmu stáhnout tou špatnou partou tenkrát až dodnes. Jinak od toho posledního úletu nepiju, nemám bažení, chutě, při myšlence na alkohol se mi udělá šoufl (psychicky), takže se v tomto směru už nebojím. Mám to teď hodně náročné v práci a chci být v pohodě, takže nemám tendence se dobrovolně ničit.
Jinak Pavli, máš skvělý, že máte vlastní bydlení, to jsem si vždycky přála:) Tak se držte přátelé

Ahoj všichni, tak to já jsem se kdysi rozchlastala na mateřský, do té vše v klidu. Naopak, každodenní sportování, cestování, prostě super život bez opíjení. Na mateřský to ale začalo, manžel pracoval přes týden v Praze a já byla s dvěma malýma dětma doma. Takže jsme se matky scházely po bytech a baráčcích a pěkně od rána popíjely. Děti si hrály a my byly spokojené, hrůza, když si vzpomenu, že šel člověk v poledne do školky pro dítě s půllitrem fernetu v sobě. Myslím si, že tam to vše u mě začalo. Navíc tam byl každodenní kontakt s matkou - těžkou alkoholičkou. Takže opět ve znamení chlastu. Nikdy jsem se tehdy ale neopila tak, že bych měla okno. Pořád vše člověk zvládal. Perfektní domácnost, zahrada, děti. Vše jak z katalogu. Naštěstí se nám podařilo přestěhovat se z malého města do Prahy, nastoupila jsem do zaměstnání, hned na vedoucí funkci, takže příslib nechlastání. Jenže jsem dělala ve velké nadnárodní společnosti, kde byl kladen velký důraz na výsledek, tudíž stres jak blázen. Večer mi ten stres dokázal rozpustit bohužel opět jen chlast. Teď dělám několik let v jiném zaměstnání, opět velmi zodpovědném a každodenní boj s démonem mi ničí jinak určitě radostný život, jaký mají tady abstinující např. Líba, Standa, Karel. Uff, hodně síly všem!

Najdi si psychoterapeuta nebo skoncis spatne, pocitaji se ti dny, je to otazka casu. Drzim palce

Lenko,stačí tak málo- v Praze funguje několik skupin AA, zajdi tam, poslouchej, mysli, cestu najdeš, bude dobře.Nebojuj!

Leni, nedovedu si představit pracovat naplno dohromady s pitím. Když jsem se někdy večer opila a druhý den měla jít do práce, tak jsem si radši vzala dovolenou, abych překonala kocovinu. Teď to mám v práci hustý ve smyslu, že je toho moc a je to velký stres, což příjemné není (třeba dneska mě úplně bolej svaly na zádech ze stresu:), ale na druhou stranu bych si teď nedovolila dát večer ani jedno pivo. Myslím, že je ale dobře, že mám takovýhle strašný kocoviny, protože když si to představím, tak prostě vím, že si chlast teď vůbec nemůžu dovolit. A hlavně nechci. Proč se nevrátíš třeba ke sportu a neodreaguješ se tak?

Justyno, to nejsou kocoviny ale rani abstaky..což je 100x horší, protože ti neni ani tak blbě z chlastu, jako z jeho dalšího nepřijímání.Já to mám taky, dokud jse měl jen kocoviny, bylo to ještě dobrý

Petře, nepopisovala jsem absťáky a na alkoholu je naštěstí ani nezažila:) Nikdy jsem na alkohol chuť ráno neměla a to co jsem popisovala (ty nepříjemné fyzické stavy a úzkost = morální kocovinu), jsem měla vždycky jen druhý den ráno po tom, co jsem večer alkohol právě pila. Prostě kocovinu a špatné svědomí. Co se týče alkoholu, zažila jsem bažen, chuť na alkohol, ve smyslu, je pátek, dala bych si pifko... dneska to bylo náročné, dala bych si sklenku vína na uvolnění... To ano. U nealkoholiků je tahle chuť možná ok, u mě nebezpečná... Nealkoholici si v nevhodnou chvíli sklenku nedají (brzy vstávají, vědí, že by se to nemuselo někomu jinému líbit), já jsem si ji dříve dala a věděla jsem, že jsem neměla. Ale abstinenční příznaky jsem nikdy neměla, i když jsem alkohol na několik měsíců vysadila. Jak jsem tady psala, pak jsem selhala, ale od té doby ani kapka a i nějaké bažení je to tam. Ale jak tady psala Líba a spol., ostražitý musí být člověk i po roce, po deseti... No a jak se máš ty?

Ahoj Jessie To bylo na koho? A jak se máš? Už máš za sebou rok a čtvrt, viď?

Týnko, naučial jsem se i s tou kocovinou normálně fungovat. Musela jsem do té práce dojít, dojet a fungovat, šéfovala jsem lidem a ti nemohli poznat, že jsem v prdeli. Máme hypotéku, dvě holky v pubertě, které samozřejmně nevydělávají, ten můj mozek má nějak naprogramováno, že nemůže vynechat pracovní povinnosti,prostě nemůže. Skončili bychom na chodníku. Tkže se mi stává, že jdu ráno do kanceláře a chce se mi vzteky brečet, že jdu už po xxxxté a nesmí nikdo poznat, že se motám. Maskuju kruhy po očima, ale myslím, si, že vnímavý člověk to pozná. Mám matku alkoholiču, apoznám na lidech, že chlastají, mají takové skelné oči o odulý obličej. Dívala jsem se na to celé dětství u svojí matky.
Líbo, díky za Tvůj nekompromisní postoj, AA - co mě odrazuje - pak už to není anonymita,ale setkání se tváří v tvář, bojím se, koho tam potkám ,narovinu - nechci, aby mě tam někdo náhodou poznal. NAROVINU - STYDÍM SE, STRAŠNĚ!!! Nevím, co se ještě bude muset stát, aby člověk definitivně přestal, doufám, že nic mým blízkým ,proboha.Jak popisoval Karel, všichni ode mě celý život očekávají ne 1, ale 1 s hvězdičkou. Všem vždycky vše procházelo, mě nee, vážně nikdy od základky po současnost. Celoživotní tlak na výkon.
Justýno - dobrá poznámka, proč jsem se nevrátila ke sportu. Ano, v období střízlivosti mám nakoupené permanentky, chodím každý den, jsem ve fitkách "jejich" člověk třeba 14 dní -úžasný, jenomže pak se zase rozchlastám, nic mě netěší a "šmidra". Díky všem ! Jste pro mě velká pomoc, a děkuji Bohu,že jsem tyto stránky našla.

Leni,i já se strašně styděla,ani za nic jsem nechtěla,aby mě někdo někdy viděl,jak jdu na AA a vůbec nejhlavnější pro mě bylo,aby o tom nikdo nic nevěděl.Až se to dostalo do takový situace,kdy jsem padla na dno a pak se ve mně něco zlomilo.Já jsem o sobě na AA řekla,že jsem alkoholička.Poprvé jsem myslela,že to nevyslovím,ale s dalším a dalším chozením jsem se osvobodila od předsudků a od toho,co si mně kdo myslí.
Ty jsi asi už tam,kdy si sama nepomůžeš.Než zajdeš za doktorem,zkus ty AA.Uvidíš a třeba to bude první krok k tomu,jak skoncovat s alkoholem.Jednoduchý to ale taky nebude,ale něco dělej.Přeju ti hodně sil.