Alkoholik

P., dlouho jsem tady nebyla a to z důvodů, o kterých píšeš, čekala jsem větší podporu, kterou jsem například dostávala.. od Justýny a Pavly 7, ale pak tady byly dost drsné příspěvky na mojí adresu, kde to celé vyznělo, že jsem totální nula, pokud nepůjdu do anonymních alkoholiků. To mě odradilo. Chtěla jsem psychickou podporu, stejně jako Ty. Ode mně jí každopádně máš, rozumím Ti.Skoro, aby si člověk vyčítal, že se tady kdy vůbec zaregistroval

X krát jsem tu psala, že abstinence stojí za to, že je to záchrana, výborná věc, dá se zvládnout, jediná cesta ven z pekla, jak chcete dámy ještě podporovat?Pořád dokola chápat vaše úlety, pokusy, litovat vás?To je totiž to nejhorší, co vás může potkat.Kdybych znala něco lepšího, než jsou AA, radila bych vám to.Mám vyzkoušené na sobě, jak pomáhají.Nemůžu radit to, co si jen přečtu, neznám to.

Leni děkuju. Přesně tak se cítím. Hledala jsem podporu, porozumění, někoho, kdo mi řekne, jasně holka, jdi do toho, nevzdávej to, zkus to... cokoliv... Budu ráda, když se tu občas ukážeš, třeba se můžeme podpořit aspoň my navzájem.

Libi, jen jsou ty příspěvky tady neosobní, útočné, zlé bych řekla... Myslím, že to co píšeš pořád dokola už všichni četli, ale já jsem prostě doufala, že je to tu trošku osobní, že se tu lidí baví o tom jak se cítí, ne že pořád dokola opakují jedno a totéž. Vždycky všichni říkají, že nejhorší je si závislost přiznat a začít s ní pracovat. A to je podle mě ten začátek cesty, který na tuhle stránku, do tohohle fóra ty lidičky táhne. Protože potřebují při tom svým přiznání nějak podpořit. A ne shodit...

Dobrý den Lenko B.
kdysi jsem sem psala dost často, teď už ne.Ale chtěla bych Vás nějakým způsobem podpořit, i když asi ne tak,jak byste čekala.
Je mi 65 let a dá se říci, že téměř celý aktivní život jsem propila a to tak, že jsem několikrát skončila i na záchytce.Pracovala jsem jako ředitelka jedné velké cestovní kanceláře, kde se tehdy popíjelo dost(a nejen tam).Dlouho jsem si myslela, že mám alkohol pod kontrolou-opak byl pravdou!Jeho vliv se samozřejmě projevil i na rodině-jak manžel, tak i dcera taky Lenka by Vám mohli vyprávět!Když už to došlo tak daleko, že jsem začala mít zdravotní problém, tak jsem si konečně řekla DOST a šla za svojí obvodní doktorkou, které jsem alkoholismus přiznala.Ani nevíte, jak jsem se styděla, protože jsme se znaly léta, zajišťovala jsem jí zájezdy.A víte, jak se mi ulevilo po tom přiznání a její reakci,kdy mě vůbec neodsoudila a snažila se mi vysvětlit, že alkoholismus je opravdu nemoc, která se musí léčit.A řekla větu, kterou nikdy nezapomenu-"Uvědomte si, že při stavu Vašich jaterních testů je pro Vás každá sklenička,jako byste pila jed,a ten byste dobrovolně vypila? "
I pro Vás Lenko je určitě nejdůležitější si ten alkoholismus přiznat-věřte mi, že už jen to přiznání pomůže a pak už je jen na Vás, jak to budete řešit.I já jsem začala chodit na tyto stránky a první s kým jsem měla problém, byla Liba s jejími AA.Já osobně jsem tam nikdy nebyla a ani bych tam nikdy nešla, nebyla to moje cesta.Ale nakonec jsem se Libě omluvila a jsme v kontaktu i soukromě, protože po jejím příběhu ona stoprocentně ví, o čem mluví-zažila si s alkoholem svoje a asi má i pravdu v tom, že na alkoholiky je třeba tvrdě(i když já to neumím).
Omlouvám se Lenko za tak dlouhý příspěvek a ani si teď nejsem stoprocentně jistá, jestli se ten problém týkal Vás, nebo někoho z rodiny, ale považovala jsem za nutné se trochu i Liby zastat.
Hodně štěstí!

P.děkuji ,například teď mám před sebou zase úkol s velkým Ú. V úterý má naše firma firemní večírek se someliérem a odborníky na sýry a uzeniny. Vím o něm samozřejmě už alespoň měsíc. Byl to výmysl mého nadřízeného, který patří k velkým gurmánům. Standa tady například radil, aby se člověk těchto akcí neúčastnil anebo všem narovinu řekl, jsem alkoholik nebudu s Vámi pít. Život jsou ale i společenská setkání, kterých se člověk účastnit musí. Tím nechci říct, že tam musí pít. Jen se nemůže od ostatních izolovat, v mém případě představa, že se tam přede všemi postavím a řeknu, že jsem alkoholik, tak si můžu rovnou podat výpověď sama. Podotýkám, že máme hypotéku a dvě nezaopatřené děti. Je to těžké. Kord v dnešní době, kdy je na jedno volné místo 15 uchazečů .

Heli díky.Nemyslím si, že jsem moc tvrdá.Je to realita, co píšu.Co potom je život alkoholika a jeho rodiny?Společné fňukání, litování , neustále odpouštění, to alkoholika zabíjí.Žádný není chudinka, má možnost přestat pít, zachránit si život, neubližovat svým nejbližším.Každý nemocný člověk se normálně léčí, ne?U alkoholismu stačí skončit s pitím, vím, jak je to těžké, že se musí skončit co nejdříve, a úplně.Ten , kdo se rozhodne přestat, ještě nic proto neudělal a už čeká ,že tu padneme na zadek, se plete.Ubližuje nejvíc sobě, má velké ego, a málokdy to myslí vážně.

Lenko B. a P. patřím k abstinujícím alkoholikům (abstinuji 15. měsíc) a potřebovala jsem k abstinování dospět vlastní cestou. Nebyla jsem v léčebně, měla jsem obavy, že bych utekla. Trvalo mi takřka 3 roky od přiznání si, že jsem alkoholička a velké touhy přestat pít do okamžiku, kdy jsem se naposledy napila.
Ač jsem celou dobu chodila na tyto stránky, asi po 3 měsících abstinování jsem měla obrovskou potřebu osobního sdílení svých pocitů s někým, kdo prochází podobným. AA jsem pár krát navštívila - bylo to pro mě moc anonymní, ale mile mě překvapila atmosféra. Měla jsem to štěstí zúčastnit se AA na Floridě, kde jsem se cítila jako doma, ač jsem příliš nerozuměla, opravdu to stejně funguje na celém světě a lidi toho moc využívají. Myslím si, že lidem, kteří neprošli léčebnou, chybí spousta informací o nemoci, chybí psychoterapie, které pomohou hledat důvody, proč vlastně člověk začal pít a spoustu dalšího. Asi rok jsem docházela na skupinové a individuální terapie, kde mi bylo zodpovězeno mnoho otázek. Postupně jsem si poskládala mozaiku a s dennodenním děkováním za všechno krásné, a především střízlivost, si užívám kvalitního života. A jako dovětek: mimo jiné děkuji i svým dětem za to, že se takřka se mnou přestaly bavit, když ze mě cítily alkohol, nekomunikovaly, brala jsem to, že jsou na mě zlí. Ale byl to jeden z kroků, který mě přivedl na cestu abstinování. Jsem jim za to vděčná.

Alkoholismus je u nás velká neznámá pořád, bohužel.Pít, chlastat je přeci normální!Odborníci také zoufale chybí.V léčebnách málo míst, většinu zaberou feťáci.Asi je to tím, že dnes kdejaká babka ví, že drogy jsou zlo, a vůbec jí nevadí, že žije s alkoholikem, který jí týrá celý život, protože jen pije.Prošla jsem si snad vším, co se týká alkoholu, proto vím, že AA pomáhají hned, zadarmo, jen tam pár měsíců vydržet, pochopit.A opravdu platí-nechat nemocného padnout na dno, netolerovat, neskrývat jeho pití, nelitovat.Také jsem si myslela, že děti přehání, jsou zlí, vždyť jen piju a chutná mně to, nikoho neohrožuji, litovala se a upíjela k smrti.

Já děkuju všem za každý příspěvek, z každého si něco odnáším. A opravdu nečekám a ani nestojím o žádné litování, soucit, chválení či odpouštění a plácání po ramenou. Vím, co za svinstvo to je, už na škole jsem studovala psychologii, několik semestrů, vím, co jsou závislosti, a bohužel teď s jednou z nich bojuju. Jen jsem hledala podporu, a pochopení, právě někoho kdo je na stejný lodi a třeba může pomoct... Ale proto se právě myslím lidi musí poslouchat a chtít se slyšet a ne jen opakovat svou pravdu. Cest je určitě mnoho...