Alkoholik

Ahoj všem,
pročítala jsem dnes mnoho příspěvků na této stránce a v mnoha se poznala. Nejvíc mě a moje stavy vystihuje příběh Justýny. Přesně jako bych to psala já. Už dlouho jsem strašně nespokojená s tím, co dělám. Až teď během léta, kdy piju ještě víc než jindy, si začínám uvědomovat, že jsem alkoholik. Alkohol pro mě znamená relax, uvolnění, odpočinek. Jednou za čas "vymytí" mozku, kdy se nekontrolovaně opiju a nemám absolutně žádnou klapku...prostě bych se snad upila. Druhý den kocovina, fyzická i morální, deprese a rozhodnutí, že tohle bylo naposled....hrůza. Abych trochu popsala svůj stav - piju jenom pivo, k tvrdému alkoholu mám odpor, víno mi vůbec nechutná. Ovšem piv dokážu vypít třeba deset - cca jednou za 14 dní. Jinak piju tak 5x do týdne tak 4 - 5 piv. Paradoxní je, že se jinak snažím žít zdravým životním stylem - jím zdravě, téměř denně jezdím na kole nebo běhám, cvičím jógu. Mám práci, 2 děti a studuju vysokou školu. Řekla bych, že čím dál tím víc k alkoholu utíkám jako k prostředku, který mi pomůže od stresu, odpočinku atd. Nevím, jestli už je moje situace vážná tak, že bych musela vyhledat odborníka, ale samotné se mi s tím pitím nedaří skoncovat a hlavně mě to strašně štve. Justýno, jak se Vám daří s nepitím?

Hezký den Lucko, je to všechno hezký, máte zatím zájmy, děti, povinnosti, ale postupně byste vše zvládala, budete zvyšovat dávky alkoholu, vyměníte pivo za víno, koníčky, rodina půjdou do ústranní, ovládne Vás jen shánění a schovávání alkoholu.
Toto byl můj případ, který jsem neřešila, až jsem ztratila skoro vše a dobrovolně se šla ústavně léčit.
proto se raději zavčas obraťte na psychiatra se zkušenostmiv AT oblasti, nepotřebujete doporučení prakt. lékaře a budete klidnější. Začít se dá i ambulantně. Hlavně že si potíže uvědomujete.

Děkuji Hanko, přesně to mi začíná docházet, že to může být cesta do pekla. Dlouho jsem si to nepřiznávala, protože bydlíme na vesnici, kde je to celkem standard takhle pít. Pozoruju, že pije čím dál tím víc žen, a častěji. Ale opravdu se začínám bát, že to nemám pod kontrolou. Zkusím se vyptat na zkušenosti s místními psychology někoho...a zkusím tam zajít. Jsem rozhodnutá s tím něco dělat, což je asi základ.

Mě je již 50 let, děti mám velké, ale pořád jsem máma, dcera,teta atd. I mě překvapilo, kolik jsem v léčebně potkala mladých žen s opravdu malými dětmi, které na návštěvy jezdily ještě s plenkami v kočárku. To bylo pak fakt tristní, když si člověk uvědomí, že se alkoholik rozpíjí několik let než vše přestane zvládat.Asi bych spíše doporučila psychiatra v úvodu, který může pomoci i medikamentosně,poté i psychologa.Není na místě stud, lékaři to berou jako samozřejmost, takových lidí potkáte v ordinaci hodně, ba naopak ocení osobní zájem závislého. To je moje osobní zkušenost. Tak neváhat a do toho,všechny Vaše aktivity za to stojí!

Ještě jednu zajímavost bych doplnila k té mé závislosti. S tím, když piju - hlavně to občasné ožrání nadoraz mám spojené i kouření. Přes den by mě ani nenapadlo si zapálit, strašně mi to smrdí a někdy se mi z kouře dělá špatně. Když mám ale potřeba se opít, tak jsem schopná vykouřit krabičku i více cigaret. Při tom lehčím popíjení mám tuhle potřebu jen občas....nevim co to znamená..jestli to může souviset s nějakým nahromaděným stresem nebo prostě tělo potřebuje "vypnout"...prostě divný

Jasně, kouření je také závislost a asi si potřebuješ umocnit účinek alkoholu. I já jsem měla plno, zájmů, koníčků,rodinu, neřešila jsem finanční problémy, zodpovědnou práci ve zdravotnictví, kterou jsem si udržela a abstinencí ještě povýšila, přesto mi stále něco chybělo a řešila jsem to alkoholem. Ale sebedestrukce byla hrozná.
Naučila jsem se v léčebně mít ráda sama sebe,naučila jsem se říkat ne a hlavně odpočívat. Když nejde o život, vše ostatní počká.I to je poznání, že v léčebně místo alkoholu se hodně žen naučilo kouřit.
Ale neboj se ničeho, zvládneš to, hlavně to nedus v sobě,svěř se rodině, uvidíš, že tě podpoří.

Trošku jsem to zblbla a napsala do nového tématu

Ahoj Lucko

No, jak kdybys psala o mně, jak jsem to měla dřív... Ne tvrdej, jen pivo a toho jsem byla schopná vypít strašně moc a normálně jsem nekouřila a když jsem byla opilá, tak jsem vesele vykouřila krabku. Druhej den nesnesitelná fyzická, psychická a morální kocovina. Pití jako relax, zahánění nudy. Neřešila jsem jím problémy, nechtěla jsem chlast jako takovej. Pro mě bylo důležité si říct, ty jo, vždyť já se chovám jako pako. Občas se opiju, pak mi je tak blbě, že nejdu do práce, přítel je naštvanej, ztrácím jeho úctu a kazím vztah s nejlepším chlapem, co znám... Prostě jsem už nemohla pokračovat dál v tomhle nezodpovědném počínáním. Napsala jsem sem, napsala jsem jedné psychiatričce, ale uvědomila si, že prostě akorát musím říct stop ve své hlavě. Naštěstí jsem nebyla nijak fyzicky závislá, popíjela jsem takhle třeba cca rok a neměla žádné absťáky. Na začátku jsem měla na alkohol chuť, prostě takový ten zlozvyk, koupit si jen jedno (ale nikdy to nebylo jedno:)), no a tak jsem si vždycky řekla "stop" a vzpomněla si na svého přítele, na to, že jsem si řekla ne... Čím ta doba byla delší, tím jsem měla ze sebe větší radost, silnější sebevědomí, přítel mě chválil a pak už to šlo samo. Musíš se ale něčím zabavit, zkus si ten zlozvyk něčím nahradit. Zaplnit tu nudu, to prázdné místo, případně si uvědomit, proč tam to prázdné místo nenaplněné je... Dej vědět, jak se máš

Jinak je mi 33, jsem VŠ, ale děti ještě nemám

Ahoj Justýno. Trošku mě zamrazilo po přečtení tvého příspěvku. Já abstinuji cca dva roky a různá zařízení kde se podává alkohol navštěvuji také. V léčbě jsem pochopil, že to určitě pro nás není ideální a hlavně bezpečné prostředí a jak ti píše Líba a Petr - BACHA!! Vím o několika případech kdy možná právě přítomnost v restauraci byla příčinou recidivy. Představa, že budu sedět v hospodě s kamarádama a popíjet nealko, zazvoní mi mobil a nedejbože se dovím, že se mi třeba zabila dcera v autě, nebo podobnou jobovku, no nevím nevím, jak bych to v takovém prostředí ustál. No a moje představa že usínám, nebo se dokonce líbám s někým, z koho je cítit alkohol - a opět to mrazení.. Každopádně ti přeji, ať ti to vydrží.