Alkoholik

Padám únavou. Vstávám v 5, doma v 6

Dano, nevěš hlavu, takto vstává hodně lidí, žijí!Zvykneš si, vydrž v práci, zvykneš si, bude dobře.Unavíš tělo, usneš jako mimino, na alkohol nebude najednou čas, nálada!Pokud nejsi alkoholik!

Zdravím,
o tom, že jsem alkoholik nepochybuji. Nikdy jsem se jím ani nestal. Už jsem se tak narodil.
Od začátku mého pití mě provází okna. Když sednu a začnu pít, tak už nejde přestat.
Vždycky když o sobě ještě vím a jdu na záchod a vidím jak se vše vlní, chůze mi dělá problém, říkám si, teď přestaň a odejdi domu. Možná párkrát se to podařilo, ale to jsou spíš náhody. (a stane se to opravdu minimálně, dalo by se říct, že nikdy). Ten pocit, že ještě další dávky éterického nápoje zvládnu.
Pak už je mi vše jedno a liju do sebe potoky alkoholu. Všechno dohromady. Dříve mi bylo zle, častokrát jsem si ,,chlapsky,, odplivnul. Teď už mi zle nebývá. Prostě piju, dokud mě alkohol ,,nevypne,, .
Nejradši piju, když nejím. Miluju tu plnící se prázdnotu, ten hlad po lihu, když se plní tělo alkoholem a chce ještě víc a víc, aby zahnalo opravdový hlad. Ten pocit je nepopsatelný pro toho kdo jej nezná. Jako kdybych vyplňoval nádrž plnou velkých balvanů pískem, aby tam nezbylo žádné prazdné místo. Jako bych tím spojoval svou roztříštěnou duši zpátky k sobě.
Mívám opravdu skvělou náladu do určitého momentu. Pak se to zlomí. A nastupuje, jak já to nazývám Démon. Má temná stránka. Nejčernější temnota rozumu.
Zničil jsem už takhle plno krásných vztahů s lidmi které jsem měl opravdu rád. Nezatratili mě.
Spíš já po tom všem se jim už nechci ukazovat na očích. Protože vím, že jsem se provinil a nenáleží mi právo jim komplikovat život. Nikdy jsem nikomu neublížil fyzicky. (myslím tím nezranil, plno strkanic bylo..). Je to spíš psychického charakteru.
Vmetu jim do očí všechny jejich chyby a nedostatky, nevidím v lidech nic dobrého. Nadávám na celý svět. A mám chuť sám sebe sprovodit z téhle proradné frašky jménem život. Není to jejich chyba. Vím, že to je všechno ve mně. Dlouho jsem druhým býval oporou. Akorát nikdy nikde nebyl nikdo pro mě. V té chvíli se rozžehla moje nenávist ke všemu, včetně mě samotného. Stále opakuji. Můžu si za to sám.
Uzavřel jsem se sám do sebe. A jsem sám. Jen práce a já. Moc práce. Snažil jsem se prací ze sebe dostat alkoholismus. Místo toho jsem se dostal do začarovaného kruhu stresu a nervozity. Stal se ze mě workoholik. (někdy i 17-18hodin práce). Nervozita z toho, že nepracuji. Co budu dělat kdybych si udělal volno? To bylo proč jsem se k alkoholu vrátil. Já přece moc pracuji tak mám právo vypnout. Neměl jsem za kým jít, že třeba se jít projít do přírody. To já mám moc rád. Sám jsem chvíli chodil. Není to ono nemít s kým sdílet radost. A tak přišla první láhev tvrdého o samotě. Následovali další 2,3…30 atd.. Alkohol jsem dokázal a stále dokážu schovat všude.
Snažím se s tím přestat. Ale vidím, že to je marný boj. Teď jsem se 14 dní držel a co zas následovalo nechci ani popisovat. Nevinná neděle strávená na fotbale, posléze v baru až do brzkých ranních hodin.
Je to hrozné jak se dokáže zatemnit mozek a poslední zbytky soudnosti.
Dnes jdu na pohřeb a mám z toho opravdu skličující pocity. Umřel někdo blízký. Nemůžu tomu stále uvěřit. Je mi z toho hrozně.
Navíc mám z strach z další věci. Tou je temnota zvaná alkohol. Všichni vyžadují, tak se to přece dělá, že zapijem památku.
Ale já už vím, jak to dopadne.
A právě dnes si říkám, že musím odmítnout. I když budu nenáviděn, že nedokáži ctít přátelství.
Musím přestat a teď je ten den kdy bych tomu měl dát směr. Bohužel se bojím, že budu svým rozumem opět stažen do temnot. Má duše je černá a těžko se jí dá poručit.

Býval jsem frajer, teď jsem troska plahočící se vyprahlou pouští. Kdy to co jsem budoval je zavaleno tunani písku. A pokud přijde den, kdy začnu opravdu kopat, abych ten nános špíny odstranil, doufám, že budu mít dost síly. Pokaždé, když jsem to zatím zkoušel, tak jsem to nikdy nevydržel tak dlouho, abych to dokončil a vždy mi vítr to co jsem odkopal, zavál novou vrstvou, která je však pevnější a pevnější a je těžší a těžší ji odstranit. Což mě přivádí do zoufalství a zpátky do temnot zatracení.

Nevyléčitelný alkoholik

Tak už začni něco se sebou dělat!Víš moc dobře, že to sám nezvládneš, hledej pomoc!Tady, AA, léčebna, antabus.......žij, buď zase frajer, jde to!

Ahoj, nemělo to vyznít jako vychvalování. Každopádně od minulého příspěvku jsem několikrát své odhodlání porušil. Cítím se hrozně. Stihl jsem si ublížit. Ani nevim jak. Okna jsou větší jak výlohy v těch největších supermarketech.. Jsem hovado. Ale dnes jsem konečně udělal krok, který byl potřeba. Před chvílí jsem se objednal k psycholožce. Sice mě vezme až za týden, ale věřím, že to vydržím. Říkala, že mě vyšetří a buď dostanu antabus nebo nějaké prášky. Sice mám z prášku strach, aby mě ještě víc ,,nedoblbli,, , ale už mi asi nic jiného nezbývá. Včera jsem měl strašnou zimnici a třásly se mi ruce tak, že jsem se nemohl ani napít vody. Ve všech testech co jsou na internetu tak mám vždy nejvíce bodů a všude mi to doporučuje vyhledat doktora. Tak jsem to udělal. Cesta do střízlivosti je strašná. Člověk když pije tak zapomíná co udělal v draku předtím. Teď se mi to vše vybavuje a přijde mi to horší, než kdy dřív. Ale pít nebudu. Mám v plánu v práci vyhodit všechny nedopité flašky. Dopracoval jsem to na svůj věk v alkoholu hodně daleko. Z přítele se stal démon. Kéž bych nikdy netoužil vydržet toho vždy nejvíc. Kdyby někdo měl ochotu a poslal mi telefon přes SZ a mohl bych si s někým zasvěceným promluvit, moc by mi to pomohlo. Alkohol je všude a nechápu, že jen já z těch všech lidí, jsem se stal tím závislákem, co se bez lihu nedovede bavit a ani vstát z postele.

J.
Cesta ke střízlivosti není hrozná, ale je hrozně dlouhá-udělal jste první krok už tím, že jste si sám sobě přiznal pravdu,to není vůbec jednoduché.Určitě nejste sám, kdo jste se stal,jak píšete "závislákem"-takových lidí je hodně a ne každý má tu odvahu si to přiznat.
Návštěvou psycholožky určitě nic nezkazíte-už jenom ten pohovor s ní Vám můžeme hodně pomoci.Držím Vám palce-ozvěte se, jak to jde.
Helena

presne tak sa citim ako si to napisal tu a este mi pred nedavnom zomrela mama strasne mi je zle vzdi sa mi stanu len same zle veci clovek sa pita preco? kurva komu som co urobil

Za smrt mamky nemůžeš, ale za ostatní věci asi alkohol může.Sám si ho liješ do krku, tak si sám sobě ubližuješ, ne?

Pro alkáce,
Četla jsem tvůj příspěvek, když si to prvně psal, že maminka umřela, už jsem ti chtěla napsat tenkrát, ale říkala jsem ti, jestli to nebude znít lacině, tak zareaguji ted´.
Moje maminka umřela doma, sice na jinou diagnozu a byla jsem s ní já a můj nezletilý syn, který ji natolik miloval, že ji bral jako druhou mámu. Bydleli jsme spolu, chtěla umřít podle doma.
Taky jsem se s hrůzou budila kolikrát s přesvědčením, že jsem jí zabila...že jsem mohla ještě udělat to či ono. Že jsem zanedbala xxx věcí kolem ní, že zato můžu já. Ten pocit když jsem si říkala, já ji asi zabila. Nemohla už ani jíst a pít, už nebylo nic co by pozřela, v nemocnici být nechtěla, bez kapaček defacto umřela , s kapačkami by umřela o pár dnů později. Takže moje těžké výčitky, proč jsem ji nepřesvědčila aby byla ve špitále na kapačkách, byla by tu o den, dva, tři déle...snažila jsem se ji orosit rty, pak jsem jí dala napít po kapkách, pak jsem musela zase na pár hodin odejít...jinak bych zblbla. Nakonec jsem jí jen už hladila, nic jsem už nedělala , jenom hladila a mluvila na ní, nebrečela jsem. Brečela jsem až pak a šíleně a pak jsem měla ty výčitky. Jenomže asi by jsme oba nic nesvedli.
Tvoje maminka se nechtěla léčit, moje maminka, nechtěla být už v nemocnici. Ber to tak,y už vnímám. Byla to jejich volba. Těžko se s tím člověk vyrovnáva. Jenom jsem ti chtěla říct, že ty pocity znám, nejsi v takových pocetech na světě sám, ale určitě není kvůli tomu důvod se ničit. Já nato přišla taky. Přijdeš na to taky. Život jde dál.