Alkoholik

Ahoj všem, rozhodla jsem se založit tuhle diskuzi trochu abych se vypsala a snad si to ujasnila, taky abych se inspirovala a našla spolubojovníky. Abych na to nebyla sama. Můj problém začal v patnácti letech, šlo ale jen o víkendové pití. Asi jsem k tomu pití tíhla od začátku, prostě se mi líbí ten stav, přijde mi, že ostřeji vidím, jsem klidnější, a co teprve odbourání stresu z komunikace s druhými. Ale měla jsem 11 let přítele, který „mě držel zkrátka“. Po rozchodu jsem začala bydlet sama a našla si nového přítele, který pije denně. Sice třeba jen dvě piva. O víkendu dejme tomu 6, 7. A vznikl problém. Pátek, sobota s ním do hospody. Ze začátku jsem se domů těšila, že si od pití odpočinu. Pak se to zlomilo. Vztah se nevyvíjel dle představ, byla jsem věčně sama. Společnost jiných jsem z morálních důvodů odmítala, přeci mám přítele. A tak jsem byla sama a tiše sklízela ranu za ranou, zklamání, že nepřijede, že dá přednost kamarádům, práci, praní, vlastně čemukoliv. Stal se ale mojí závislostí č. 1. Neztratit ho. To už teď, po skoro pěti letech, však není problém největší. Sice se ve vztahu dál o samotě trápím. Ale už tři roky při tom piju. Začalo to nevinně – že nepřijede, protože musí něco vyřešit v hospodě s kamarády. Naštvala jsem se a řekla si „když můžeš ty, já taky“. Koupila jsem si dvě piva a vypila je u videoklipů, kde jsem si pouštěla oblíbené písničky. Nebudu to protahovat, samozřejmě četnost se začala zvyšovat, stejně jako množství alkoholu. Dnes už jsem na čtyřech, pěti pivech každý večer. Sedím doma sama, piju a komunikuju s lidmi přes mobil. Nevím, prostě tohle jsem si vžila. Tohle mě začalo dobíjet po špatném dni, konec konců i po dobrém. Proč to piju? Pro ten stav. Uklidnění. Jsem v permanentním stresu a zároveň jsem poměrně úzkostlivý typ člověka, což nepřidá. Ve všem se patlám, hledám cestu ke spokojenosti, jenže neumím se pustit minulosti, takže se stále točím v kruhu věčných konspirací, s kým, jak, co.... jen otázky a stres. A pak se prostě těším na večer, kdy to ze mě spadne. A to už je velký problém. Chci s tím skončit. Každé ráno si říkám DOST. Čtu si různé články, piju detoxikační čaje, sportuju. Ale přijde večer a já jak otrok jedu do obchodu. Střídají se u mě období – někdy si říkám, že piju jen pivo, tak o co jde. Období tolerance ale střídají stavy paniky, strachu, výčitek, opovržení sama sebou. A pak se začnu tak moc stresovat tím, že jsem závislá, že to vlastně potřebuji ještě víc. Nevím, v jaké jsem fázi. Pokud se občas stane, že pít nemohu, pak mi to nijak nevadí, myslím fyzicky. Jasně, že v hlavě ta touha po uklidnění je. Před rokem jsem čtyři měsíce nepila – byla jsem na antidepresivech. Nějak se to ve mě zlomilo a já si řekla, že dál už to tak nejde. Po čtyřech měsících jsem si myslela, že jsem král světa, nad věcí. Vydrželo mi to pár týdnů? A znovu to samé. Tak jsem začala prášky brát znovu, tentokrát už ale ta pokora nebyla a já, sice míň, ale pila jsem dál. Nechtěla jsem přijít o svůj zvyk, o své uklidnění. Vždyť dělám co se po mě chce, žiju řádný život, tak proč se večer nemohu odměnit? Zkoušela jsem se zaměstnat jinak. Jenže i když se vrátím v půl desáté večer z přednášky, stejně si čas na min. tři piva udělám. Když jsem občas s přítelem, zkouším nepít – vždyť nejsem sama, tak žádný stres. Jenže on si právě třeba dvě dá a to je pro mě spouštěč. Chci taky. A dvě nestačí. Už si přijdu jako troska, přes den si na něco hraju, jak jsem ok, abych působila dobře, abych nevyčnívala. Vnitřně se ale od rána klepu strachy, že to zase přijde. A zároveň i obavami, že ne, že toho nechám. Co mi ale zbyde? Naštěstí přes den zatím mě nenapadne se napít, spíš mi to přijde hnus napít se třeba k obědu. A tvrdý alkohol nepiju, nikdy jsem nepila. To ale může být jen otázka času. Zkoušela jsem všechno možné, vitamíny kudzu, pít jen birella... vše skončilo na té touze po zaslouženém odpočinku, z toho hnusného světa se na chvíli odpoutat, být chvíli klidná a spokojená, užít si mytí nádobí, tu hnusnou rutinu. Pak doma běhám, uklízím, energie na rozdávání, řeším hory doly, je to fajn. Jenže rána jsou hrozná, nejde vstát, prostě nemám sílu. A to rozostřené myšlení, jsem jak ve snu. V práci jsem unavená fyzicky, daleko víc ale psychicky. Přijdu si jako popelnice, bojím se následků alkoholu a cigaret, celý den se tím deptám, vyčítám si, děsí mě, že se z toho zblázním, že mi to bere můj mozek, rozum. Ale vím, že večer se mi udělá líp. Protože si dám pivo. Ze života se mi stal jeden velký problém, nemám sílu na řešení,
nemám radost z běžných věcí, jen jako stroj jedu, abych se večer mohla natankovat. Sice se neopíjím na mol, jde spíš o jakýsi stimul. Jenže nejsem bláhová, vidím, že je k dosažení toho stavu potřeba víc a víc piva. Kde to skončí, když to nezastavím??
A tak trochu ze zoufalství, trochu z naděje, píšu svůj příběh. Nebudu tu psát, jak jsem rozhodnutá a že dnes konec. Jen vím, že tu nějaký problém je a chytám se každého stébla, nechci se vzdát a jen čekat na to pomyslné dno. Takže kdyby tu chtěl někdo povídat, o čemkoli, svých zkušenostech, nebo jen tak. Prostě se podržet navzájem, třeba spřátelit, nebýt sami. Nehledám odsouzení, ani lítost. Spíš spřízněnou duši, která ví a zná. A bude chtít o tom mluvit a třeba to pochopit. A vyřešit.

Hani, první co mě napadlo po přečtení tvého prispevku je, že se ve všem hrozně patláš, moc o všem přemýšlíš, že jsi hodně komplikovaná a inteligentní bytost. Mám to totiž podobně, všechno hrozně řeším, přemýšlím, vymyslím, a nakonec je vše třeba jinak a jak trávím hodiny vymyslenim toho, co ani nenastane. Zkus si vše zjednodušit, zbagatelizovat. Prostě nechceš pít. Ale když se napijes, nebudes se za to sebemrskat. A pokud nechceš pít, zkus to vydržet. Není to problém přítele, ale tvůj. Je tvoje volba, s kým žiješ . A např proč si nenajdes něco pro sebe, něco, co by ti dělalo radost. Klidně při prazdnych večerech.. čtení, sport, keramika, tancování, plavání nebo něco, kde se budeš potkává s jinými lidmi, abys nevisela jen nám přítelovi. Ty premyslej, ty to změň!!!

Mne mama vraví, že som si celý život prekomplikoval, prešpekuloval. Ako píše Agi príliš som sa v tom patlal. Teraz na staré kolená som prišiel na to, že je lepšie niektoré veci nechať tak, nebabrať sa v tom. Systém - Dajak bolo, dajak bude. Život je tak ľahší, zbytočne sa nekomplikuje. A potvrdzujem Agine slová, treba sa vedieť tešiť aj z "blbostí".

To jsou rozhodně moudrá slova, děkuji. Ano, již delší dobu přemýšlím nad tím, že to neustálé řešení všeho ničemu nepomáhá. Rady mít pestřejší osobní život jsou určitě fajn, no když mě to příliš nebaví vídat se s lidmi. Nikdy jsem nic svého neměla, jako že koníčky apod. To ledacos vysvětluje, když nad tím tak přemýšlím. Opět přemýšlím Určitě to příteli za vinu nedávám, spíš sobě, že jsem za celou dobu nic nezměnila. Ve vztahu k alkoholu se ale bojím toho něco bagatelizovat: ještě dva roky si budu říkat, že o nic nejde, ono nějak bude... a kdo ví. Někde jsem četla, že člověk musí především chtít přestat pít. To je možná ten můj problém, vše vím, vše si uvědomuju, ale než být doma sama, pak radši pivo. A z blbého života je na chvíli aspoň únosný.

Ahoj
Taky jsem měla potřebu se neustále v něčem babrat...hlavně v minulosti.
Jak mi všichni ubližovali, jak jsem měla pocit, že jsem navíc...jak jsem vlastně sama v domě plným lidí...všechno oni..já nic..a pití mi dodávalo tu sebelásku. Každé ráno jsem se budila s tím, že život nemá smysl. Ale všechno je jen na nás...na nás záleží, jaký bude. A chlast jen umocňuju naše pocity...nepomůže, jen oblbuje. Hlavně si uvědom, co vlastně chceš??!!!
Chceš se upít nebo začít znova?
Moje priorita je být dobrá matka a s chlastem to nejde. Sama víš, že ti bere všechnu energii a pokud nechceš společnost...podnikej něco, kde ji nepotřebuješ.
Držím palce

Ve vztahu k alkoholu se ale bojím toho něco bagatelizovat:
Alkohol som nemal na mysli. Ale také bežné veci v živote. Anonymný alkoholici majú taký slogan. "Sú veci ktoré zmeniť môžeš, ktoré zmeniť nemôžeš a treba vedieť rozlíšiť jedno od druhého." Tak nejako to majú, neviem presne doslova. Proste čo nemôžeš ovplyvniť, zmeniť, tým sa nejako veľmi netrápiť. Zbytočne to oberá o čas a energiu na tie veci, ktoré ovplyvniť môžeš.

Rosničko ahoj Mohu se zeptat co ti z toho stavu pomohlo? Děti? Nějaké prozření?
Vím, že je všechno na nás. Ale znáš ten pocit, že něco fakt nejde? Nejde se hnout z místa? Kvůli strachu, nejistotě. Prostě nemůžeš. V pití jsem našla rychlou pomoc, jak si náladu aspoň drobet srovnat. V poslední době už zažívám silnou apatii, nic mě nebaví, na nic nemám sílu, nic nemá smysl. Bude mi 31 a místo abych život žila a nějak si ho uzpůsobila ke své spokojenosti, ze strachu, nerozhodnosti, co já vím... z toho všeho jen sedím doma sama a piju. Protože já vážně nevím co dál. Kam směřovat, když mě nic nebaví. Přes den si hraju na život a večer umírám za živa.

Ahoj Hani,
konec Tvého posledního příspěvku mě trošku donutil k pousmíná, je to jako z nějakého scénáře tragické divadelní hry Jsi mi podobná v tom, že to "hodně řešíšů. mě tohle cca před půl rokem úplně paralyzovalo, přišlo mi, že nic nemá smysl, nic mě nebaví, nenaplňuje atd. Hrůza no. Taky mi zde lidi radili, že to moc řeším a moc nad tím přemýšlím. A měli pravdu - časem mi došlo, že to "obyčejné žití" je vlastně ten život, o kterým se zde mluví. Rutina - domácnost, práce, děti, nákupy, vaření, praní, TV atd atd... Ale ono pak když nepiješ, tak Tě to skutečně víc baví a postupně přidáváš činnosti, které Ti něco dají, udělají radost - i kdyby obyčejná procházka, cvičení, čtení, kafe v uklizené domácnosti... je toho dost, na co dříve (při chlastu) nebyl čas a otevírá se tím spousta možností, jazyky, sport, kino/divadlo atd. U mě teda pak zase byl problém, že jsem chtěla všechno hned a na 150 procent, ve všem být když ne nejlepší tak aspoň dobrá, to byl zase další extrém, prootže když to nešlo, byla jsme ze sebe zklamaná. Teď jsem se tak nějak naučila to nehrotit, dělat to pro radost, a když se mi nechce, tak si to nevyčítat a v klidzu si třeba odpočnout. uvidíš, že pokud přestaneš nebo aspoň omezíš pití (taky se mi nedaří dlouhodobě úplně abstinovat), tak ten život bude kvalitnější, plnější, radostnější

Napíši jeden optimistický poznatek, který mi včera došel. Měsíc a půl mé naprosté strizlivosti... Je doma daleko lepší nálada, u všech členů rodiny, víc se smějeme a vztah s partnerem je nějak lepší, fajn.. I se víc snaží, já už zase umím mít vtipné narážky, které ho ale neuraží, nevycitam a tak a jeho kladná reakce se dostavila. Jako to byl mezi námi kdysi... Takže, Hani, když nebudeš tak uzavřena do sebe a svých chvilek s chlastem, třeba přijde i impulz od něj..

Šantal, to je pravda, teď si mi připomněla můj stav při loňském abstinování (a braní antidepresiv), vše bylo tak nějak normálnější, večer film, kafe, pak knížka v posteli a spát. Rána v klidu. Naučila jsem se spoustu takových rituálů, které mi nahrazovaly ty chvíle s chlastem. Nevím proč to teď nějak nejde. S tím být nejlepší - to mi povídej, já jsem takový perfekcionalista, až běda. To také nepřidá. Večer přijdu utahaná domů, jenže chci ještě žehlit, vytřít, apod., musím, aby to bylo super. No co, tak holt aspoň to pivko, aby byla energie a nálada, tak to mám teď Hrozně moc to chci skončit!! To vím teď, v poledne, odpoledne... ale pak přijde večer. A já tam fakt sama sedět neumím. Už ne.