Už dlouho navštěvuji tyto stránky. Nikdy jsem však nepřispěla, jen jsem hledala motivaci, sílu a odvahu. Můj příběh není srdceryvný, nenajdete v něm ani hluboké společenské poklesky, ani těžký životní osud. Právě naopak. Příběh můj jest prostý, je mi 26 let, pracuji a žiji již devátým rokem s přítelem. Kdybych si nezačala číst o osudech jiných, o tom, jak zpočátku plíživě a nevinně se člověk dostane do stadia, kdy už není sám schopen zvládat organizování života, práce, rodiny,...tak by mě v životě nenapadlo, že bych mohla být závislá.
Začalo to jako u většiny nevinně, občas jsme zašly s kamarádkou na víno, občas jsme si otevřeli s přítelem láhev a vychutnávbali si společně připravenou večeři. Nebyla jsem abstinent, ale pila jsem vždy rozumně, dvě piva nebo dvě skleničky vína byla moje maximální hranice, a to už musel být panečku dloouhý večer. Alkohol mi nijak nechyběl, rozhodně mě nenapadlo hledat důvody k tomu jít do obchodu, zamknout se v pokoji,.. Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem po čtyřech letech studia na VŠ nedokázala udělat zápočet z těžkého předmětu. Onen předmět byl důvodem k opakování ročníku, dělil mě od státnic a následně po všech snahách zpečetil i mé studijní působení na vysoké škole. Dodnes jsem se se zahozením 4 roků studia bez titulu nesrovnala, nejhorší byl a je pocit viny vůči rodičům, kteří mi studia z větší části sponzorovali a jako dělnická třída snili o tom, že alespoň jedno jejich dítě udělá "díru do světa"... Před dvěma a půl lety, kdy se to stalo, mě přítel donutil navštívit psychiatra. Trpěla jsem ohromnými výčitkami, úzkostí, měla pocit, že "svět končí", že jsem k ničemu, všem na obtíž. Třásly se mi ruce, Smích se občas měnil v pláč, protože jsem v sobě denodenně dusila pocit, že si nezasloužím se usmívat. Brečela jsem hodně, ale zásadně sama - ve sprše, nebo zamknutá v pokoji.Měla jsem chuť se poškodit, pocity nadbytečnosti vlastní existence se prohlubovaly...
S pomocí léků a bezmezné lásky a ochoty mého přítele jsem se na nějakou dobu dostala do stavu, kdy jsem s lehkou otupělostí zvládala drobné každodenní starosti a povinnosti. Ustoupily deprese a úzkosti, začala jsem pracovat.
V práci jsem po nějaké době oťukávání zapadla mezi fajn kolegy. Záměrně neřeknu kde pracuji, pro případ, že by sem někdo z nich také zavítal
, zvláště pak proto, že po zmíněném proklepnutí z jejich strany jsem zjistila příčinu jejich stále příjemné nálady. Každé ráno, při každé svačině, před obědem i po něm se po troškách a za notného větrání místnosti popíjelo. Někdy nebylo co, někdy to bylo jen ráno, jindy to bylo třikrát, čtyřikrát, vždy po troškách(půl panáku, dvě deci piva, půl deci vína,..), rozhodně by se nedalo říct, že by se někdo z nich choval opile, byl to spíše takový zvyk. Vím, zní to divně, ale nechtěla jsem odmítnout a vypadat, že nesouhlasím s jejich chováním. Bylo mi to popravdě fuk, za důležité jsem považovala plnění si svých povinností a pak to, že moji kolegové nejsou žádní otravové, drží pospolu a nedonáší na sebe. A tak jsem "vstoupila do party". Po více než roce pravidelného dopoledního popíjení v sedavém zaměstnání jsem nejen přibrala na váze 10kg, ale začala si cestouz práce kupovat trochu toho vína i domů. Původně pro oba, po pár měsících a několika výtkách přítele, že jsem vypila dvě třetiny, zatímco on jen jednu, a jestli to náhodou nepřeháním trochu, jsem odmítla toto znovu řešit a víno prostě nechala v tašce u sebe v pokoji. Vypila jsem ho za tři dny(sudové, 1,5l). Trochu jsem se zastyděla a trnula hrůzou, aby partner nenašel prázdnou petku. Začala jsem je schovávat a jednou za čas, když jsem byla sama doma, jsem je posbírala a šla vyhodit. Toto se dělo asi půl roku. To, že jsem se nestihla propít do stavu, že bych o sobě nevěděla, nebo do stavu, že bych měla silné abstinenční příznaky, bylo jen proto, že pití bylo tajné, ale vždy po "menších" dávkách (jedna až tři skleničky, někdy nic).
Když jsem na jaře tohoto roku dělala generální úklid a přítel zrovna byl s autem v servisu, jala jsem se vyhodit všechny schované prázdné láhve od vína a také pár láhví od tvrdého alkoholu. Byla jsem v šoku...s hrůzou jsem zjistila, že nesu do plastů dvě igelitky sešlapaných pet lahví a plnou tašku skleněných prázdných lahví. Ten den nastal velký zvrat. Rozhodla jsem se, že přestanu uplně pít. Druhý den ráno jsem odmítla v práci pravidelnou "rozcvičku" a po 14 dnech oznámila zdvořile kolegům moje rozhodnutí.
Dnes jsou to dva měsíce, kdy jsem nesáhla po skleničce. Začala jsem pravidelněji cvičit, mám dole 3,5kg. Přítel, ač o tom nevěděl, mi řekl, že mám poslední dobou víc energie. Na sebe, na něj, na nás...
Léky na deprese beru sice stále, ale v mnohem menší míře. Naučila jsem se mít se více ráda, a to zejména v oblasti pohybu a zdraví. Když mě občas napadne zajít si na sklenku vína, čapnu přítele a jdeme se projít, nebo projet na kole, anebo sednu za stůl k mému velkému hobby, výrobě šperků.
Zpětně si jen říkám, kam jsem to mohla dotáhnout a že to byla vlastně docela náhoda s tím přestat. Prostě jsem si jednoho dne sáhla pořádně do svědomí ařekla si, že tohle nechci.
Smekám klobouk přede všemi, kdo mají vůli bojovat. Držte se, sportujte a mějte fajn léto. Reneé
Fórum
,stejně díky 
.
.
Alkohol je dobrý tehdy, když potřebujeme něco zapít - ať už je to něco příjemné nebo zlé. Když to zapíjíme moc dlouho, tak se ale utopíme.
