Alkoholik

Ivanko,vidíš,že se vztahy dají zlepšit,ale ten krok jsem udělala a matka mě konečně začala vnímat a naslouchat mi.Ty teď ještě nemysli na špatné vztahy doma,ale starej se jen o sebe a pokud budeš v pořádku,tak se může doma hodně změnit.Ale taky nemusí,ale tak to v životě prostě je.Všechno není mnohdy tak jak chceme.

Jak krutě realistické: může se to změnit ALE taky nemusí...

To je,ale o tom ten život asi je,něco vyjde něco ne.Ale jestli to s rodiči nebude dobré to teď nevíš.Já jsem na takový pohovor čekala 2 roky.Takže jsem spíš překvapená.Ale jak to mám já to mít nemusíš.Teď se na to nesoustřeď,na to je ještě brzo.Víš ,proč se ke mě děti vrátily,protože viděly že jsem naprosto v pohodě.A to se týká i víc lidí kolem mě.Třeba by jste mohli všichni zkusit rodinnou terapii.Tak se teď nesoustřeď na to že,to dobré být nemusí.

Ou... rodinou terapii.. to by nešlo..
To bych jim nejdřív musela říct, že na terapie chodím.. a proč tam chodím.. a to jim říkat nechci.. nechci aby si mysleli, že jsem ubožák.. Nechci aby si mysleli, že jsem slaboch - a fakt věřím tomu, že oni by si to mysleli...
...Můžu se zeptat kolik Vám je..? +-

Ivano, vydrž nepít, sama se budeš divit, jak vše půjde dobře, jak změníš názory na okolí, rodinu....nyní je ještě brzy.

To víš,že můžeš,48.Ale naprosto ti rozumím,chybí ti ten pocit ochrany,možnost se svěřit.Já jsem to měla celý život takhle,pořád jsem dokazovala,jak vše zvládám,pořád jsem se snažila a hlavně toužila po uznání.Aby mi matka poklepala na rameno a řekla,jsi dobrá.A proto jsem se celý život uzavírala čím dál tím víc do takové tvrdé slupky,která mě na jednu stranu chránila a na jednu stranu zabíjela.Hlavně v okamžiku,kdy jsem si tam vzala ten z..alkohol.Ten pocit bezpečí a uznání,pochvaly ,který se mi v dětství nedostával,jsem pak ani od ostatních lidí ,na jednu stranu nečekala a na druhou když mi ho někdo projevil jsem nebyla připravená ho přijmout.Teď neřeš co si myslí,něco si můžeš i paranoidně podsouvat,víš já jsem už jsem taky nevnímala nějaké náznaky třeba pochvaly,pořád jsem byla jak ježek a čekala spíš to negativní,jen tu kritiku.Takže Ivanko,možná tady je základ tvého problému,nemáš pocit bezpečí,ochrany,máš jen pocit,že selháváš,že pro ně nejsi dost dobrá a proto ty šílená úniky.A je jedno jestli alkoholem nebo něčím jiným.Jen nebýt v té neunesitelné realitě.Upřímně ti přeju,aby jsi se dala dokupy,protože ty ten život začínáš.Neříkám,že já ho končím,ale na tohle všechno jsem přišla až moc dlouho a hlavně za jakou cenu.Musela jsem se prochlastat do léčebny,abych se těchto hrozných pocitů zbavila,začala si věřit,vážit si sama sebe.Vím,že je spousta věcí,které neumím a třeba to ani nestihnu.Ani vysokou jsem nemohla dělat,protože jsem poslechla,že na to nemám.Ale zase jsem přišla na spoustu věcí co umím a co mám.Hlavně,že se snažím vychovávat děti tak,aby si tohle do života už netahaly.Takže ,chválím,podporuji,chráním.A když něco pos..tak mě nedělá problém to přiznat a omluvit se.Třeba se tvji rodiče chovají právě tak,že to taky nepoznali a neumějí to.Třeba se ti povede tohle u nich zlomit.Moc ti to přeju.

mám pocit, že moji rodiče ani snad nemají emoce... Chovají se jak roboti... Neprojevujou žádný kladný emoce...
Já se snažím aby si mysleli, že jsem pořád pohodě.. nic mě netrápí a všechno je úplně super.. Myslím, že tomu věří..
..nejsem v pohodě a není to super.. ale to je něco co jim němlžu říct...

Je super, jestli Vaše děti ušetříte od toho stejnýho, co jste zažila Vy... Je fajn, jestli cítí, že je máte ráda...

Víte co bych po nich (rodičích) "jenom" chtěla?
Aby mě obejmuli.... a řekli že to bude dobrý.......
nic víc bych si nepřála....

No to je přesně ono,obejmout.Nemusíš třeba hned,ale co myslíš,že by se stalo,kdyby jsi jim to řekla.Nemyslím tím,že by to třeba hned pochopili,ale ty by jsi to ze sebe dostala.Asi se hned nic nestane,ale ty to nebudeš v sobě držet.Hlavně ne v nějakém afektu.Prostě jim říct,mami,tati, mám vás ráda a chtěla bych po vás.......A vy mě zase řekněte co chcete ode mne vy.Možná všechno nedokážu,možná ani vy ne,ale mě se takhle nežije dobře,a chci to změnit. Víš jak píšeš,ty jim to možná nevědomky usnadňuješ,tím,že stále hraješ hodnou holčičku.Oni to fakt nemusí tušit,ale je jasný,že takhle to máte nastavený dlouho,tak to hned chápat nemusí.Ale zkusit to můžeš.Uleví se ti.Máš na své pocity právo a oni by to měli vědět.

V mamčiné rodině měl /má problém s alkoholem její bratr a otec... A jednou se ségra bavili s tátou o závilosti na alkoholu.. Co z jejich konverzace vyplinulo je, že člověk závislej na alkoholu, je blbec, kterej si všechno zavinil sám a je tak ubohej že chlastá.. a nedokáže přestat

...k mamčiným příbuzným moc nejezdíme... Kvůli tomu, že je to "daleko" a otec nebývá doma.. a když se tam jednou za rok podíváme, tak... máma to tam nemá ráda, nechce tam jezdit...
A já myslím, že je to kvůli dědovi a strýcovi - ona i něco takovýho jednou naznačila...
A...
já mám prostě strach jí cokoliv říct...
protože se bojím, že....
zní to naprosto idiotsky.. ale.. že mě nebude mít ráda..
(já ani teď nemám pocit, že by mě měla ráda... ale nechci mít pocit, že mnou opovrhuje...)

Je asi fakt potřeba si o tom promluvit.Ten strach je pochopitelnej,ale čím víc to budeš oddalovat,tak to bude jenom horší.Nezačínej hned o alkoholu,mluv o sobě.Já jsem si dřív taky myslela,že alkoholici jsou neschopný slaboši a taky,že nechápu proč nepřestanou,když je to tak hnusný.Máte s mamkou mezi sebou velikou zeď,kterou ale pomáháš udržovat i ty.Já jsem to taky dělala i v manželství.No a pak jsem přijela a začala říkat věci,pocity,na který on nebyl zvyklý.Šlo to velmi těžko,je to těžký doteď,ale začíná mě vnímat.Vždycky mu řeknu,já mám opravdu právo na to,že se mi něco nelíbí,že mi v tom není dobře.Taky mám pocit,že mám vedle sebe neemotivního robota.Víš co se mi na tobě líbí,že už jen nepočítáš kolik dní nepiješ,ale přemýšlíš o tom,proč jsi pila,proč si utíkala.Překonej ten strach,máma tě má ráda,ale prostě to neumí dát najevo.Já teď mám k dětem daleko blíž,když se mi svěří,že je něco štve,trápí a že jim můžu pomoct.Nejsem superman,neudělám všechno správně a nejlíp,ale děti mají ve mě oporu,řeknou mi věci,které já bych své mámě nikdy neřekla.Tam jsem se jen snažila být ta hodná holčička.A to je ono,nastavila jsem to tak,že se mé děti nebojí.Je ti zvláštní,že při té návštěvě mé mámy,jsem si najednou připadala jako její máma a ona jako moje dítě.Ale ono jí to taky asi chybělo,to zázemí,ta ochrana,proto nám to neuměla předat.A proto tam nastala v tom našem vztahu takový zlom a hlavně posun.Ono je fakt neskutečně jednoduchý si odšpuntovat další flašku než říct mámě,tohle bych od tebe chtěla,to mě vadí.A taky mluvíš o strachu,strach jsem neměly když jsme pily a komunikovat tam ten strach cítíme.